ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3562.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3562/2020-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. U. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 225/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne30. června 2020, č. j. 22 Co 484/2020-793, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem Praha 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 7 C 225/2018-694, a doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 1. 2020, č. j. 7 C 225/2018-712, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 22 Co 484/2020-793, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s jeho doplňující rozsudkem ve výroku I. změnil tak, že v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žalobu zamítl, v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej zrušil a řízení zastavil a ve zbytku jej potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně dále změnil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud se při oceňování restitučního nároku žalobce ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje je odmítnout, eventuálně zamítnout.
Dovolatelka je oprávněnou osobou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno za splnění podmínek podle §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.; tato rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku podle §11a odst. 1 zákona o půdě, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a další judikaturu na něj navazující).
V souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku zdaleka nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Jestliže tedy cena žalobcem požadovaných náhradních pozemků činí (dle žalovanou nezpochybňovaných závěrů soudů nižších stupňů) cca 75 000 Kč, je řešení otázky přesné výše zbylého restitučního nároku (zda je to cca 2,2 mil. Kč, jak by vyplývalo z posudku Grant Thornton Valuations, a.s., nebo cca 2,9 mil. Kč, jak se naproti tomu podává z posudku doc. Schneiderové Heralové) ve vztahu k výsledku řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu předmětných pozemků irelevantní.
Z uvedeného důvodu se úvahy odvolacího soudu o tom, že je namístě vyhovět požadavku žalobce na vydání jím nárokovaných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno činit závěr o přesné (konkrétní) výši zbývajícího restitučního nároku, od judikatury Nejvyššího soudu neodchylují. Soudy nižších stupňů tudíž nepochybily ani tím, že dokazování nedoplnily o výslechy znalců (§127 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud pak důvody svého postupu – právě s odkazem na absenci potřeby zjišťovat přesnou výši restitučního nároku, k níž se oba posudky vyjadřovaly – dostatečně a přesvědčivě vyložil.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti těmto výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
V situaci, kdy Nejvyšší soud bezprostředně přikročil k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu §243 o. s. ř.), jenž sdílí osud meritorně neprojednatelného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, zastoupenému advokátem, vznikly náklady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč společně s jedním režijním paušálem ve výši 300 Kč a s částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem tedy 3 388 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, §137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu