ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1283.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1283/2020-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 9 To 238/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 24/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 2 T 24/2020, byl obviněný P. R. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – skutek pod bodem 1), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)] a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)], kterých se dopustil tím, že
1) dne 13. 11. 2019 v době od 02:56 hodin do 03:12 hodin v Praze 8, v ulici XY, na zastávce XY ve směru do ul. XY, fyzicky napadl poškozeného V. Č., nar. XY, pohybujícího se na invalidním vozíku, tím způsobem, že jej na invalidním vozíku odtáhl z přístřešku zastávky XY směrem do silnice, poté ze silnice na prostranství za zastávkou XY, kde jej u nedalekých keřů z vozíku shodil, tahal po zemi, opakovaně silně udeřil pěstí do oblasti hlavy, poté jej několikrát kopal do oblasti hlavy a horní poloviny těla, dupal na horní polovinu těla a hlavu proti tvrdé podložce (betonu), v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a utrpěl zranění v podobě mnohočetných zlomenin obličejového skeletu typu Le Fort II/III (zevní i vnitřní stěny a spodiny očnice oboustranně) s posunem úlomků a s podkožním emfyzémem (proniknutím vzduchu do podkoží obličeje), drobné krvácení pod pavučnicí v čelní krajině mezi mozkovými polokoulemi, mnohočetné sériové zlomeniny 3. až 9. žebra vpravo s lehkou dislokací úlomků kostí 4. žebra, tržně-zhmožděnou ránu nad levou očnicí, krevní výrony v obličeji, oděrku na pravém kolenu, tedy zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a operativní chirurgický zákrok ve Fakultní nemocnici XY spočívající v repozici dislokovaných kostí v celkové anestezii a uvedením poškozeného do umělého spánku v době od 13. 11. 2019 do 25. 11. 2019 s následnou hospitalizaci poškozeného od 13. 11. 2019 do 3. 12. 2019, kdy po celou tuto dobu byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života,
2) poté, co do ulice XY v Praze 8, tedy na místo incidentu, dne 13. 11. 2019 v 03:12 hodin přijela poškozená H. H., nar. XY, ve svém vozidle tovární značky HYUNDAI IX 20, RZ XY, šedé metalické barvy, vběhl jí obžalovaný do cesty před vozidlo, čímž ji donutil zastavit vozidlo a žádal ji o pomoc s kamarádem, který měl mít epileptický záchvat, přičemž úderem pěstí s navlečeným boxerem udeřil do přední kapoty jejího vozidla, kde vytvořil dvě souběžné prohlubně, hluboké 0,5 cm a 3 cm, čímž poškozené H. H. způsobil škodu ve výši 6.640 Kč,
3) poté, co byl dne 13. 11. 2019 v 04:30 hodin obžalovaný R. v Praze 8, v ulici XY zajištěn hlídkou Pohotovostní motorizované jednotky podle §26 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť hlavou mlátil do skleněné výplně autobusové zastávky XY a bylo nezbytné zamezit jeho sebepoškozování, byla mu přiložena služební pouta a převezen na služebnu místního oddělení XY, Praha 8, ul. XY, kde přítomným policistům sdělil, že je nakažený žloutenkou typu C, a se slovním projevem: „Chceš taky, na!“ dvakrát plivl na poškozeného policistu M. K., nar. XY, přičemž druhým plivnutím zasáhl poškozeného K. do levé tváře a na oblečení .
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to „bomberu“. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., škodu ve výši 6.594 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Č. odkázán se svým nárokem na náhradu škody (správně nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 2 T 24/2020, podal odvolání obviněný a poškozený V. Č.
4. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 9 To 238/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. Č. a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věci, a to boxeru, a podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil zaplatit poškozenému V. Č. nemajetkovou újmu ve formě bolestného ve výši 151.772,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 151.772,60 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení a náhradu další nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve výši 50.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50.000 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 9 To 238/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
6. Obviněný je přesvědčen, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z jehož znaleckého posudku soud prvního stupně vycházel, se vyjadřoval k otázkám spadajícím výlučně do kompetence jiného oboru, a to forenzní biomechaniky. Znalec prim. MUDr. Jiří Hladík totiž těžištěm svého posudku učinil nikoli povahu zranění, nýbrž příčinu zranění, které svou povahou právě vykazovalo znaky zranění způsobeného pádem. Soudy se podle obviněného s takto nastoleným problémem nevypořádaly a přijaly nevěrohodné tvrzení znalce, že oděrky či podlitiny nelze pádem zapříčinit. Toto tvrzení znalce podle obviněného neobstojí, neboť je obecně známo, že právě taková zranění mohou být utrpěna pádem. Soudy tedy nejenže přijaly zcela evidentně nepravdivá tvrzení znalce, ale ani se nezabývaly nekompetencí znalce vyjadřovat se k problematice příčiny zranění, je-li ve hře biomechanická problematika (úder vs. pád).
7. Řízení před soudy je podle obviněného dále zatíženo vadou opomenutých důkazů. Za významný důkaz obviněný kromě posudku z oboru biomechanika považuje i důkaz kamerovým záznamem z místa události, a to v době před příchodem obviněného na místo. Obviněný chtěl takovým důkazem postavit najisto, zda nemohlo ještě před jeho příchodem k poškozenému proběhnout fyzické násilí jiné osoby vůči poškozenému, a to s ohledem na to, že událost se stala v noci a poškozený byl silně podnapilý a z řad osob bez domova, které se často stávají terčem útoků. Důkaz sám přitom nebylo vůbec problematické provést. Přesto se soudy k tomuto jeho důkaznímu návrhu nevyjádřily.
8. Za problematický obviněný považuje i způsob, jímž bylo rozhodnuto o změně adhezního výroku. Rozsudek soudu druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy, považuje obviněný za překvapivý. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, ve kterém byl akcentován princip vybočující z pravidel oficiality a zakládající dispoziční zásadu pro adhezní řízení. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud svojí vlastní aktivitou překročil tento výjimečný princip a nahradil aktivitu, k níž byl povinován poškozený prostřednictvím zmocněnce. Obviněný také namítá, že v průběhu odvolacího řízení nebyl ze strany odvolacího soudu dostatečně seznámen s obratem v adhezním rozhodování, čímž byl omezen ve svém právu na obhajobu a nemohl dostatečně reagovat na mínění odvolacího soudu, které bylo zásadně opačné než mínění soudu nalézacího, a zvrátit tak úvahy o náhradě nemajetkové újmy.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, přičemž hned úvodem zdůraznil, že námitky obviněného pod jím vytýkané (ale ani žádné jiné) dovolací důvody podřadit nelze.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání, je z obsahu dovolání podle státního zástupce zřejmé, že dovolatel žádnou výhradu v naznačeném směru nevznesl. Poukazuje na to, že k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání byli vždy obviněný a jeho obhájce řádně předvoláni a těchto se také aktivně účastnili. Uplatněné námitky tudíž podle státního zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřadit nelze.
12. V podstatě totéž podle státního zástupce platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž ve vztahu ke druhu a výměře trestu žádnou námitku nevznesl. I pokud by tak ale učinil, byla by podle státního zástupce zjevně lichá, neboť uložený trest odnětí svobody trestní zákoník za spáchané trestné činy (resp. zločin těžkého ublížení na zdraví, podle kterého byl ukládán trest) připouští, přičemž tento byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby, a to ještě v její první polovině. Uzavírá proto, že výhrady obviněného nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Uplatněné námitky konečně podle státního zástupce stojí i mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Právě to však podle státního zástupce obviněný činí. Státní zástupce navíc považuje námitky obviněného za zjevně liché, neboť podle něj nelze tvrdit, že by dokazování realizované nalézacím soudem zůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Nalézací soud naopak provedl v podstatě všechny do úvahy přicházející důkazy, ty bezvadným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich lze logicky dovodit. Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi uplatněnými námitkami se bezezbytku vypořádal. Oba soudy také řádně zdůvodnily, proč považují dokazování za úplné a z jakých důvodů tedy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování. Státní zástupce současně považuje skutková zjištění soudů za správná a provedeným důkazům odpovídající a zastává názor, že v jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, kterýžto nedostatek by odůvodňoval přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem.
14. Podle státního zástupce bylo jednoznačně vyloučeno, že zranění poškozeného způsobil neznámý řidič svým automobilem, případně že bylo zapříčiněno pouhým pádem z invalidního vozíku v návaznosti na jeho snahu zvednout cigaretu či v důsledku epileptického záchvatu. Příčinou vážného zranění poškozeného bylo naopak brutální a opakované fyzické napadání, jehož se dopustil právě dovolatel. To, že příčinou újmy na zdraví bylo surové bití a kopání poškozeného, vyplynulo z lékařských zpráv a zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znalec přitom jednoznačně vyloučil, že by takový následek mohl vzniknout v důsledku pouhého pádu poškozeného z invalidního vozíku. V tomto ohledu je námitka dovolatele, podle něhož měl být přibrán znalec z oboru forenzní biomechanika, zcela irelevantní, neboť právě znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byl způsobilý příčiny vzniklé újmy na zdraví spolehlivě osvětlit a toto také učinil. Fyzické napadání poškozeného jinou osobou je navíc prokázáno i kamerovým záznamem z místa činu. Třebaže záznam není příliš kvalitní a osobu pachatele na něm rozpoznat nelze, jednoznačně šlo o tutéž osobu, která posléze zastavila automobil svědků H. H. a R. S. Touto osobou byl právě obviněný. O chování obviněného na místě činu a na policejní stanici pak svědčí nejen výpovědi těchto dvou svědků, ale také zvukové záznamy telefonátů na linky 155 a 158, výpovědi policistů M. K., V. B. a D. S., jakož i kamerový záznam z místního oddělení Policie ČR. Agresivita obviněného je zjevná i z audio zprávy, kterou odeslal svědkovi R. Škoda na vozidle svědkyně H. H., které úmyslně poškodil právě obviněný, byla objektivizována znaleckým posudkem z oboru ekonomika. To, že obviněný je nakažený žloutenkou typu C, vyplývá z příslušných lékařských zpráv. Konečně pak k duševnímu stavu obviněného, jeho osobnosti a příčinám chování se podrobně vyjádřili znalci, kteří vypracovali posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Státní zástupce tak uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a že jednání obviněného byla přisouzena také odpovídající právní kvalifikace.
15. Mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu stojí podle státního zástupce rovněž závěrečná námitka dovolatele týkající se překvapivosti adhezního výroku soudu druhého stupně. Uznává, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu skutečně může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomíná také, že za překvapivé rozhodnutí se ve smyslu judikatury Ústavního soudu považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat a jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu. Je tedy důsledkem takového postupu soudů, které s sebou nese prvky libovůle. Rozsudek soudu druhého stupně však podle státního zástupce rozhodně znaky tzv. překvapivého rozhodnutí nenese, neboť soud druhého stupně se žádným způsobem neodchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího, zohlednil výlučně jím řádně provedené důkazy, a svým postupem pouze napravil zjevné pochybení soudu prvního stupně, který nerespektoval ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a přestože pro to byly splněny všechny zákonné podmínky, nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozenému bezdůvodně nepřiznal. Takové rozhodnutí podle státního zástupce nemohlo pro obviněného být překvapivé již z toho důvodu, že s podstatou nároku poškozeného a jeho argumentací, stejně jako s obsahem jím podaného odvolání, byl podrobně obeznámen a k jeho opodstatněnosti se mohl v průběhu celého trestního řízení vyjádřit a uplatnit k němu případné protiargumenty.
16. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Obviněný své dovolání obsahově zaměřil proti výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy způsobené tímto trestným činem poškozenému V. Č. Nejvyšší soud však po prostudování tohoto mimořádného opravného prostředku zjistil, že dovolací důvody, které obviněný uplatnil, žádné z jeho dovolacích námitek neodpovídají.
29. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který, jak bylo shora uvedeno, se týká přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, je nutno konstatovat, že obviněný ani náznakem ve svém dovolání nenamítá nic, co by se, byť vzdáleně, otázky jeho přítomnosti před soudy týkalo. To samé lze říci o dovolací námitce podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. týkající se druhu a výměry uloženého trestu, neboť argumentace obviněného se otázky trestu vůbec netýká. Je tedy nutno uzavřít, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. byly uplatněny toliko čistě formálně a jsou bez jakékoliv obsahové vazby k dovolacím námitkám obviněného. Z toho důvodu nemohl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí z hlediska citovaných dovolacích důvodů přezkoumat.
30. Argumentaci obviněného však Nejvyšší soud nemohl podřadit ani pod zbývající uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se týká právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Námitky obviněného stran znaleckého zkoumání příčin zranění poškozeného, opomenutých důkazů a překvapivosti rozhodnutí v adhézním řízení se totiž netýkají ani právního posouzení skutku, ani jiného hmotněprávního posouzení, neboť jde o námitky čistě procesní povahy a směřující výhradně proti postupu soudu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně.
31. Je tedy možné uzavřít, že argumentace obviněného se s uplatněnými dovolacími důvody zcela míjí. Rovněž ji nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
32. Pouze nad rámec uvedeného možno poznamenat, že dovolání není důvodné ani po věcné stránce, neboť postup soudů vytýkanými pochybeními zatížen není.
33. Nelze totiž souhlasit s obviněným, pokud uvádí, že mechanismus vzniku poranění poškozeného není oprávněn zjišťovat znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a že za tímto účelem měl být přibrán znalec se specializací na forenzní biomechaniku (nejde o samostatný znalecký obor ani odvětví, nýbrž specializaci v oboru kriminalistika). Postup nalézacího soudu, který při hodnocení zranění na straně poškozeného a jejich příčin vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka, je naopak třeba vyhodnotit jako zcela správný. Pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, je totiž schopný určit původ určitého zranění, který v případě násilného trestného činu může spočívat i v napadení či jiném agresivním projevu pachatele. Proto je zcela běžnou a správnou praxí, že se v takových případech přibírá právě znalec s touto specializací (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 308/05, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1304/2018). Přibrání soudního znalce v oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, by navíc v nyní posuzované věci bylo zcela bezpředmětné a nadbytečné, neboť skutkový děj byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán již na základě ve věci provedených důkazů (viz níže), přičemž zejména znaleckým posudkem prim. MUDr. Jiřího Hladíka bylo jednoznačně vyloučeno, že ke zranění poškozeného V. Č. mohlo dojít v důsledku pádu z invalidního vozíku.
34. Řízení před soudy nižších stupňů není stiženo ani vadou opomenutých důkazů. K této otázce lze v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Těmto požadavkům však oba soudy v nyní projednávané věci plně dostály, neboť se náležitým způsobem vypořádaly s tím, proč se pro nadbytečnost a nedostupnost rozhodly některé obviněným navrhované důkazy neprovést (srov. bod 18. rozsudku nalézacího soudu a bod 21. rozsudku odvolacího soudu). S tímto odůvodněním se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce, neboť ve věci opatřené a provedené důkazy plně postačovaly k závěru o vině obviněného.
35. Konečně nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu o nároku poškozeného V. Č. na náhradu nemajetkové újmy pro obviněného překvapivé, neboť odvolací soud takto rozhodl k odvolání tohoto poškozeného právě proti výroku soudu prvního stupně, jímž byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže na podkladě tohoto odvolání soud druhého stupně dospěl k závěru, že již soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění postačovaly pro přiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě bolestného a duševních útrap, a proto obviněného k jejich náhradě zavázal, není možné hovořit o tom, že by takový postup odvolacího soudu byl překvapivý. Právě skutečnost, že poškozený podal proti odkazujícímu výroku řádný opravný prostředek, totiž obviněnému jasně avizovala, že předmětem odvolacího přezkumu bude i otázka náhrady nemajetkové újmy. Odvolání poškozeného navíc bylo obviněnému a jeho obhájci včas doručeno a mohl se s ním náležitě seznámit a přizpůsobit v tomto směru svoji obhajobu. Pokud tak obhájce obviněného neučinil a při veřejném zasedání stručně odkázal na písemné vyhotovení odvolání, nelze následně namítat, že byl novým rozhodnutím o náhradě nemajetkové újmy překvapen.
36. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nejenže byly dovolací námitky obviněného uplatněny zcela mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, ale postupem soudů nebylo ani zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
37. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář