ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.1.2020.1
KSBR 31 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 1/2020-A-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka M. D. , narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Real Estate Properties s. r. o. , se sídlem v Trenčíně, Potočná 610, PSČ 911 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 50327887, 2/ Mariana Červeného - Reality a. p. s. , se sídlem v Trenčianských Teplicích, Ľ. Podjavorinskej 171/12, PSČ 914 51, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 37132547, 3/ PERFECT INVEST, a. s. , se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 34/28, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 27736997, zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, 4/ V. D. , narozené XY, bytem v XY, 5/ B. T. , narozeného XY, bytem v XY, 6/ S. F. , narozené XY, bytem v XY, 7/ M. T. , narozeného XY, bytem v XY, 8/ A. L. , narozeného XY, bytem v XY, 9/ V. P. Š. , narozené XY, bytem v XY, 10/ P. Š. , narozeného XY, bytem v XY, 11/ Z. Š. , narozené XY, bytem v XY, 12/ K. M. , narozené XY, bytem v XY, 13/ M. V. , narozeného XY, bytem v XY, 14/ T. Ch. , narozeného XY, bytem v XY, 15/ P. P. , narozeného XY, bytem v XY, o návrhu šesté insolvenční navrhovatelky na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, 2 VSOL XY, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Odůvodnění:
Ve věci vedené pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, 2 VSOL XY, projednává Vrchní soud v Olomouci (jako soud nadřízený) námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Brně A. K.
Podáním ze dne 13. března 2019 (A-355) navrhla šestá insolvenční navrhovatelka S. F. přikázání věci Vrchnímu soudu v Praze z důvodu vhodnosti. K důvodům, pro které je podle šesté insolvenční navrhovatelky vhodné přikázat věc jinému soudu, patří změna trvalého bydliště dlužníka do Prahy, okolnost, že „dlužník má živnostenské oprávnění v provozovně na adrese P.“, dále podjatost soudce Vrchního soudu v Olomouci M. H., soustředění dlužníkova majetku „v obvodu“ Vrchního soudu v Praze, jakož i okolnost, že řada obchodních společností, v nichž figuruje dlužník, je zapsána u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Nejvyšší soud rozhodoval o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti jako soud nejblíže společně nadřízený Vrchnímu soudu v Olomouci, u nějž je věc vedena, a Vrchnímu soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána [§12 odst. 3 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem.
V tomto řízení rozhoduje Nejvyšší soud o návrhu na přikázání věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci jako soudu nadřízeného o námitce podjatosti soudkyně Krajského soudu v Brně. Již s ohledem na předmět řízení (povahu návrhu, o kterém má Vrchní soud v Olomouci rozhodovat), je zřejmé, že věc nemůže být u Vrchního soudu v Praze rozhodnuta rychleji či hospodárněji, a to bez ohledu na umístění dlužníkova majetku, na to, zda dlužník změnil bydliště, zda podniká v místě obvodu jiného než insolvenčního soudu, či „figuruje“ v obchodních společnostech, které jsou zapsány u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Důvod prolomit výše popsané ústavní principy, tj. že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, neshledal Nejvyšší soud ani na základě další argumentace obsažené v návrhu na přikázání věci jinému soudu.
Je tomu tak proto, že důvodem pro delegaci vhodnou nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce daného soudu k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 1. února 2001, sp. zn. 5 Nd 14/2001, usnesení ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Nd 200/2007, usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, a usnesení ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013).
Dovozuje-li tedy šestá insolvenční navrhovatelka důvod pro přikázání věci z důvodu vhodnosti též z toho, že soudce Vrchního soudu v Olomouci M. H. udržuje dlouholeté vztahy se soudkyní, o jejíž námitce má rozhodovat, získal z jiného insolvenčního řízení informace, které jsou relevantní i v insolvenčním řízení dlužníka, či se difamujícím způsobem vyjádřil o osobě dlužníka, je nutno zdůraznit, že prostředkem k prověření takových výhrad je námitka podjatosti konkrétního soudce. Tyto námitky již ostatně v insolvenčním řízení dlužník a někteří insolvenční navrhovatelé uplatnili, avšak bylo o nich rozhodnuto tak, že soudci Vrchního soudu v Olomouci nejsou vyloučeni z rozhodování a projednání dané věci.
Jelikož Nejvyšší soud na základě tvrzených námitek neshledal důvody pro přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., rozhodl, že se věc nepřikazuje jinému soudu k projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že dlužník v podání ze dne 6. ledna 2020 upozornil na „závažné vady doručování usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2019, č. j. 2 VSOL XY“, a navrhl, aby se Nejvyšší soud zdržel rozhodování o návrhu šesté insolvenční navrhovatelky na přikázání věci z důvodu vhodnosti do doby, dokud nebude vada doručování uvedeného rozhodnutí zhojena. Nesprávnost doručování spatřoval dlužník v tom, že uvedené usnesení nebylo podle §75 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), doručováno zvlášť dlužníku a ostatním věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení, jakožto osobám, které mají v insolvenčním řízení něco vykonat – vyjádřit se dle výzvy.
Námitka nesprávnosti doručování uvedeného rozhodnutí není důvodná a Nejvyššímu soudu tak nic nebránilo rozhodnout o návrhu na delegaci. Podle §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Je tedy zřejmé, že v dané věci účastníci insolvenčního řízení neměli v řízení ničeho vykonat, bylo jen na jejich uvážení, zda se k podanému návrhu vyjádří. Výzvu k vyjádření k návrhu proto nebylo nutno doručovat účastníkům insolvenčního řízení zvlášť, jak nesprávně usuzuje dlužník.
Nadto nelze přehlédnout, že návrh na delegaci byl zcela zjevně nedůvodný, proto bylo usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci vyzval k vyjádření se k tomuto návrhu, nadbytečné. V konečném důsledku (v rozporu s §6 o. s. ř.) došlo jen k tomu, že se oddálilo předložení věci Nejvyššímu soudu jako soudu nadřízenému k rozhodnutí o návrhu na delegaci, a tím i rozhodnutí o insolvenčním návrhu.
Dne 7. ledna 2020 došlo Nejvyššímu soudu podání datované 6. ledna 2020 a označené jako „Námitka podjatosti M. P.“. K tomuto podání Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť jde o podání, které, ač formálně označeno jako podání dlužníka, nebylo nikým podepsáno (§42 odst. 4 věta první o. s. ř.). Navíc důvody uváděné v tomto podání o podjatosti jmenovaného soudce Nejvyššího soudu zjevně nesvědčí. Spatřuje-li dlužník podjatost v tom, že v pozici žalobce vede s předsedou senátu spor na ochranu osobnosti, pak s touto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2018. Rovněž námitka, že předseda senátu nesprávným úředním postupem poškodil zájmy dlužníka, když „systematicky odmítal zveřejňovat podání dlužníka v insolvenčním rejstříku“, nesvědčí o podjatosti předsedy senátu, neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (§14 odst. 4 o. s. ř.). Ke zjevně obstrukčnímu charakteru námitek podjatosti vznášených v řízení dlužníkem, srov. ostatně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 35/2016. Podání dlužníka datované 6. ledna 2020 zjevně jiný (než obstrukční) charakter též nemá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu