ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.143.2019.1
KSUL 85 INS XY
85 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 143/2019-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce města Dubí , se sídlem v Dubí, Ruská 264, PSČ 417 01, identifikační číslo osoby 00266281, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, proti žalovanému CURATORES v. o. s. , se sídlemv Praze 2, Uruguayská 380/17, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 05758556, jako insolvenčnímu správci dlužníka Střední školy sociální PERSPEKTIVA a Vyšší odbornéškoly s. r. o., zastoupenému Mgr. Igorem Petreckým, advokátem, se sídlem v Třebíči, C. Boudy 606/8, PSČ 674 01, za účasti CHEOSAP, s. r. o. , se sídlem v Teplicích, Emilie Dvořákové 170/18, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25479598, zastoupeného Mgr. Michalem Beranem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisumajetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 85 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Střední školy sociální PERSPEKTIVA a Vyšší odborné školy s. r. o. , se sídlem v Dubí, Mírova 218/6, PSČ 417 03, identifikační číslo osoby 25023306, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 85 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 85 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 85 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 85 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka nemovitosti (blíže specifikované v rozsudku – dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 6. června 2011 uzavřel dlužník (jako kupující) s žalobcem (jako prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena v symbolické výši 174.761 Kč. V článku IV. písm. c/ kupní smlouvy se dlužník zavázal, že „v převáděné budově č. p. 218 [dále jen „nemovitost“], mimo části, kde se nachází dvě bytové jednotky, zajistí po dobu 10 let školní výuku v souladu s obecně závaznými předpisy“, a to pod sankcí možného odstoupení od kupní smlouvy žalobcem.
2/ Dlužník měl minimálně od roku 2015 problém s velkým úbytkem žáků, přičemž na začátku roku 2016 bylo zcela zřejmé, že zajištění další výuky již není v jeho silách jak po personální stránce (nedostatek vyučujících), tak po stránce ekonomické (dlužník měl finanční problém s pokrytím svých již splatných závazků).
3/ Ve školním roce 2015/2016 poskytoval dlužník (pouze) vyšší odborné vzdělání několika studentům, kteří měli v červnu 2016 skládat absolutorium. Jiné studenty dlužník neměl.
4/ Žalobce nevyhověl žádosti dlužníka z ledna 2016 o vypuštění podmínky poskytování školní výuky uvedené v článku IV. písm. c/ z kupní smlouvy.
5/ Nejpozději k 31. březnu 2016 ukončil dlužník se všemi svými pedagogickými pracovníky pracovní poměr.
6/ Od 1. dubna 2016 pokračoval dlužník v nouzovém režimu s tím, že studenti vykonají absolutoria a škola poté ukončí svou činnost.
7/ Dne 4. června 2016 složili všichni studenti dlužníka absolutorium (až na jednoho, který složil absolutorium v září 2016 na jiné škole).
8/ Dne 1. června 2016 byly do obchodního rejstříku u dlužníka zapsány následující skutečnosti: novým (jediným) společníkem a zároveň (jediným) jednatelem dlužníka se stala společnost C. c., (dále jen „společnost C“). Při výkonu funkce jednatele dlužníka zastupovala společnost C paní K. Ř. (dále jen „K. Ř.“).
9/ Společnost C měla sídlo na adrese totožné s adresou bydliště K. Ř. Jediným členem představenstva společnosti C byla K. Ř.
10/ Za společnost C jednal pan V. K. (dále jen „V. K.“) jako zástupce K. Ř. na základě plné moci.
11/ Společnost C měla zájem zřídit a provozovat v nemovitosti od 1. září 2016 mateřskou školu.
12/ Při konzultaci spojené s místním šetřením v nemovitosti sdělila Krajská hygienická stanice Ústeckého kraje společnosti C, že za účelem zřízení mateřské školy v nemovitosti by bylo potřeba provést větší stavební úpravy.
13/ S Krajským úřadem pro Ústecký kraj nikdo oficiálně nejednal o zřízení mateřské školy v nemovitosti. Jakákoli jednání v tomto směru byla pouze neformální.
14/ Odstoupení žalobce od kupní smlouvy (pro neplnění podmínky uvedené v článku IV. písm. c/ kupní smlouvy) bylo adresováno dlužníku a doručeno 29. června 2016 na adresu společnosti C.
15/ Usnesením ze dne 17. ledna 2017, č. j. KSUL 85 INS XY, byl insolvenčním soudem (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen na jeho majetek konkurs.
16/ Dne 24. dubna 2017 bylo doručeno žalobci vyrozumění insolvenčního správce o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka.
17/ Dne 19. května 2017 podal žalobce včasnou vylučovací žalobu.
[3] S ohledem na výše uvedené insolvenční soud uzavřel, že úmyslem smluvních stran bylo článkem IV. písm. c/ kupní smlouvy zajistit, aby dlužník po dobu 10 let v nemovitosti fakticky poskytoval vzdělávání studentům, přičemž s ohledem na znění obchodní firmy dlužníka mělo jít zejména o střední a vyšší odborné vzdělávání, i když z dikce kupní smlouvy vyplývá, že forma vzdělávání nebyla podstatná.
[4] Jestliže školu nenavštěvují žádní studenti – pokračoval insolvenční soud – a nepůsobí zde v pracovním či jiném obdobném poměru žádní pedagogové, nelze takovou školu označit za fungující a výuku zajišťující subjekt.
[5] Se zřetelem k tomu, že posledním dnem, kdy dlužník vykonával výukovou činnost, byl 31. březen 2016 (po tomto datu již neměl dlužník žádné zaměstnance, kteří by výuku zajišťovali) a „zajištění vzdělávání“ (v širším slova smyslu) bylo dlužníkem ukončeno ke dni 4. června 2016 (kdy studenti, až na jednoho, složili absolutorium), lze podle insolvenčního soudu uzavřít, že od 5. června 2016 neplnil dlužník své povinnosti dle článku IV. písm. c/ kupní smlouvy.
[6] Insolvenční soud dále dospěl k závěru, že odstoupení od kupní smlouvy bylo řádně doručeno dlužníku, když bylo doručeno do sídla jeho jednatele (společnosti C), tedy na adresu, jež je současně místem bydliště K. Ř., která společnost C ve výkonu funkce jednatele zastupovala; žalobce tak odstoupil od kupní smlouvy platným způsobem.
[7] Pro úplnost insolvenční soud dodal, že ani eventuální zřízení mateřské školy v nemovitosti novým společníkem dlužníka (od září 2016) by nemohlo zvrátit skutečnost, že k porušení kupní smlouvy dlužníkem došlo již dnem následujícím po dni složení absolutorií studenty, neboť dále školní výuka neprobíhala. Navíc bylo v řízení prokázáno, že jednání o zřízení mateřské školy s krajským úřadem a hygieniky byla pouze neformální.
[8] K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud – odkazuje na §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, strana 386, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008 – dospěl k závěru, že systematický a logický výklad kupní smlouvy s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran vede k závěru, že závazek dlužníka obsažený v článku IV. písm. c/ kupní smlouvy, podle něhož „zajistí po dobu 10 let školní výuku v souladu s obecně závaznými předpisy“ odpovídá závazku dlužníka zajistit po uvedenou dobu v nemovitosti řádnou výuku z hlediska obsazenosti (plnohodnotného využití) školy a z hlediska odpovídajícího (dostatečného) počtu studentů a vyučujících, a to zejména s přihlédnutím ke kupní ceně, jež byla sjednána v symbolické výši.
[10] Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že posledním dnem, kdy dlužník zajišťoval školní výuku, byl 4. červen 2016 a uzavřel, že nelze považovat podmínku „zajištění školní výuky“ za splněnou v případě, kdy škola již nemá (vyjma jediného studenta, který nevykonal úspěšně absolutorium) žádné studenty ani pedagogy. Na tomto závěru – odkazuje blíže na rozsudek insolvenčního soudu – přitom nemůže ničeho změnit ani (pouze neformální) záměr dlužníka zřídit v nemovitosti mateřskou školu.
[11] K námitce žalovaného, že podmínka v kupní smlouvě byla ke dni odstoupení žalobce od kupní smlouvy splněna, neboť školní rok trvá dle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školského zákona), od 1. září do 31. srpna následujícího kalendářního roku a že právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, zaniká právo poskytovat vzdělávání a školské služby a právo vydávat doklady o vzdělání dnem právní moci rozhodnutí o výmazu ze školského rejstříku, když dlužník nebyl ke dni odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze školského rejstříku vymazán, odvolací soud uvedl, že výklad předestřený žalovaným by vedl k absurdnímu závěru, že povinnost zajistit školní výuku by byla splněna již tím, že dlužník splňoval podmínku výkonu činnosti školy nebo školského zařízení podle školského zákona spočívající v zápisu do školského rejstříku.
[12] K námitce nikoli řádného doručení odstoupení od kupní smlouvy dlužníku, odvolací soud – odkazuje na §45 odst. 1 obč. zák., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a ze 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012 – konstatoval, že soudní praxe je ustálena v tom, že předpokladem pro nabytí účinnosti adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku (včetně odstoupení od smlouvy) je skutečnost, že projev vůle (jednajícího) dojde do sféry dispozice adresáta.
[13] Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že odstoupení od kupní smlouvy bylo dlužníku řádně doručeno, když se dostalo do dispoziční sféry dlužníka (prostřednictvím jeho jednatele); tedy že dlužník měl možnost se s ním seznámit. Ostatně skutečnost, že odstoupení od kupní smlouvy bylo dlužníku doručeno, potvrdil ve výpovědi i svědek V. K., který byl dle skutkových závěrů insolvenčního soudu v rozhodné době na základě plné moci udělené K. Ř. zmocněn k zastupování společnosti C.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad 1/), a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (ad 2/).
[15] Tyto otázky formuluje a rozvádí následovně:
1/ Je odstoupení od kupní smlouvy adresované nikoliv účastníku smlouvy (právnické osobě – dlužníku), nýbrž právnické osobě, která byla jmenována jednatelem dlužníka, platné?
Dovolatel má za to, že jelikož mu nebylo odstoupení od kupní smlouvy adresováno a ani doručeno na adresu rejstříkového (a zároveň skutečného) sídla, nestalo se jako jednostranný právní úkon perfektním (potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2534/2006). Dovolatel dovozuje, že jelikož byl dlužník smluvní stranou kupní smlouvy, byl žalobce povinen adresovat jakékoliv podání výhradně dlužníkovi a současně mu doručovat jen na adresu jeho rejstříkového sídla.
Dovolatel dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by odstoupení od kupní smlouvy převzala K. Ř., jež zastupovala jednatele dlužníka. Skutečnost, že se s odstoupením obeznámil V. K., pak není dle dovolatele relevantní, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byl V. K. oprávněn přebírat korespondenci za K. Ř.
2/ K jakému okamžiku dochází k zániku zajištění školní výuky v souladu s obecně závaznými právními předpisy, zejména z pohledu školského zákona?
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil podmínku uvedenou v článku IV. písm. c/ kupní smlouvy, tj. „zajištění školní výuky“, a to z důvodu, že nahradil vůli účastníků kupní smlouvy; tedy rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006.
Dovolatel má za to, že podmínku „zajištění školní výuky“ splnil, neboť školní výuku zajistil „v souladu s obecně závaznými předpisy“, když (i) předpisy nevážou schopnost zajišťovat školní výuku na počet žáků, či pedagogů a (ii) v okamžiku „doručení“ odstoupení od kupní smlouvy byl schopen zajišťovat školní výuku, neboť nebyl k tomuto dni vymazán ze školního rejstříku. Ostatně školní rok trvá dle školského zákona od 1. září do 31. srpna následujícího kalendářního roku a v řízení nebylo sporným, že by školní rok 2015/2016 nezačal.
Závěrem dovolatel namítá, že investor, který nabyl obchodní podíl dlužníka, následně činil kroky k tomu, aby od 1. září 2016 byla podmínka stanovená v kupní smlouvě plněna, a to zřízením mateřské školy v nemovitosti.
[16] Proto dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
[18] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[19] Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., když dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
[20] Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu uvedené níže.
[21] K otázce 1/ (k odstoupení od kupní smlouvy).
1/ Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je přitom třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, publikovaný pod číslem 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).
2/ Z ustálené judikatury dovolacího soudu se dále podává, že doručení právně významné písemnosti předsedovi představenstva akciové společnosti či družstva vyvolává účinky doručení dotčeného dokumentu právnické osobě samotné (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010). Uvedený závěr přitom považuje Nejvyšší soud za plně uplatnitelný i ve vztahu k jednočlenným statutárním orgánům právnických osob.
[22] V poměrech pojednávané věci je přitom (se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, z něhož vyšly při svém rozhodování soudy nižších stupňů a jenž dovoláním nemůže být zpochybněn) zřejmé, že odstoupení od kupní smlouvy bylo adresováno dlužníku a doručeno na adresu sídla společnosti C (statutárního orgánu dlužníka), jež byla současně adresou místa bydliště K. Ř., která společnost C ve výkonu funkce jednatele zastupovala. Odstoupení od kupní smlouvy se tak dostalo jak do sféry společnosti C, tak do sféry K. Ř. Závěr odvolacího soudu, že odstoupení od kupní smlouvy bylo dlužníku řádně doručeno, neboť dlužník měl objektivní možnost se s odstoupením od kupní smlouvy seznámit prostřednictvím svého jednatele, je za tohoto stavu zcela souladný s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Zda se K. Ř. fakticky s odstoupením od kupní smlouvy seznámila, přitom není rozhodné.
[23] K otázce 2/ (k výkladu kupní smlouvy).
[24] Shodně s odvolacím soudem nemá ani Nejvyšší soud – při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – žádné pochybnosti o tom, že podmínku uvedenou v článku IV. písm. c/ kupní smlouvy je nutno vykládat tak, že dlužník se zavázal (za účelem splnění této podmínky) zajistit v nemovitosti řádnou faktickou školní výuku z hlediska obsazenosti (plnohodnotného využití) školy a z hlediska odpovídajícího (dostatečného) počtu studentů a vyučujících.
[25] Neobstojí tak ani dovolací argumentace, že podmínku uvedenou v kupní smlouvě dovolatel v rozhodné době splňoval, neboť byl „schopen školní výuku zajistit“ – v kupní smlouvě se dlužník zavázal školní výuku zajišťovat (tedy fakticky provádět), nikoliv ke schopnosti výuku (potenciálně) do budoucna zajistit. Bez významu jsou i dovolací námitky, že se dlužník nezavázal zajišťovat v nemovitosti (právě) středoškolskou výuku a že nový společník dlužníka vyvíjel snahu v nemovitosti zřídit od září 2016 mateřskou školu – v době odstoupení od kupní smlouvy nezajišťoval dlužník školní výuku žádnou.
[26] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §163 insolvenčního zákona a o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
[27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu