ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.624.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 624/2020-943
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 50 To 327/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 92/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 7 T 92/2017, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
dne 4. 7. 2016 okolo 02:10 hodin v Karlových Varech, XY č. p. XY, v XY baru hotelu XY pod vlivem alkoholu, za přítomnosti více osob, po předchozí slovní rozepři, úmyslně fyzicky napadl poškozeného D. S., nar. XY, nejprve úderem rukou, ve které držel sklenici nezjištěné velikosti a tvaru, do hlavy v oblasti levého ucha a posléze ho ještě dvakrát udeřil sevřenou pěstí do levé horní části hlavy, čímž mu způsobil zhmoždění levého vnitřního ucha, levého ušního bubínku, levého ušního boltce, levé tváře a oblasti úponu levého kývače, přičemž utrpěné zranění mělo u poškozeného za následek poruchu funkce labyrintu levého ucha, poúrazovou percepční těžkou nedoslýchavost se ztrátou sluchu 96 %, kterou lze považovat za trvalou a tinnitus vlevo; když se jedná o vážnou poruchu zdraví se ztrátou nebo podstatným omezením smyslového ústrojí ve formě praktické hluchoty na levé ucho, přičemž tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že věděl, že v obličejové části hlavy se nacházejí důležité zranitelné orgány člověka a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takto intenzivními údery do této části těla poškozeného mu nezpůsobí závažnější zranění, když jednáním obžalovaného byl poškozený významně omezen na běžném způsobu života nejméně po dobu intenzivní léčby, tj. nejméně 4 měsíce, méně významně omezen na běžném způsobu života zůstává i nadále, a to zejména pro ztrátu směrového slyšení, zhoršenou schopnost orientace v prostoru, zhoršenou schopnost koncentrace v důsledku tinnitu a strachu z výšek .
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
4. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla dále obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.
5. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo uhradit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 24.433 Kč a poškozenému D. S. částku ve výši 918.743 Kč.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 7 T 92/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání .
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 50 To 327/2019 , tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 50 To 327/2019, podal obviněný J. T. prostřednictvím své nově zvolené obhájkyně dovolání , v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy nesprávně hodnotily otázku intenzity škody na zdraví, otázku zavinění a otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Rovněž uvádí, že trestní řízení proběhlo v rozporu s procesními pravidly, což vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Rozhodnutí jsou podle obviněného rovněž zatížena extrémním rozporem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
10. Podle názoru obviněného nemá popis skutku jednak oporu v provedených důkazech, jednak je formulován tak, že opomíjí zásadní zjištění, a to k jeho tíži.
11. Pokud jde o protiprávní jednání spočívající v útoku těžkou sklenicí a následně pěstí na jiného, obviněný je přesvědčen, že toto mu nebylo nade vší pochybnost prokázáno. Sama existence následku v podobě poruchy na zdraví podle něj ničeho neprokazuje ve vztahu k průběhu obviněnému přičítaného jednání. Obviněný soudům vytýká, že své závěry opřely pouze o výpověď poškozeného a jeho manželky. Následně prezentuje nesrovnalosti ve výpovědích těchto svědků, které mohou podle něj mít vliv na posuzování jejich hodnověrnosti.
12. Ke skutkovému ději obviněný dodává, že k jeho prokázání by bylo nutné, aby byly soudu předloženy další důkazní prostředky, např. výpovědi osob z ochranky. Jelikož se však tyto osoby nepodařilo zjistit a neexistují žádní další svědci, je podle obviněného nutné konstatovat, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nebylo zjištěno nade vší pochybnost.
13. K otázce zavinění obviněný uvádí, že nepopírá, že mezi ním a poškozeným došlo ke konfliktu, rozhodně však neměl v úmyslu poškozenému přivodit újmu na zdraví. Doznává pouze údery otevřenou dlaní. Intenzita útoku je přitom podle něj rozhodující pro právní posouzení skutku. Poukazuje na to, že existence předmětné sklenice nebyla žádným způsobem zjištěna, že konfliktu si nikdo z přítomných nevšiml, či na to, že poškozený po útoku nejprve odjel na hotel a až následně do nemocnice.
14. Podle obviněného samotný útok otevřenou dlaní do obličejové části hlavy (facka) není možné považovat za útok, který směřuje k ublížení na zdraví, a byl by plně konzumován trestným činem výtržnictví. Nelze tak podle něj mít za to, že jednal v úmyslu přímém ani nepřímém.
15. K příčinné souvislosti obviněný namítá, že oba soudní znalci nejprve žádným aktivním způsobem nehodnotili zdravotní stav poškozeného před útokem, a že následně, k námitkám obviněného, v rámci doplnění svých posudků již pouze obhajovali jimi zjištěné závěry. Obviněný je přesvědčen, že uváděný následek jeho jednáním být způsoben nemohl, a to zejména s ohledem na nízkou intenzitu úderu otevřenou dlaní. I zde obviněný spatřuje extrémní rozpor.
16. Obviněný konečně namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo podle něj dojít tím, že v přípravném řízení nebyly obstarány důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, když veškeré důkazy směřovaly pouze k prokázání verze o jeho vině. Nalézací soud se pak nedostatečně vypořádal s rozpory ve výpovědích svědků, soudy pak nedostatečně zkoumaly následek v podobě poškození zdraví a nesrovnalosti ve znaleckých posudcích ve světle podle něj ničím nezměněného pracovního nasazení poškozeného.
17. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného zprostil v plném rozsahu obžaloby.
18. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
19. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný v dovolání vznesl převážně námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože se týkají procesního postupu při hodnocení důkazů a utváření skutkových závěrů, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se zjištěními soudů a prosazuje svoji verzi skutkového děje. Podle státní zástupkyně obviněný v dovolání neuplatnil hmotněprávní námitky v tom směru, že by soudy zjištěné jednání nenaplnilo znaky přisouzených trestných činů.
20. Výhrady obviněného v rámci namítaného porušení práva na spravedlivý proces se podle státní zástupkyně týkají libovolného hodnocení důkazů. Obviněný je zakládá na své vlastní od soudu odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy prvního a druhého stupně však podle státní zástupkyně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl obviněný, kdo popsaným násilným jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví poškozeného. Nejde přitom o žádné libovolné závěry, jak namítal obviněný, ale o důkazně podložený závěr, o kterém nevznikají pochybnosti. O řádném postupu nalézacího soudu svědčí i objektivita, s jakou rozebral a hodnotil důkazy, neboť velmi pečlivě řešil zejména otázku předchozího zdravotního stavu poškozeného v tom smyslu, zdali se tento nemohl nějakým způsobem podílet na utrpěné ztrátě sluchu. O vině obviněného nesvědčí pouze závěry znaleckých posudků týkající se mechanismu vzniku poranění a příčin ztráty sluchu poškozeného nebo naopak výhradně výpovědi svědků. Důležité je, že vina obviněného je postavena na tom, že zmíněné důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byl právě obviněný, kdo popsaným způsobem zaútočil na poškozeného a způsobil mu úmyslně zranění, které mělo u poškozeného za následek částečnou ztrátu sluchu levého ucha, přičemž druhý závažnější následek byl způsoben z nedbalosti. Skutková zjištění, na kterých byl vystavěn výrok o vině přisouzenými trestnými činy, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s uvedenými zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není podle státní zástupkyně dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
21. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
26. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatňuje ve druhé z uvedených alternativ, neboť obviněný napadenému usnesení v podstatě vytýká, že jím bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv byl rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou naplňující uplatňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud z formálního vymezení jakož i obsahu dovolání obviněného J. T. zjistil, že dovolací námitky tohoto obviněného směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
33. Již na tomto místě je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný uplatňuje námitky týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to námitky směřující k tvrzenému jednání, škodlivému následku a příčinné souvislosti mezi nimi, tedy námitky, které by bylo zpravidla možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, s ohledem na obsah těchto námitek je však nutné konstatovat, že obviněný ve skutečnosti rozporuje jednotlivé skutkové závěry obou soudů, neboť zpochybňuje, že děj se odehrál tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
34. Takové námitky však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku v duchu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Námitky obviněného tedy ve skutečnosti směřují výlučně do oblasti dokazování, a to jak z pohledu úplnosti dokazování, tak zejména z pohledu hodnocení provedených důkazů. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 26. až 28. tohoto usnesení) je nutno znovu uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, tedy že poškozeného udeřil jednou fackou , že mu nezpůsobil uvedené zranění , pak se, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku či s jiným hmotněprávním posouzením, nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
35. Nejvyšší soud přitom u skutkových zjištění týkajících se okolností celého incidentu jeho průběhu a vzniklého následku neshledává ani obviněným uváděný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými závěry a provedeným dokazováním.
36. Z provedeného dokazování bez důvodných pochybností vyplývá jednání obviněného, a to v podobě napadení poškozeného ( obviněný poškozeného D. S. napadl nejprve úderem ruky, ve které držel sklenici, a poté ho ještě dvakrát udeřil sevřenou pěstí). Na takový průběh lze přitom usuzovat nejenom ze svědeckých výpovědí poškozeného a jeho manželky, která celý incident viděla, přičemž soud hodnotil tyto jejich výpovědi jako věrohodné, tak i výpověď samotného obviněného, který připouští, že poškozeného napadl, a který se nyní zjevně snaží tento svůj útok zlehčovat. Je přitom nutno upozornit, že obviněnému není kladeno za vinu, že by na poškozeného zaútočil sklenicí, nýbrž to, že v rámci svého prvního ataku udeřil poškozeného rukou, ve které onu sklenici držel . V tomto se tak argumentace obviněného míjí se zjištěným skutkovým dějem a již z tohoto důvodu je také zcela bezpředmětná jeho námitka, že jeho jednání mělo být posouzeno (pouze) jako výtržnictví.
37. Pochybnosti nevzbuzují ani závěry o škodlivém následku v podobě újmy na zdraví poškozeného D. S., které v zásadě nejsou ani předmětem většího sporu, když se na nich shodují zejména oba znalci, kteří v trestním řízení vystupují. Tito znalci dospěli k jednoznačnému závěru o závažném poškození vnitřního ucha, jež má za následek těžkou poruchu sluchu na levém uchu, kterou lze považovat za trvalou. Tato porucha navíc byla zjištěna mj. objektivní vyšetřovací metodou (vyšetření akusticky evokovaných mozkových potenciálů BERA), která vylučuje možnost simulace a agravace postižení. Na závěru o poškození sluchu nic nemění ani případné pozdější pracovní aktivity poškozeného, neboť ten se pochopitelně mohl snažit i přes zdravotní hendikep, který je z medicínského hlediska jednoznačně dán, dál aktivně profesně působit a tento překonat. Tím však škodlivý následek nemůže být dotčen.
38. Rovněž i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a právě uvedeným škodlivým následkem jednoznačně vyplývá z dokazování, zejména pak opět ze znaleckých posudků a výpovědí obou znalců, kteří vylučují, že by zjištěné poranění vnitřního ucha mohlo být zejména následkem potápěčských aktivit poškozeného, a kteří uvádějí, že je vysoce nepravděpodobné, že vzniklo dříve než v červenci 2016. Znalci také vyloučili, že by si toto zranění poškozený mohl přivodit sám, např. nekoordinovaným úderem proti nosnému sloupu. Pokud jde o dřívější vyšetření ucha, které poškozený podstoupil dne 14. 12. 2011 a na které obviněný poukazuje, to se podle znalců týkalo pouze opakovaných zánětů zevních zvukovodů a Eustachových trubic, které neměly vliv na funkci sluchových orgánů, neboť se týkají toliko oblasti zevního ucha. V nyní projednávaném případě však na rozdíl od dřívějších poruch způsobených potápěním došlo k poškození vnitřního ucha, u kterého znalci vyloučili možnost, že by toto bylo následkem potápěčských aktivit poškozeného. Při uvedeném vyšetření v roce 2011 byly přitom výsledky audiometrického vyšetření, které se týká vnitřního ucha, v pásmu fyziologické normy. Znalec MUDr. Pavel Lašťovička rovněž uvedl, že u osoby poškozeného lze jen těžko předpokládat a připustit, že by s takovými obtížemi, se kterými je léčen od července 2016, dlouhodobě nevyhledal lékařskou pomoc. Pokud dále obviněný tvrdí, že znalci se při svých následných výpovědích snažili pouze obhájit své předchozí závěry, jedná se toliko o ničím nepodloženou spekulaci.
39. Z právě uvedeného tak vyplývá, že soudy zjištěný skutkový děj zjevně nevykazuje žádný, natož extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, neboť skutková zjištění nalézacího soudu jsou podložena patřičnými důkazy, které soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a které vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného skutkem uvedeným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
40. Lze tak konstatovat, že obviněný se v rámci své obhajoby evidentně snaží zlehčovat nejen intenzitu útoku, ale i způsobený následek a příčinný vztah mezi nimi. Je přitom možno připomenout závěry znalce MUDr. Pavla Lašťovičky, který uvedl, že v některých případech může i relativně malý úder např. i při sportu způsobit takové poškození ucha, ke kterému došlo právě u poškozeného. Je tedy poměrně pochopitelné, že obviněný, který je konfrontován s poměrně těžkým následkem na zdraví, který poškozenému způsobil neuváženým a v jeho očích bagatelním jednáním, se snaží tyto následky zlehčovat a polemizovat s jejich příčinami. K újmě na zdraví však v důsledku jednání obviněného došlo a trestní odpovědnost obviněného za zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku je tak dána.
41. Pokud jde o otázku zavinění, i v tomto případě obviněný odvozuje své námitky od jím uváděné podoby jednání, tedy i zde polemizuje pouze se skutkovými zjištěními soudů, které naopak na základě provedeného dokazování uzavřely, že zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil v úmyslu přímém. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a ani zde neshledává žádný, natož extrémní rozpor.
42. Pouze pro doplnění lze uvést, že u zjištěného těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §146 odst. 3 tr. zákoníku soudy správně dospěly k závěru, že obviněný jednal vědomě nedbale ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutečně nebylo prokázáno, že by obviněný měl v úmyslu poškozenému vážnou újmu na zdraví způsobit, přičemž podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo i při nedbalostním zavinění možno k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédnout.
43. Pokud obviněný dále zmiňuje, že útok otevřenou dlaní do obličeje (facka) nelze považovat za útok, který směřuje k ublížení na zdraví, a že byl konzumován trestným činem výtržnictví, pokud by toto jednání vůbec dosahovalo intenzity trestného činu, resp. pokud by nebylo na místě aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, je znovu nutné především zopakovat, že nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že by se jednalo toliko o facku do obličeje. Pokud pak obviněný ve vztahu k ne/naplnění §12 odst. 2 tr. zákoníku nenabízí žádnou další argumentaci, která by byla způsobilá něčeho změnit na závěru soudů o společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákoníku, pak se ani tato do značné míry neurčitá námitka o absentující společenské škodlivosti nemohla stát předmětem dovolacího přezkumu.
44. Konečně, pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že orgány činné v trestním řízení podle obviněného obstaraly důkazní prostředky pouze v neprospěch obviněného, nelze ani této námitce dát za pravdu.
45. Má-li obviněný na mysli, že řízení je zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, které by mohly zakládat porušení práva na spravedlivý proces, je nutno připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
46. Nejvyšší soud ze spisového materiálu jednak neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů, když obviněný žádné takové důkazy výslovně ani neuvádí, a jednak zjistil, že v trestním řízení bylo provedeno poměrně velké množství důkazů, o kterých nelze prohlásit, že měly toliko potvrzovat vinu obviněného. Pokud obviněný není spokojený s tím, v jakém duchu skutkové závěry z nich vzešlé vyzněly, je to jeho výsostné právo, které však samo o sobě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedená konstatování lze vztáhnout i na skutečnost, že se nepodařilo zajistit žádné další svědky projednávaného incidentu, když ze spisového materiálu navíc vyplývá, že policejní orgán se tyto zajistit, byť bezúspěšně, pokusil, když vyslechl pracovníky XY baru hotelu XY, členy ochranky přítomného tehdejšího předsedy vlády, jakož i řadu osob, které byly v předmětném baru přítomny.
47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím deklarovaným dovolacím důvodům, ani žádném jinému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, a že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou zatížena ani namítaným extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy že v řízení nebylo porušeno ani jeho právo na spravedlivý proces, nebylo možné dovolání obviněného vyhovět.
48. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, pak Nejvyšší soud uvádí, že jelikož odvolací soud rozhodl o jeho odvolání po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, mohl by tento dovolací důvod přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně vzhledem k tomu, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento dovolací důvod podřadit nelze [přičemž v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř .
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
Předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář