ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.965.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 965/2020-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Proseč u Skutče , identifikační číslo osoby (IČO): 647 83 448, se sídlem v Proseči, Farská 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) městu Proseč , IČO: 002 70 741, se sídlem v Proseči, náměstí Dr. Tošovského 18, zastoupenému JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 172/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 297/2019-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 5. 2019, č. j. 11 C 172/2015-447, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 1698/3, 1698/4, 1700/2, 1762, 1763, 1768, 1771, 1772, 1775, 1776/1, 1778, 1782, 1783/1, 1783/2, 1783/4, 1786, 1787, 1791/1, 1791/2, 1791/3,
1791/5, 1792, 1797/1, 1797/2, 1797/3, 1797/4, 1797/5, 1800, 1803, 1809/9, 1809/13, 1825, 1826, 1844 a 1868/2 v katastrálním území Proseč u Skutče.
Rozhodnutím soudy vyhověly žalobě církevní právnické osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), uzavírajíce, že v případě předmětných pozemků nebyly splněny podmínky jejich přechodu z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla dovoláním druhá žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, namítajíc, že soudy deklarovaly vlastnické právo státu dle 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bez toho, že by určily, která složka státu je příslušná s majetkem hospodařit a že v tomto směru odhlédly i od návrhu žalobkyně současně uplatněném v žalobním petitu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
Předně, namítá-li dovolatelka, že soudy v dané věci nevyčerpaly celý předmět řízení (že nerozhodly i o současně uplatněném nároku na určení organizační složky státu příslušné hospodařit s předmětným majetkem), případně že své závěry přezkoumatelně neodůvodnily, vystihují její námitky vady řízení (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení záviselo by napadené rozhodnutí). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají [k tomu srov. i ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., dle nějž „dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3“].
K postupu směřujícímu k nápravě vady spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení, resp. k nemožnosti napadnout dovoláním neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu (jenž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu), srovnej pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010 (odkazující v tomto směru i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123), dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018.
Námitky dovolatelky v tomto směru ostatně ani nelze mít za korektní, jestliže v daném sporu – i dle posouzení odvolacího soudu – žalobkyně (dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) požadovala vydání rozhodnutí toliko deklarujícího vlastnické právo státu – České republiky, tomuto jejímu požadavku bylo vyhověno a sama proti rozhodnutí soudu nebrojí. Přitom pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán; při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007).
K výtce dovolatelky stran přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jež také vystihuje právě vady řízení), lze snad uvést i tolik, že i v tomto směru odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, či i na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). V odůvodnění rozhodnutí pak zpřístupnil i svou úvahu vedoucí jej k tomu, proč aproboval rozhodnutí soudu prvního stupně včetně jím formulovaného výroku o deklarování vlastnického práva České republiky - viz bod 22. odůvodnění.
K věcné argumentaci dovolatelky sluší se snad pak připomenout ty závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž v řízení iniciovaném žalobou dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jde primárně o posouzení, zdali věc – před účinností zákona č. 428/2012 Sb. – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv a zásadně v něm nelze řešit další otázky, jež byly by (jako otázky předběžné) rozhodující až v event. navazujícím restitučním řízení (a mezi něž lze podřadit i otázku, která organizační složka státu byla by příslušná k hospodaření s pozemky – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018).
Obecně k otázce, může-li soud ve výroku rozhodnutí deklarujícího vlastnického právo státu určit, která složka státu s jeho majetkem hospodaří (v režimu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pak dále srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001 (akcentující v tomto směru, že určení příslušné organizační složky je v zásadě interní záležitostí státu, a poukazujícího na zákonem založenou působnost Ministerstva financí).
I z takto uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu