ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3926.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3926/2019-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Reichertem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Nouzovu 2090/6, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Markétou Surgovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, o zaplacení 197 353 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 55/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 22 Co 46/2019-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 277,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Markéty Surgové, advokátky se sídlem v Praze 1, Panská 891/5.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2018, č. j. 5 C 55/2012-262, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 197 353 Kč s příslušenstvím (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Podaným dovoláním žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby jí uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení a z něj plynoucí závěr o promlčení uplatněného práva, odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, 28 Cdo 2716/2008, 28 Cdo 882/2012, 22 Cdo 3194/2009 a 28 Cdo 3053/2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle
§241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); dále jen „obč. zák.“.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení [kvalifikované jako majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, jenž odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.), kdy jde o náhradu toho, co žalobkyně investovala do bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného na základě dohody účastníků uzavřené s vidinou časově neomezeného společného soužití a bydlení] uplatnila žalobkyně u soudu (žalobou došlou soudu 30. 7. 2012) po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), kdy k bezdůvodnému obohacení (při současné vědomosti účastníků o jeho vzniku) došlo okamžikem zrušení dohody účastníků o společném soužití a společném užívání dotčené bytové jednotky (jež odvolací soud spojuje se zrušením partnerského soužití účastníků před 30. 7. 2010, byť žalovaný následně po určitou dobu, avšak již nikoliv na základě původní dohody účastníků, svolil s bydlením žalobkyně v předmětném bytě).
Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu se tedy odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil rozhodovací praxi dovolacího soudu, na niž odkazuje i sama dovolatelka a jež je ustálena i v tom závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž odpadl [a jímž může být i dohoda účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu), na jejímž základě jeden z účastníků dohody vynaložil investice na nemovitost (dům či bytovou jednotku) ve vlastnictví druhého z nich], dochází zpravidla v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2666/2010).
Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení (a z něj rezultující závěr o promlčení jí uplatněného nároku), opírá v tomto směru svou argumentaci o jiný skutkový stav, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., kdy ani hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K řečenému sluší se snad dodat, že v uvažovaném směru nejsou závěry odvolacího soudu v poměru k provedeným důkazům a z nich se podávajícím zjištěním nikterak nepřiměřené či snad dokonce extrémní (uvážil-li odvolací soud i důvody, pro které žalobkyně po ukončení partnerského soužití po určitou dobu se svolením žalovaného v jeho bytě nadále setrvala, při absenci náhradního bydlení, jsouc těhotná s jiným mužem, s nímž později i uzavřela manželství).
Lze tudíž přitakat konkluzím odvolacího soudu, že již v okamžiku ukončení partnerského soužití (jenž odvolací soud klade před 30. červenec 2010) účastníci projevili vůli ukončit i společné soužití v bytě žalovaného, čímž současně odpadl právní důvod (dohoda účastníků) žalobkyní vynaložených investic do bytové jednotky žalovaného, vše při současné vědomosti účastníků o této rozhodné skutečnosti mající za následek vznik bezdůvodného obohacení, jakož i osobě tím obohacené.
Zpochybňuje-li pak žalobkyně i závěry odvolacího soudu o tom, co bylo obsahem účastníky uzavřené dohody (vnášejíc do dohody další ujednání), jde opět o kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nelze přiznat relevanci. [Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu,
jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy právní posouzení; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2542/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 229/2018].
Za daných skutkových zjištění není právní posouzení odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou naposled odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013 (v posuzované věci se odvolací soud nedopustil ani takového pochybení, že by sloučil faktické jednání s odpadnutím důvodu pro plnění ze smlouvy, aniž by jakkoliv naznačil či ozřejmil okolnosti, pro něž by toto faktické počínání bylo možno vyložit v daném kontextu jako právně relevantní projev vůle způsobilý přivodit zánik závazku některým z naznačených způsobů a tím současně i vznik bezdůvodného obohacení). Kontradikci s uvedeným rozhodnutím dovolatelka znovu zakládá na vlastním, od soudu se lišícím hodnocení provedených důkazů (jde-li o relevantní skutečnost, kdy účastníci projevili vůli ke zrušení dohody o společném soužití a společném užívání dotčené bytové jednotky).
Argumentace dovolatelky, že právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo uplatněno u soudu již dne 27. 7. 2012, kdy byla žaloba odevzdána k poštovní přepravě (tedy nikoliv až 30. 7. 2012, kdy žaloba prokazatelně došla soudu) a tak dle mínění dovolatelky před uplynutím subjektivní promlčecí doby (jež odvolací soud klade před den 30. 7. 2012), sluší se připomenout notoricky známé pravidlo, akceptované jak soudní praxí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013, včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění), tak i právní teorií (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 622), podle nějž – je-li ve stanovené promlčecí době právo uplatněno žalobou u soudu – běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (§112 obč. zák.), a to v rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn; běh promlčecí doby se přitom staví až dnem, kdy byl návrh doručen soudu. (Promlčecí doba je lhůtou hmotněprávní, nikoliv procesní).
Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a tedy ani námitky vadami řízení (jež zde neobsahují žádnou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) také nemohou založit přípustnost dovolání. Nehledě na to, že dovolatelkou uplatněná námitka o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ani není korektní. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (a nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně, nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ v nyní projednávané věci nejde. (V této své argumentaci pak dovolatelka přehlíží i to, že po jí zmiňovaném kasačním zásahu odvolacího soudu usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 22 Co 286/2015-137, v němž byl, krom jiného, vyjádřen i předběžný názor na otázku promlčení uplatněného práva, došlo v dalším řízení – v důsledku v něm doplněného dokazování – k dílčí modifikaci zjištěného skutkového stavu, z nějž odvolací soud původně vycházel). Sluší se dodat, že toliko subjektivní překvapivost rozsudku odvolacího soudu relevantní není (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1291/10, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1760/11).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle §237 o. s. ř.) naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, ačkoliv proti výrokům nákladovým žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší) je přípustnost dovolání občanským soudním řádem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům k náhradě oprávněného žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 9 020 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 957,20 Kč (§137 odst. 1, odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu