ECLI:CZ:NS:2020:29.ND.335.2019.1
sp. zn. 29 Nd 335/2019-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně A. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00 , proti žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupenému Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 99/2019, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 99/2019 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Domažlicích.
Odůvodnění:
V záhlaví označené věci žalobkyně A. Š. v podání ze dne 10. července 2019 (č. l. 534) navrhla přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Domažlicích.
Na odůvodnění uvádí, že tento soud projedná věc rychleji (na rozdíl od jiných soudů v České republice) a hospodárněji, přičemž připomíná „rozdělení“ věci původně vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 12/2018 na řadu samostatných řízení podle výlučné místní příslušnosti dle jednotlivých souborů pozemků a jejich postoupení jednotlivým místně příslušným soudům podle §88 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odkazujíc na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 25 Nd 221/2018 (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), má za to, že charakter uplatněného nároku odůvodňuje, aby o všech restitučních nárocích jedné oprávněné osoby rozhodoval jeden soud v jednom řízení. Ustanovení §88 písm. b/ o. s. ř. nelze dle žalobkyně vykládat absolutně.
Žalobkyně dále poukazuje na to, že Okresní soud v Domažlicích je s kauzou „podrobně seznámen“ a již provedl řadu procesních úkonů, včetně vyhovujícího rozhodnutí ve věci samé (sp. zn. 3 C 12/2018), byť následně zrušeného odvolacím soudem. Uvádí, že námitka místní nepříslušnosti byla žalovaným „vznesena účelově“, žalovaný „postupuje diskriminačně“ a „zneužívá svých procesních práv“. Upozorňuje na postoj žalovaného, který podle žalobkyně soustavně odmítá uspokojit oprávněné nároky oprávněných osob a neustále komplikuje a prodlužuje soudní řízení. Postup žalovaného považuje za „nemorální“ a s cílem „toliko poškodit žalobkyni“. V neposlední řadě zdůrazňuje, že o jejích nárocích (skutkově i právně shodných) bude rozhodovat celkem 14 okresních soudů, což má „absurdní a neudržitelné následky“ a ohrožuje „jednotnost, rychlost a předvídatelnost rozhodování“. Poukazuje též na to, že žalobkyně nemůže dost dobře žádat vhodné pozemky požadované kvality a požadovaného rozsahu tak, aby všechny spadaly do obvodu jednoho soudu, a že je pro ni „značně komplikované, nákladné a neúčelné, aby své nároky žalovala odděleně“. Taková situace je nehospodárná nejen pro žalobkyni, ale i pro soudní soustavu. Domnívá se, že je i v zájmu žalovaného, aby se předmětné nároky projednávaly v jediném řízení u jediného soudu, neboť opakovaně „hořekuje nad enormním vytížením a nad velkým počtem aktivních soudních sporů po území celé České republiky“.
Žalovaný ve svém vyjádření s delegací nesouhlasí. Má za to, že žalobkyně „neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které by delegaci odůvodnily“, vyjma argumentace počtem jednotlivých řízení, což však žalobkyně „určila sama výběrem žalovaných pozemků“. K námitkám o nákladnosti a neúčelnosti připomíná, že oba účastníci řízení jsou zastoupeni advokátními kancelářemi. Poukazuje na rozhodnutí vrchních soudů, která tendují spíše k vyslovení nedůvodnosti takové delegace v obdobných případech (či dokonce v případech, ve kterých vystupuje jako účastník sama žalobkyně). Upozorňuje, že v případě koncentrace řízení o velkém množství pozemků, nacházejících se po celé republice, u jednoho soudu, činí řízení nepřehledným a též nehospodárným. Případná delegace věci jinému soudu je toliko výjimkou ze zásady zákonného soudce, kterou je potřeba vykládat restriktivně. Žalovaný se domnívá, že hlavně z hlediska místního šetření pozemků je praktické, aby o nemovitostech rozhodoval právě soud, v jehož obvodu se předmětná nemovitost nachází. Namítá, že Okresní soud v Domažlicích je procesně na stejné úrovni jako ostatní soudy, neboť původní meritorní rozhodnutí bylo zrušeno pro vady (zejména pro nedostatečné odůvodnění). Není vyloučeno, že jiný soud se dobere pravomocného rozsudku rychleji, než Okresní soud v Domažlicích po vypořádání vytýkaných vad. K tomu uvádí seznam dotčených pozemků, příslušných soudů a stav, ve kterém se jednotlivá řízení nacházejí. Závěrem se ohrazuje proti tvrzením mířícím proti žalovanému a jeho postupu v řízení.
Podle §12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud zkoumal návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Bruntále, u nějž je věc vedena, i Okresnímu soudu v Domažlicích, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik závažné a významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyní uváděné okolnosti případu Nejvyšší soud nemá za tak významné (a to ani ve svém souhrnu), aby odůvodňovaly přikázání věci jinému soudu.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích vztahujících se k obdobným případům (ve kterých je nárokováno nahrazení projevu vůle a přidělení náhradního pozemku, kde jde o nároky na velké množství pozemků v různých lokalitách) konstatoval, že pouze tato skutečnost, a s ní spojené (logistické a ekonomické) obtíže účastníků, či spíše jejich zástupců, není důvodem, který splňuje výše uvedené předpoklady pro přikázání věci jinému soudu (lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Nd 418/2016, ze dne 15. února 2017, sp. zn. 32 Nd 36/2017, ze dne 22. března 2017, sp. zn. 30 Nd 96/2017, ze dne 25. května 2017, sp. zn. 32 Nd 99/2017, ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. 26 Nd 340/2017, ze dne 27. února 2018, sp. zn. 28 Nd 32/2018, ze dne 20. března 2018, sp. zn. 30 Nd 363/2017, či ze dne 11. března 2020, sp. zn. 30 Nd 487/2019). Je zřejmé, že žalobkyní citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Nd 221/2018, je výjimkou z jinak ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (nadto jde o jiné řízení jiných žalobců s jinými skutkovými okolnostmi).
Žalobkyní předkládanou argumentaci založenou na tvrzení, že předmětné řízení je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., odůvodňující dle ní závěr, aby o nárocích oprávněné osoby bylo rozhodnuto v rámci jednoho řízení, neshledává Nejvyšší soud přesvědčivou. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. listopadu 2018, sp. zn. 28 Cdo 3791/2018 dovodil, že řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného k převodu pozemku se týká vlastnického práva k nemovitosti, a pro projednání takové věci je v §88 písm. b/ o. s. ř. založena výlučná místní příslušnost soudu, a současně uzavřel, že dotčený nárok lze rozdělit na více samostatných nároků a u každého z nich zkoumat místní příslušnost zvlášť. V usnesení uvedený odkaz soudu na možné využití delegace vhodné, se záměrem soustředit všechny spory před jeden soud, na což žalobkyně také v návrhu poukazovala, byl pouze odkazem procesní eventuality nad rámec tam řečeného, nadto s upozorněním na striktní posuzování takové mimořádné výjimky z pravidla výlučné místní příslušnosti (forum rei sitae). K tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Nd 487/2019.
Ke shodným závěrům pak Nejvyšší soud dospěl i v usneseních ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 24 Nd 378/2019, a ze dne 30. září 2019, sp. zn. 21 Nd 369/2019 (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 11. února 2020, sp. zn. II. ÚS 4104/19). Posledně zmíněné rozhodnutí je účastníkům řízení známo, neboť bylo vydáno v dalším řízení vyloučeném k samostatnému projednání z řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 12/2018 a kde věc byla též následně postoupena místně příslušnému soudu.
Za podstatné pak Nejvyšší soud považuje i to, že v řadě dalších řízení, která byla shodně jako v této věci vyloučena k samostatnému projednání a postoupena místně příslušným soudům, vrchní soudy a Nejvyšší soud nevyhověly téměř totožným návrhům žalobkyně na přikázání věci Okresnímu soudu v Domažlicích, přičemž tento postup aproboval opakovaně i Ústavní soud. K tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Nd 369/2019 a sp. zn. 24 Nd 378/2019, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 2970/19, ze dne 21. ledna 2020, sp. zn. III. ÚS 4105/19, a sp. zn. II. ÚS 4104/19; tato usnesení jsou žalobkyni taktéž známa, neboť byla vydána mimo jiné i k jejím ústavním stížnostem.
Konečně je třeba poznamenat, že postup žalovaného v řízení, i kdyby byl v rozporu s §2 o. s. ř. a měl např. obstrukční charakter, není důvodem pro přikázání jinému místně příslušnému soudu. K řešení takového postupu účastníka řízení slouží jiné procesní nástroje.
Není tudíž žádného rozumného důvodu předpokládat, že by u Okresního soudu v Domažlicích, i když je s věcí rovněž seznámen, mohlo být dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího či po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci než u Okresního soudu v Bruntále.
Protože okolnosti předestřené žalobkyní nepředstavují důvod pro přikázání věci jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř. a s navrhovanou delegací nesouhlasí ani žalovaný, Nejvyšší soud rozhodl, že se projednávaná věc Okresnímu soudu v Domažlicích nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu