ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.665.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 665/2020-798
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného R. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 19/2019-719, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 45 T 8/2018 , byl obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu vánočních svátků roku 2017, v důsledku vzniklé obtížné životní situace, v jejímž rámci pravidelně, nejméně dva dny v týdnu, pečoval o svou těžce nemocnou manželku – poškozenou N. K., nar. XY, která se, s ohledem na krvácení do mozku, prodělané dne 13. 6. 2014, nacházela upoutána na lůžko v imobilním stavu, s částečným ochrnutím všech čtyř končetin, tedy zcela závislá na pomoci druhých osob,
pod vlivem permanentního stresu plynoucího z nadměrné zátěže při opatrování posledně jmenované, v obavě, že péči o manželku, ale též o svou tchýni vysokého věku – poškozenou K. O., nar. XY, nezvládne, začal zvažovat různé způsoby usmrcení obou poškozených, mimo jiné též udušení,
načež dne 16. 4. 2018, s ohledem na svou aktuální fyzickou indispozici, jakož i psychické vyčerpání, vnímajíc svou aktuální situaci jako nadměrně zatěžující, nepřekonatelnou, neschopen ji řešit adaptivním způsobem a v návaznosti na to pociťujíc bezmoc, zároveň silné zklamání, rozhořčení i vlastní újmu,
své předchozí úvahy realizoval, když pod deliberačním vlivem požitého alkoholu, v době kolem 06:30 hodin, v XY, na ulici XY, v rodinném domě č. XY, který v tu dobu obýval společně s poškozenými, veden záměrem jak N. K. tak K. O. usmrtit udušením, vybaven igelitovým sáčkem o rozměrech cca 30 x 30 cm,
vystoupal do prvního patra rodinného domu, kde se nacházela ložnice K. O., přisedl si na kraj válendy, na níž posledně jmenovaná spala, jakmile se probudila, sdělil jí, že „to už není žádný život“ a v okamžiku, kdy chtěla vstát, využívaje své výrazné tělesné převahy, začal poškozenou dusit tím způsobem, že jí igelitovým sáčkem zakryl ústa a rukou pevně stlačil nosní dírky, vzápětí, aby zamezil jejímu odporu, na ni obkročmo naklekl, přisedl ruce a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy zůstala bezvládně ležet v lůžku,
vzápětí odešel do obývacího pokoje umístěného v přízemí rodinného domu, zde přistoupil k polohovací posteli, na níž spala N. K. a této, se slovně vyjádřenou omluvou i přesvědčením, že „to pro všechny bude vysvobození“, vědom si skutečnosti, že poškozená se z důvodu své nemoci nebude schopna jakýmkoliv způsobem bránit, ji začal dusit tím způsobem, že jí stejným igelitovým sáčkem zakryl ústa, rukou pevně stlačil nosní dírky a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy již na poškozené nepozoroval známky dýchání,
přičemž shora popsaným násilným jednáním došlo u poškozených K. O. a N. K. k zamezení výměny plynů mezi plícemi a zevním prostředím, což vedlo jednak k těžkému otoku mozku a v řádu několika minut od počátku dušení k navazující smrti obou poškozených, a v případě poškozené K. O. rovněž ke vzniku zlomeniny pravého horního rohu štítné chrupavky, krevní podlitiny na hrudníku vpravo, v blízkosti klíční kostí a podlitiny i oděrky kůže lokalizované na pravém zápěstí i hřbetu pravé ruky.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 45 T 8/2018, podali obviněný a jeho synové J. K., nar. XY, a M. K., nar. XY, odvolání směřující do výroků o vině a trestu.
O podaných dovoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 19/2019-190 , a to tak, že odvolání obviněného i jeho synů podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
V uvedené věci Nejvyšší soud již rozhodoval, a to o dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, kdy usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019, zrušil k dovolání státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, č. j. 5 To 19/2019-620, a následně Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby ve věci znovu rozhodnul. Ve stručnosti lze shrnout, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace užitá Vrchním soudem v Olomouci není přiléhající k zjištěnému skutkovému ději, kdy ve shodě s nalézacím soudem a názorem nejvyššího státního zástupce shledal, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku a nikoliv jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolání obviněného směřující proti nesprávně vyhodnocené otázce jeho příčetnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2 2020, sp. zn. 5 To 19/2019, podal obviněný dovolání.
Obviněný R. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 756–759) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že jeho jednání bylo nalézacím soudem nesprávně hmotněprávně posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. Toto přesvědčení staví na argumentaci, že soudy špatně vyhodnotily otázku jeho příčetnosti, kdy pocit z bezvýchodnosti a neřešitelnosti jeho životní situace u něj vedl k takovému zúžení vědomí, které vedlo k vymizení jeho ovládacích schopností a celkové nepříčetnosti, nebo přinejmenším k tzv. jinému omluvitelnému hnutí mysli. Jeho jednání mělo být alespoň posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití upravený v §141 tr. zákoníku, přičemž poukazuje na rozdílnost zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, č. j. 5 To 19/2019-620, a napadeného usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 19/2019-719, kdy se odvolací soud v novém rozhodnutí nijak nevypořádal s doplněním dokazování výslechem znalkyň PhDr. Kuhlové a MUDr. Skřontové, který provedl ve veřejném zasedání dne 7. 5. 2019. Poukazuje konkrétně na část výpovědi znalkyně Kuhlové, která uvedla, že „ frustrace a stres nepřináší pozitivní emoce, přináší toliko emoce negativní, R. K. v rámci celkové situace přivzal i K. O., která byla součástí této beznaděje, a neviděl tak perspektivu dalšího života rodiny “. Obviněný v rámci dovolání opakovně zdůrazňuje, že v době činu se nacházel ve stavu silného rozrušení, které vždy vede ke značnému zúžení vědomí. Uvedené však nebylo odvolacím soudem reflektováno, přičemž není zřejmé, proč k takovému tvrzení nebylo přihlédnuto s ohledem na vytýkatelnost jednání obviněného, všechny okolnosti, jeho duševní stav a jeho silné rozrušení. Obviněný tak dospívá k závěru, že jeho výrazné emotivní prožitky vystupňované v čase byly schopné ovlivnit příčetnost do míry značného zúžení vědomí.
S ohledem na výše uvedené pak obviněný navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 19/2019-719, a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 374/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně konstatovala, že obviněný opakuje námitky užité v jeho původním dovolání, s kterými se již Nejvyšší soud vypořádal v původním kasačním rozhodnutí ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019. Stejně tak se v dřívějším rozhodnutí Nejvyšší soud vypořádal s posouzením otázky, zda u obviněného lze shledat tzv. jiné omluvitelné hnutí mysli a jestli je možno na jeho jednání aplikovat ustanovení §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak se ostatně obviněný domáhá. Nejvyšší soud tedy již v předcházejícím řízení dospěl k tomu, že závěr nižších soudů o tom, že obviněný nebyl nepříčetným ve smyslu §26 tr. zákoníku je plně podložen. Stejně tak Nejvyšší soud řešil otázku právní kvalifikace, kdy uvedl, že nebyly dány podmínky pro to, aby jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jakožto zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyl seznatelný onen mimořádně silný intenzivní podnět, který by mohl vést k silnému rozrušení.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 19/2019-719, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o hodnocení znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Heleny Khulové) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména se jedná o zjištění stran psychického stavu obviněného v době činu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (kdy obviněný uvádí, že v době činu byl pod vlivem silných emocí vyvolávajících intenzivní rozrušení).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací, potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v toto směru obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Uvedené námitky jsou tak pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, když se dovolatel fakticky snaží pouze zpochybnit ucelená a odůvodněná skutková zjištění soudu.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. K. uplatnil, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Námitky, že obviněný nebyl v době činu příčetný či že jeho příčetnost byla snížena natolik, že u něj silné rozrušení vyvolalo jiné omluvitelné hnutí mysli, jako podmínku aplikace zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku jako privilegované skutkové podstaty vůči zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku jsou plně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně se jedná o otázky, jak ostatně uvádí i státní zástupkyně, které byly řešeny již v předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tj. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019, a to tak, že bylo shledáno, že v době činu byl obviněný příčetný, resp. u něj vzhledem ke skutkovým zjištěním nebylo možno shledat stav nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, a že na podkladě učiněných skutkových zjištění nižších soudů je na místě posoudit jednání obviněného jakožto zvlášť závažný zločin vraždy. Ve veřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 u Vrchního soudu v Olomouci, tedy po výše zmiňovaném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo nikterak doplňováno dokazování a tedy ani nebyl modifikován skutkový stav. Nejvyšší soud je tedy vázán totožnými skutkovými zjištěními jako v kasačním rozhodnutí ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019. Nejvyšší soud na svých závěrech učiněných v tomto rozhodnutí nemá tedy čeho měnit a na své podrobné závěry učiněné v tomto rozhodnutí plně odkazuje.
Pro přehlednost však Nejvyšší soud stejně jako ve svém výše zmíněném rozhodnutí k námitce příčetnosti obviněného uvádí, že v dané věci nalézací soud i soud odvolací vzhledem k charakteru tohoto činu i právní kvalifikaci jednání obviněného kladeného mu za vinu, nechali zpracovat příslušný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž jeho zpracováním pověřil nalézací soud znalkyně z tohoto oboru MUDr. Danu Skřontovou a PhDr. Helenu Khulovou. Znalkyně v rámci svého znaleckého zkoumání došly k závěru, že rozpoznávací schopnost byla u obviněného zcela zachována a schopnost ovládací omezena toliko částečně (str. 5 a 13 rozhodnutí nalézacího soudu a body 17. – 18. odůvodnění prvního rozhodnutí odvolacího soudu). V novém rozhodnutí následujícím po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu na svých závěrech stran příčetnosti obviněného odvolací soud ničeho nezměnil a na tyto závěry odkázal (body 18. - 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Na tomto odborném podkladě dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že ani jedna ze dvou klíčových schopností, která umožňuje shledat pachatele příčetným, nebyla v případě obviněného omezena natolik, aby jí bylo možné považovat za vymizelou. O tom svědčí kromě výše zmiňovaného znaleckého posudku a výslechu znalkyň i pracovní psychotesty či výslech obviněného, který jasně dokladuje, že byl schopen rozpoznat protiprávnost svého činu. První kritérium příčetnosti, tedy rozumové vymizeno býti nemohlo, neboť obviněný si po celou dobu uvědomoval protiprávnost svého jednání, i to, že se jedná o jednání zavrženíhodné, kdy chtěl po jeho dokonání nejprve spáchat sebevraždu, ale pak od svého záměru ustoupil. Stran kritéria volního, resp. schopnosti ovládací je rovněž zapotřebí konstatovat, že tato vymizelá nebyla, byla toliko omezena, jak vyplývá především ze znaleckého posudku, ale i z ostatních provedených důkazů. Právní závěr jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího, že obviněný nebyl v době činu nepříčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za opodstatněný a učiněný na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019) . Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud rozhoduje v dané věci již podruhé a stejně jako ve výše zmiňovaném předchozím kasačním rozhodnutí shledává námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
V kasačním rozhodnutí ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019, se Nejvyšší soud velmi podrobně zaobíral otázkou právního posouzení jednání obviněného (zejména na str. 9-12 rozhodnutí), a klíčové distinkce mezi trestným činem vraždy a trestným činem zabití, a to sice existencí mimořádně silného podnětu vyvolávajícího silné rozrušení, které může vzejít ze strachu, úleku či jiného omluvitelného hnutí mysli. Dospěl při tom k závěru, že v projednávané věci není seznatelný onen mimořádně intenzivní podnět, který by měl vést k silnému rozrušení, které je základním odlišením oproti trestnému činu vraždy. Silné rozrušení by přitom mělo mít výrazně obranný charakter, a zároveň ovládat jednání obviněného, přičemž by mělo být patrné vnitřně i navenek. Afektivní reakce obviněného je pak považována jako nepřípustná, ale lidsky ospravedlnitelná. V situaci obviněného lze sice spatřovat lítost nad situací v níž se ocitl, kdy na něj byly i z vlastního rozhodnutí kladené nemalé nároky. V jeho jednání ale nelze spatřovat žádné prvky altruismu. Ve své výpovědi obviněný jednoznačně sleduje a zohledňuje pouze jeho hledisko, a to jeho vysvobození z bezútěšné situace. O absenci silného rozrušení ostatně svědčí i způsob provedení činu a chování pachatele po něm. Obviněný zvažoval způsob provedení činu již od vánočních svátků v roce 2017, tedy více než čtyři měsíce před činem. Jeho jednání na místě činu vykazuje znaky promyšlenosti a předchozího uvážení. Na místo činu si přinesl vražednou zbraň (igelitový sáček), tedy zbraň, jejíž využití přivodí smrt až po několika minutách, ale výrazně omezuje možnosti obrany poškozených, a v souladu s předchozím plánem postupoval tak, že nejprve odstranil živou překážku – poškozenou K. O. a teprve poté přikročil k usmrcení poškozené N. K. Pokud lze v případě zabití poškozené N. K. uvažovat o ulehčení utrpení, resp. o jistých aspektech milosrdenství, v případě poškozené K. O. k takovému závěru rozhodně dojít nelze, z čehož plyne, že rovněž nelze lidsky ospravedlnit jednání obviněného. Poškozená byla soběstačná a pomáhala stabilně poškozenému v péči o poškozenou N. K., kterou v dobách jeho indispozice zcela převzala. Nadto nelze opomenout, že o poškozenou N. K. bylo objektivně postaráno. Obviněný si jí brával vždy na pár dnů ze zdravotnického zařízení, kde jí byla poskytována náležitá péče a to již od roku 2014, s kterou tedy očividně neměl problém. Jeho nedůvěra k organizacím, které pomáhají s péčí o nemohoucí ať už soukromých, neziskových či státních nemůže být v žádném případě důvodem, jakkoliv snižujícím míru viny obviněného. Obviněný bezprostředně po činu cítil úlevu, nebyl nervózní. Naopak byl naprosto klidný, a to i při vedení rozhovoru se svědkem R. B., a to i přesto, že ve vedlejší místnosti leželo tělo poškozené N. K. Ostatně o silném rozrušení nehovořil obviněný ani ve svých výpovědích, jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení. Rozhodně tak nelze dojít k závěru, že obviněný jednal ve stavu silného rozrušení. Obviněný po předchozím uvážení hledající únik z jeho situace plánovaným způsobem usmrtil obě poškozené, přičemž jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly zachovány. Jak již bylo zdůrazňováno výše, Nejvyšší soud vychází z totožného skutkového stavu, jakým byl vázán i v předcházejícím kasačním rozhodnutí, přičemž není důvodu ke změně právního názoru vysloveném ve zmiňovaném kasačním rozhodnutí. Námitku obviněného stran nesprávné hmotněprávní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy tak Nejvyšší soud shledává jakožto zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu