ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3535.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3535/2019-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) A. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, 2) A. Š., narozené dne XY, bytem v XY, a 3) Národní knihovny České republiky, se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 641/2015, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 29 Co 163/2018-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 163/2018-265, potvrdil k odvolání žalobce a účastníků 1), 2), a 3) v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 2. 2018, č. j. 17 C 641/2015-175 [jehož výrokem I. bylo rozhodnuto, že účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky pozemku dle katastru nemovitostí parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 1.116 m2 (dle PK části parcely č. XY, role), že tím se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1982/09, a výrokem II., že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává], ve výroku II. jej změnil tak, že účastníci 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5.100 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.), a dále rozhodl, že účastníci 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 1.200 Kč k rukám jeho zástupce.
Usnesením ze dne 26. 8. 2019, č. j. 17 C 641/2015-350, vydaným podle §164 o. s. ř., opravil Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudek ze dne 6. 2. 2018, č. j. 17 C 641/2015-175, tak, že výrok I. zní správně tak, že účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky pozemku dle katastru nemovitostí parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 1.116 m2 (dle PK části parcely č. XY, role), a že tím se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. PÚ 1982/09. Toto rozhodnutí nabylo právní moci (dle potvrzení ve spisu) dne 1. 10. 2019.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobce je legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, byť nebyl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, neboť jakožto vlastník tohoto pozemku [§5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), a §6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“)] byl v rozhodné době (dne 29. 12. 1992) osobou povinnou k jeho vydání ve vztahu k nároku účastníků 1) a 2) [oprávněných osob podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě] uplatněnému jimi u pozemkového úřadu dne 29. 12. 1992. V řízení totiž bylo zjištěno, že hospodářskou smlouvou uzavřenou dle §347 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) a §13 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, mezi Výstavnictvím n. p. (jako předávajícím) a Dopravním podnikem, technickou správou komunikací (jako přejímajícím), podepsanou dne 7. 10. 1981 a 18. 12. 1981, k jejíž účinnosti nebylo potřebné schválení nadřízeného orgánu, byla převedena „správa národního majetku - příjezdové komunikace č. 19 obsahující parcely č. XY“, přičemž podle §3 odst. 2 této vyhlášky a §65 odst. 1 hosp. zák. platilo, že národní majetek spravovala ta organizace, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně sloužil. Vzhledem k tomu, že na pozemcích se nacházela místní komunikace Sodomkova, jejíž udržování a správa byla úkolem Dopravního podniku, technické správy komunikací (později Technické správy komunikací hl. m. Prahy), odporoval by uvedené zásadě postup, při němž by vznikla oddělená správa komunikace a pozemků, na nichž byla komunikace vybudována, z čehož plyne, že označenou smlouvou byla převedena správa pozemků a nikoliv jen správa komunikace nacházející se na pozemcích. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43 a 345/92, přešly věci z vlastnictví České republiky, k nimž měla ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření Technická správa komunikací hl. m. Prahy, do vlastnictví žalobce, a to ke dni 1. 7. 1992. Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnili-li účastníci 1) a 2) nárok na vydání předmětného pozemku (odděleného geometrickým plánem ze dne 2. 2. 2009 od pozemku parc. č. XY) dne 29. 12. 1992, tj. po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991), „přešly do vlastnictví žalobce i nemovitosti, na které byl uplatněn nárok až po tomto datu, a obec byla povinnou osobou k vydání majetku“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1153/96 a sp. zn. 28 Cdo 27/2013). Vzhledem k tomu však, že v řízení bylo prokázáno, že na předmětném pozemku se nachází místní komunikace III. třídy (komunikace Sodomkova, včetně přilehlého chodníku), a je tedy zastavěn, je dána překážka jeho vydání dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu nepochybil, když žalobě podané povinnou osobou vyhověl a výrokem I. rozsudku nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu (§250j o. s. ř.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [konkrétně, pokud se týká „námitky“ uvedené pod bodem 5) dovolání, postupoval v rozporu s usnesením Ústavního soudu
ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, na které je odkazováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015] a že řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ [konkrétně, pokud jde o „námitky“ pod body 1) až 4) a 6)]. Jde o takto dovolatelem formulované „dovolací námitky“:
1) „Rozsudek podle ust. §244 o. s. ř. je možné vynést pouze se správným označením rozhodnutí správního orgánu, které nahrazuje. Ve výroku musí být uveden orgán, který toto rozhodnutí vydával, číslo jednací jeho rozhodnutí a datum, kdy rozhodnutí bylo vydáno. Pokud rozsudek uvádí jiné datum rozhodnutí správního orgánu, než to, kdy bylo vydáno, nemůže tento rozsudek toto rozhodnutí nahrazovat“.
2) „Ve výroku rozsudku podle ust. 244 o. s. ř. je nutno uvést, ke kterému datu nejsou konstatovaní účastníky vlastníky předmětné nemovitosti. Pokud rozsudek neuvádí datum, ke kterému nejsou konstatovaní účastníci vlastníky předmětné nemovitosti, a to datum právní moci rozhodnutí správního orgánu, jedná se o výrok neurčitý a nelze podle něj postupovat“.
3) „Změní-li se subjekt vlastnictví, a to i vypořádáním podílového spoluvlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jiný subjekt než ten, komu byla nemovitost rozhodnutím správního orgánu vydána, není žaloba podle ust. §244 o. s. ř. přípustná. Rozsudek podle ust. 244 o. s. ř. je přípustný pouze za situace, kdy jsou účastníky ti, kdo smlouvu o vydání věci uzavírali, a to i tehdy, pokud jeden z nich ve prospěch toho druhého z nabyvatelů svého vlastnického práva pozbyl“.
4) „Žalobu podle ust. §244 o. s. ř. není možné podat po uplynutí práva s odkazem na to, že se smlouvu se subjektivně seznámil až po uplynutí této lhůty. Je-li vlastnické právo účastníka zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže se žalobce, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem, dovolávat své neznalosti. Povinností soudu je potom takovouto žalobu odmítnout“.
5) „Je-li žalobcem v řízení podle ust. §244 o. s. ř. konstatována hospodářská smlouva, která nebyla zapsána v někdejší evidenci nemovitostí, musí být zcela nezaměnitelně doloženo, že tato smlouva byla uzavřena osobami za předávajícího a přejímajícího oprávněnými jednat, tato smlouva, pokud převodce byl rozpočtovou organizací zřízenou ministerstvem kultury, byla uzavřena se souhlasem zřizovatele, minimálně s jeho vědomostí, tato smlouva naprosto nezaměnitelně konkretisuje, co je předmětem převodu, žádná následná úvaha soudu není přípustná. Soud, který rozhoduje o žalobě podle ust. 244 o. s. ř., musí mít nezaměnitelně doloženo uzavření konstatované smlouvy, o níž žalobce své právo opírá, a to ve všech bodech výše uvedených. Důkazní břemeno stíhá žalobce“.
6) „Proběhlo-li mezi týmiž účastníky, byť v opačném procesním postavení, soudní řízení, jehož předmětem bylo, kdy praeiudiciálně byla řešena otázka, zda osoba, jíž byla věc vydána, je jejím vlastníkem, či nikoliv, je soud, který o žalobě podané podle ust. §244 o. s. ř. rozhoduje, k tomuto řízení a k závěrům soudu, které je již pravomocné, přihlédnout. Soud není oprávněn, je-li účastníkem v řízení podle ust. §244 o. s. ř. konstatováno, že v jiném řízení bylo vlastnictví k předmětné nemovitosti praeiudiciálně hodnoceno, navíc opačně, než tento soud, opomenout připojení spisu a rozhodovat bez znalosti jeho obsahu“.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
V doplnění dovolání účastník 1) k jeho tvrzení, že žalobce neprokázal pravost listiny označené jako hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku, neboť neprokázal totožnost osob, jejichž podpisy jsou na listině uvedené, ani jejich oprávnění za smluvní strany jednat, doplnil, že „není zřejmé, zda tato smlouva není pouhým falsifikátem, který byl vyroben až následně, a že z žádných důkazů nevyplývá, že Technická správa komunikací fakticky vykonávala správu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ke dni účinnosti zákona o půdě“.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. Poukázal přitom zejména na to, že účastník 1) je oprávněnou osobou pouze k id. ½ předmětného pozemku, tudíž jeho dovolání proti druhé id. ½ je nepřípustné, že nesprávně uvedené datum rozhodnutí pozemkového úřadu lze zhojit vydáním opravného usnesení, že pravost a platnost hospodářské smlouvy účastník 1) v řízení nezpochybnil, že její schválení nadřízeným orgánem nebylo nutné a že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení byla otázka vlastnictví k pozemku řešena jen jako předběžná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou [účastníkem 1)], zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání podle 237 o. s. ř. ovšem není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak je tomu i v dané věci, neboť napadené rozhodnutí na „otázkách“ formulovaných dovolatelem v dovolání pod body 1), 2), 3), 4) a 6) nezávisí (odvolací soud je neřešil).
K bodu 5) dovolání: Právní posouzení, na němž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil rozhodnutí o věci samé, nekoliduje se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, tedy že „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu“. Toliko na fakticitě hospodaření totiž závěr odvolacího soudu založen není (viz skutkové zjištění soudů obou stupňů, že hospodářskou smlouvou uzavřenou dle §347 hosp. zák. a §13 vyhlášky č. 156/1975 Sb. mezi Výstavnictvím
n. p. (jako předávajícím) a Dopravním podnikem, technickou správou komunikací (jako přejímajícím), podepsanou dne 7. 10. 1981 a 18. 12. 1981, byla převedena „správa národního majetku - příjezdové komunikace č. 19 obsahující parcely č. XY“).
Je možno dodat, že dovolatel zcela přehlédl právní závěr soudů obou stupňů, že předmětný pozemek nelze vydat z důvodu překážky uvedené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spočívající v tom, že je zastavěn [učiněný na základě zjištění, že se na něm nachází místní komunikace III. třídy (komunikace Sodomkova včetně přilehlého chodníku)]. Pakliže dovolatel tento právní závěr odvolacího soudu v dovolání nikterak nezpochybnil, nemohou ani další námitky vztahující se k bodu 5) dovolání již z tohoto důvodu přípustnost dovolání založit, neboť odpověď na ně by byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu; jinak řečeno, ani kdyby Nejvyšší soud dal dovolateli za pravdu, nebyl by to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
Námitkami dovolatele obsaženými v doplnění dovolání se dovolací soud zabývat nemohl, neboť z hlediska §241a odst. 6 o. s. ř. jde o nepřípustné novoty.
Protože dovolání účastníka 1) není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jenž sdílí osud dovolání (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka 1) bylo odmítnuto, a náklady žalobce, vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem, nelze v posuzovaném případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Nejvyšší soud tudíž náklady vynaložené žalobcem na advokátní zastoupení v dovolacím řízení (v souvislosti s obranou vůči nepřípustnému dovolání) za účelné nepovažoval. Účastníkům 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu