ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.61.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 61/2020-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2020 o dovolání obviněného O. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 60/2019, jako soudu dovolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 21 T 1/2018 , byl obviněný O. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“).
2. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 4. 2018 v době okolo 18:45 hod., v Praze 9, v XY, maskovaný kapucí mikiny, kterou měl nasazenou na hlavě, zezadu přistoupil k poškozenému R. M., nar. XY a pod pohrůžkou užití zavíracího nože, jehož čepel směřoval do oblasti břicha poškozeného, se slovy „Policie České republiky, cigaretu" požadoval po poškozeném vydání cigarety, čemuž poškozený ve strachu z možného napadení vyhověl a požadovanou cigaretu vydal, načež obžalovaný z místa odešel, přičemž se tohoto jednání dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti vyvolaném duševní poruchou ve formě paranoidní schizofrenie a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 4,75 Kč, odpovídající hodnotě jedné cigarety zn. Lucky Strike .
3. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2018, sp. zn. 6T 138/2018, který nabyl právní moci téhož dne, tj. 27. 10. 2018, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku a s přihlédnutím k §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
5. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to nože o délce čepele 10 cm se střenkou z imitace dřeva.
6. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2018, sp. zn. 6T 138/2018, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 21 T 1/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu. O podaném dovolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 60/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 60/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání , v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Obviněný namítl, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména pak nebyl naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí. Nepopírá, že v okamžiku, kdy požádal pana M. o cigaretu, držel v ruce nůž, nicméně tímto nijak nevyhrožoval. Neměl v úmyslu svým jednáním vyvolat pocit nebezpečí či strachu, ani nijak nenaznačoval, že by nůž v případě nevydání cigarety užil. Sám poškozený uvedl, že se necítil nijak ohrožen. Poškozenému nevznikla ani žádná škoda, neboť tento uvedl, že by cigaretu dovolateli dal, i kdyby tento neměl u sebe nůž. Skutku byly přítomny dvě osoby (manželé R. M. a J. M.), které šly společně parkem, kde mělo k incidentu dojít. Pan R. M. sice na přímou otázku uvedl, že měl strach, avšak zároveň výslovně uvedl, že se nedomníval, že by dovolatel měl v úmyslu nůž jakkoli použít. Jedná se pouze o jeho subjektivní pocit strachu, který mohl být způsoben i neobvyklostí celé situace, či vzhledem a stavem dovolatele. Svědci policii zavolali až poté, co se dovolatel pohyboval s nožem v ruce směrem k dětskému hřišti a choval se přitom „divně“, nikoli o incidentu s cigaretou a poškozeným. Nic z provedených důkazů ani nenasvědčuje tomu, že opravdu chtěl na dětské hřiště jít, a ani na něj nešel. Svědci tedy zavolali policii v podstatě „preventivně“, nikoli v důsledku toho, že by se domnívali, že se vůči nim dopustil nějakého protiprávního jednání.
10. Obviněný dále rozporuje závěry stran naplnění subjektivní stránky předmětného skutku, resp. závěr soudu, že jednal s úmyslem zmocnit se cizí věci. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že trpí psychickou poruchou a jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době skutku, jak to uvádí ve znaleckém posudku MUDr. Milada Klabochová, podstatně sníženy, blízké vymizení. Tuto skutečnost znalkyně potvrdila i ve své výpovědi. Obviněný uvádí, že pod vlivem psychické nemoci a omamných psychotropních látek nebyl schopen rozpoznat dopady svého jednání na okolí, tedy, že chování je schopno v druhých vyvolat různé negativní pocity, popřípadě až strach. Navíc ze všech okolností vyplývá, že, mimo držení otevřeného nože, se k lidem v parku choval slušně a vlídně, což potvrdili jak svědkové manželé M., tak svědkové J. K. a P. K., které taktéž požádal o cigaretu, a přestože mu nevyhověli, v klidu odešel.
11. Obviněný se domnívá, že svým jednáním neohrozil svobodnou vůli poškozeného zacházet s majetkem, jelikož dle jeho svědectví by mu cigaretu poskytl, i kdyby neviděl nůž, a ani neohrožoval jeho zdraví, jelikož nůž na něj nijak nesměřoval. Jednáním dovolatele tedy nevznikl žádný nežádoucí následek, který by měl povahu poruchy nebo ohrožení. Nedošlo k žádné slovní pohrůžce, přičemž má za to, že se nedopustil ani žádného konkludentního jednání, které by bylo možno jako pohrůžku vykládat. Stejně tak se nedopustil žádného násilí. Konkludentní pohrůžka násilí musí v obětech trestného činu vzbuzovat strach o jejich zdraví či život nebo alespoň ovlivnit jejich vůli. Z výpovědí poškozeného však vyplývá, že strach o svoje zdraví a život neměl, jelikož dovolatel na něj nožem nijak nemířil ani nešermoval, nijak mu ho významně neukazoval, nic s ním nenaznačoval. Pouze (byť v nevhodnou dobu) nůž klidně v jedné ruce držel. Pohrůžka násilí nebyla vyjádřena v žádné formě.
12. Závěrem obviněný poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy se domnívá, že jeho chování zdaleka nebylo natolik společensky nebezpečné, aby bylo na místě působit prostředky trestní represe, nýbrž spíše postihováno mimotrestními normami. V daném případě je na první pohled zjevné, že mu nešlo o žádný majetkový prospěch, nešlo mu o to se nějakým způsobem obohatit. Jelikož je osobou sociálně slabou a nemajetnou, požádal kolemjdoucí o cigaretu, což je mezi kuřáky běžná praxe a patří k bontonu kuřáků takovou žádost neodmítnout. Navíc ani odmítnutí této žádosti o cigaretu svědky K. a K. nevedlo k žádnému nepatřičnému jednání z jeho strany. Obviněný uvedl, že trpí psychickou poruchou (paranoidní schizofrenie), navíc je uživatelem omamných a psychotropních látek, což nepochybně jeho schopnost běžného sociálního kontaktu dále zhoršuje. Je tedy možné a pravděpodobné, že se v očích ostatních lidí jeho chování může jevit jako podivné, zvláštní, možná někdy nevhodné a nepatřičné, nejedná se však o jednání ohrožující. Zasahující policisté měli možnost jiného, a tedy i přiměřenějšího, zákroku vůči jeho osobě.
13. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 60/2019, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 1. 2019, sp. zn 21 T/2018, zrušil, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S uplatněnou obhajobou dovolatele se již vypořádal nalézací soud v odstavci 17 odůvodnění svého rozsudku, kde poukázal na výpověď poškozeného, že dovolatel mu v době žádosti mířil nožem na břicho, že se představil jako policista a že vydání cigarety mu přikazoval a nikoliv že by o ni jen žádal. Z konkrétních důkazů pak soud dovodil i to, že nože ve své ruce si musel být dovolatel vědom. Odvolací soud se s totožnými námitkami vypořádal v odstavcích 3-6 odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Obviněný vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Stran námitky nedostatečného stupně společenské škodlivosti, státní zástupce uvedl, že odvolací soud se s touto námitkou, uplatněnou rovněž již v odvolání, vypořádal nepřímo, když okolnosti k tomuto dovolatelem uváděné (zejména stav zmenšené příčetnosti vlivem psychické poruchy) zohlednil potvrzením mírného trestu uloženého dovolateli nalézacím soudem za užití §40 odst. 2 tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu státní zástupce uvedl, že lze učinit závěr v tom smyslu, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o zcela běžný typ pouliční loupeže – pohrůžka nožem v úmyslu získat cigaretu. Když z hlediska škodlivosti takového jednání je podstatná forma pohrůžky a nikoliv cena jedné cigarety – nejedná se o trestný čin majetkový, nýbrž o trestný čin proti svobodě. Ačkoliv je tedy objektem tohoto trestného činu rovněž majetek, mnohem větší význam má objekt, jímž je osobní svoboda.
16. Státní zástupce konstatoval, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Na podkladě uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. . Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - viz dále v tomto usnesení) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř. ) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř. ).
24. Na podkladě obviněného uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci uplatněného dovolacího důvodu jsou směřovány jednak proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pro porušení principu ultima ratio vyjádřeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Předně je nutné uvést, že dovolatel své dovolání směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Obviněný tak sice formálně činí z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z obsahu dovolání však vyplývá, že uvedený dovolací důvod se vztahuje k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, tedy rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, a že usnesení odvolacího soudu chtěl dovolatel napadnout podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř..
27. Z hlediska výroku o vině obviněný namítá, že v jeho jednání vůči poškozenému nelze shledat znak pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a proto při absenci tohoto znaku nemohl naplnit skutkovou podstatu ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tato jeho námitka je založena na přesvědčení, že sice poškozeného žádal o cigaretu s nožem v ruce, tento nůž však držel v podstatě mimoděk a ani si neuvědomoval, že jej drží. Obviněný zdůrazňoval, že nůž nedržel a žádost nepronesl nátlakově, ale spíše se jednalo o obvyklé gesto mezi kuřáky.
28. K této jeho námitce je nutné především konstatovat, že s touto jeho obhajobou se nižší soudy již vypořádaly, a to nalézací soud v odstavci 17 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 3 až 6 odůvodnění svého usnesení. Dokladem toho je zjištění, že text dovolání je z hlediska této námitky v zásadě a bez výrazných změn převzat z písemného odůvodnění odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolání opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
29. Navíc není tato námitka důvodná ani po věcné stránce. Oba soudy správně vycházely z výpovědi poškozeného, který uvedl, že obviněný se mu při pronesení žádosti o cigaretu představil jako policista, že mu při tom mířil nožem na břicho, a že mu vydání cigarety přikazoval a nikoliv že by o ni jen žádal. Nejen s ohledem na výpověď poškozeného, ale i s ohledem na další zjišťované okolnosti jednání obviněného soudy správně dovodily, že obviněný si nože ve své ruce musel být vědom.
30. Zásadním důvodem pro posouzení této námitky jako nedůvodné je zjištění, že obviněný sice z hlediska zpochybnění naplnění uvedeného znaku namítá nesprávné právní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, činí tak však poukazem na jím tvrzené okolnosti jeho jednání a v rozporu s tím, jaký skutkový stav zjistily soudy a jak je popsán ve skutkové větě rozsudku. Z pohledu mezí dovolacího přezkumu jsou zásadní zjištění nalézací soudu, a ta spočívají v tom, že obviněný „pod pohrůžkou užití zavíracího nože, jehož čepel směřoval do oblasti břicha poškozeného, se slovy‚ Policie České republiky, cigaretu‘ požadoval po poškozeném vydání cigarety, čemuž poškozený ve strachu z možného napadení vyhověl…“.
31. Pokud však obviněný popírá, že by nožem mířil na břicho poškozeného
a že by mu vydání cigarety přikazoval, pak zjevně namítá nesprávné právní posouzení jiného skutku, než kterým byl uznán vinným. Prostřednictvím dovolání by mohl zpochybňovat skutková zjištění pouze v tom případě, pokud by namítl jejich extrémní rozpor s provedeným dokazováním (k tomu viz výše pod bodem 20 toho usnesení). Tuto námitku však obviněný neuplatnil. S ohledem na tyto skutečnosti, pokud tedy obviněný proti výroku o vině a proti uvedenému znaku zvlášť závažného zločinu loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku uplatnil pouze tyto v zásadě procesní námitky směřující ve své podstatě vůči hodnotícím úvahám nižších soudů v rámci ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neodpovídají tyto jeho námitky uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
32. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze druhá námitka obviněného, a to že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo trestným činem.
33. Obviněný tuto svoji námitku odůvodňuje zejména tím, že mu nešlo o majetkový prospěch, či se nějak obohatit, respektive že jeho jednání nebylo zásadně ohrožující. Další okruh námitek obviněného směřoval zejména k možnostem řešit obviněným způsobenou situaci v souladu s právním řádem České republiky jiným způsobem, s tím, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo nutno proti němu užívat trestního práva, a to i s ohledem na nepochybně zcela nepatrnou hodnotu eventuální vzniklé škody v podobě jedné cigarety.
34. I v případě této námitky lze konstatovat, že minimálně odvolací soud se s touto námitkou již zabýval, neboť okolnosti, kterými obviněný tuto svoji námitku odůvodňoval (zejména stav zmenšené příčetnosti vlivem psychické poruchy) zohlednil při potvrzení mírného trestu uloženého dovolateli nalézacím soudem za užití §40 odst. 2 tr. zákoníku, a to pod dolní hranicí trestní sazby.
35. Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů (jakkoliv ze strany nalézacího soudu v podstatě neodůvodněnými) z pohledu dodržení uvedené zásady a dovození trestněprávní odpovědnosti obviněného zcela ztotožňuje a pouze pro úplnost uvádí následující.
36. Jeho námitku, že mu nešlo o majetkový prospěch, či se nějak obohatit a že jeho jednání nebylo zásadně ohrožující, je nutné konfrontovat na podkladě zjištěných skutkových okolností jednak s právní úpravou institutu ultima rácio v trestním zákoníku, jednak s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, ve které se tyto soudy zabývaly otázkou subsidiarity trestní represe i společenskou škodlivostí.
37. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně.
38. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
39. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
40. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, který byl uveřejněn pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu) „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu“. Také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, vyplývá, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
41. Posouzení opodstatněnosti výše uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
42. V daném případě žádná výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněného, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, zjišťována není, přičemž z pohledu dovolacího řízení je přitom významné i to, že obviněný v uvedeném směru ani zásadně neargumentoval (viz bod 23 tohoto usnesení).
43. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady pak je třeba v posuzované trestní věci zejména zdůraznit okolnosti, za kterých se obviněný posuzovaného jednání dopustil. Obviněný se dopustil běžného a typického typu pouliční loupeže za pohrůžky nožem v úmyslu získat cizí věc, jakkoliv v tomto případě pouze cigaretu. Zásadně nevýznamná je námitka obviněného o absenci jeho motivace získat významnější majetkový prospěch. Z hlediska škodlivosti posuzovaného jednání je podstatná forma pohrůžky a nikoliv cena jedné cigarety, neboť se nejedná o trestný čin majetkový, ale o trestný čin proti svobodě. Zmínit je nutné i další okolnosti jeho jednání zejména z pohledu jejich vnímání ze strany poškozeného, a to že obviněný, který byl maskovaný kapucí, se loupežného jednání dopustil na odlehlejším místě a ve večerních hodinách a k poškozenému přistoupil zezadu.
44. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je zřejmé, že v daném případě z pohledu předmětné námitky obviněného zásadu subsidiarity trestí represe aplikovat nelze a k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyl dán žádný důvod .
45. Nejvyšší soud pak s ohledem na osobu obviněného a okolnosti jeho protiprávního jednání neshledává opodstatněnost ani jeho námitek ohledně podmínek pro posouzení jeho odpovědností podle jiných právních předpisů. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval například ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (zde např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, je patrno, že „…sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu, a to účelu trestního řízení, tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
46. S ohledem na výše uvedené tak lze učinit závěr, že právě s ohledem na zjišťovanou závažnou podobu jednání obviněného je nutné z hlediska účelu trestního řízení vymezeného v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. dovodit trestněprávní odpovědnost obviněného a pro uplatnění postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není žádný prostor. Z těchto důvodů proto byla tato v zásadě jediná obviněným relevantně uplatněná námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
Zpracoval