ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.67.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 67/2020-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 2 To 2/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.). Za to byl podle §242 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 2 To 2/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 4. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) a h) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že skutek nebyl přesně vymezen počátkem a zejména ukončením trestné činnosti, což je významné pro posouzení otázky promlčení v návaznosti na právní kvalifikaci skutku. Nebylo zjištěno, proč poškozená opustila společnou domácnost. V usnesení o zahájení trestního stíhání byl konec jednání určen v roce 2008, v odsuzujícím rozsudku však byl bez dalšího dokazování zaměněn za rok 2007. Tato neurčitost skutku neumožňuje podle obviněného posouzení naplnění znaků skutkové podstaty podle §242 trestního zákona. Na počátku jednání v roce 2001 navíc poškozená bydlela s matkou na ubytovně, a proto nemohl být naplněn znak svěření osoby dozoru obviněného podle §242 odst. 2 trestního zákona. Současně nebyl určen okamžik, kdy mělo dojít k prvnímu fyzickému kontaktu s poškozenou, když sledování porna nenaplňuje danou skutkovou podstatu. Obviněný se dále podrobně vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům s tím, že byly ze strany soudů nesprávně hodnoceny. Výsledky dokazování podle obviněného neumožňují kvalifikaci těžké újmy na zdraví podle §242 odst. 3 trestního zákona. Soudy také neprovedly relevantní a obhajobou navrhované důkazy, patrně proto, že by nutně vedly ke zproštění obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán podle obviněného tím, že právní posouzení v otázce zařazení k výkonu uloženého trestu odnětí svobody je nesprávné a rozsudek tudíž nevykonatelný. Obviněný byl zařazen k výkonu trestu odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona, přestože platí zásada, podle které lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Uložený trest je podle obviněného extrémně přísný a vybočuje z pravidel pro ukládání trestu, jelikož od spáchání trestného činu uběhla dlouhá doba, závažnost následků je vzhledem k osobě poškozené velmi nízká, povaha činu není násilná či zásadní a nebyly vzaty v potaz žádné polehčující okolnosti. Obviněný dále uvedl, že je starší člověk a není v dobrém zdravotním stavu, a jde proto v podstatě o trest doživotí. Není pro společnost nijak nebezpečný a byl již dostatečně napraven dlouhým trestním řízením. Soud rovněž nepřihlédl k osobě a charakteristice poškozené. Obviněný dále namítl, že v napadeném usnesení odvolacího soudu není specifikováno, kteří soudci Vrchního soudu v odvolacím řízení rozhodovali a byli členové senátu. Není tak možné posoudit, zda byl narušen princip zákonného soudce. Členové senátu musí být podle obviněného v rozhodnutí soudu vždy výslovně jmenovitě uvedeni. Soud tedy podle obviněného nebyl správně obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. 2 To 2/2019 podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a sám podle §265m odst. 1 trestního řádu ve věci rozhodl, popřípadě aby podle §265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu uvedl, že obviněný se nezmínil o tom, že by měl nějaké podezření, že v jeho věci rozhodovali soudci podjatí nebo soudci neurčení rozvrhem práce. Namítá jen, že ze samotného usnesení neměl možnost v tomto směru nic zjistit, když jména soudců neznal. Vzhledem k tomu, že dovolatel možnost zjistit jména soudců měl a této možnosti nevyužil, nepovažuje státní zástupce neuvedení jmen soudců v napadeném usnesení za takovou vadu, která by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. písm. a) trestního řádu. Státní zástupce k tomu doplnil, že podstatou problému je spíše to, že zastaralé znění §134 trestního řádu, které je jinak společné všem orgánům činným v trestním řízení, v případě soudních rozhodnutí nedostatečně odráží ústavní právo na zákonného soudce. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že považuje dovolání za dílem neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu (pokud je namítán extrémní nesoulad a porušení zásady in dubio pro reo) a dílem zjevně neopodstatněné (pokud je namítána existence opomenutých důkazů). Ohledně námitek odkazujících na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupce uvedl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Uložený trest není podle státního zástupce ani v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Porušení proporcionality trestních sankcí je vykládáno restriktivně. Obviněný má syna ve věku přesahujícím 13 let, o něhož je ochotna postarat se rodina. Jelikož nejde o dítě věkem zcela závislé na obviněnému, není o co obdobnou úvahu v projednávané věci opřít. Za nedůvodnou považuje státní zástupce i námitku, že výrok o trestu je nesprávný, pokud byl dovolatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Navíc ani neporozuměl argumentaci dovolatele, který v podstatě namítá, že mu byl podle trestního zákona z roku 1961 uložen trest, který nyní uložit nelze, avšak dodává k tomu, že zařazení do věznice s ostrahou „umožňuje rovněž stávající trestní zákoník“. Dovolatel si tak v podstatě na vznesenou námitku sám odpověděl, k čemuž již nemá státní zástupce zapotřebí nic dalšího dodat.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný F. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. §16 a 17 trestního řádu). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo §27, §31 nebo §35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 trestního řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán. Pojem náležitého obsazení soudu je nutné vykládat i v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998 a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
Obviněný argumentoval tím, že v napadeném usnesení odvolacího soudu není specifikováno, kteří soudci Vrchního soudu v odvolacím řízení rozhodovali a byli členové senátu. Není tak možné posoudit, zda byl narušen princip zákonného soudce. Členové senátu musí být podle obviněného v rozhodnutí soudu vždy výslovně jmenovitě uvedeni. Takto formulované výhrady obviněného uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají.
Především je třeba zdůraznit, že §265i odst. 3 trestního řádu stanoví omezený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání. Dovolací řízení není založeno na tzv. revizním princip přezkoumávání. Nejvyšší soud přezkoumává z podnětu dovolání zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání. Kromě rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno, je Nejvyšší soud limitován v přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti též důvody uvedenými v dovolání, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží (i kdyby snad vyšly jinak najevo). S uvedeným korespondují i obsahové náležitosti dovolání stanovené v §265f trestního řádu. Dovolatel je povinen uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Právě v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, lze spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky zároveň dovolatel vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah možného rozhodnutí Nejvyššího soudu, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci.
Obviněný v dovolání netvrdí, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen, ani nenamítá, že byl narušen princip zákonného soudce. Proto také neuvedl žádnou konkrétní okolnost, proč by tomu tak mělo být. Obviněný pouze namítl, že to nemůže posoudit, jelikož v napadeném usnesení odvolacího soudu nebyla uvedena jména všech členů ve věci rozhodujícího senátu. S ohledem na omezeným rozsah přezkumné činnosti není za této situace povinností dovolacího soudu zjišťovat, zda byl příslušný senát skutečně obsazen v souladu s rozvrhem práce či zda nedošlo k porušení jiných v úvahu připadajících ustanovení týkajících se obsazení soudu, jež by mohly mít za následek porušení principu zákonného soudce. Zároveň je třeba dodat, že podle §134 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který vymezuje nezbytný obsah usnesení, se v záhlaví usnesení uvádí označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, ale nikoli jeho složení pokud jde o jména a příjmení soudců [na rozdíl od rozsudku – viz §120 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Tedy pokud obviněný v dovolání namítal, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá složení senátu, tak se o žádné pochybení nejedná, neboť usnesení odvolacího soudu i v daném ohledu odpovídá liteře zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 523/2017). Proto samotná skutečnost, že v napadeném usnesení odvolacího soudu nebyli jmenovitě neoznačeni všichni členové senátu, nemůže založit tento dovolací důvod. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný i jeho obhájce byli přítomni veřejnému zasedání o odvolání. V tomto smyslu byli se složením senátu seznámeni, a nic jim nebránilo ověřit si veškeré skutečnosti nezbytné k náležitému posouzení dodržení všech procesních pravidel dopadajících na obsazení soudu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto nemohly být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění soudů, ať už se jedná o zpochybňování časového zařazení činu či obviněným předkládanou interpretaci jednotlivých výpovědí a znaleckých posudků. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na něž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Související dovolací argumentace byla navíc takřka doslovně převzata z řádného opravného prostředku obviněného. K těmto výhradám se již podrobně a přiléhavě vyjádřil odvolací soud, přičemž na jeho rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat. Obviněný byl spolehlivě usvědčen přesvědčivou výpovědí poškozené, podporovanou výpověďmi dalších svědků (sestry poškozené, její matky, tehdejší kamarádky, tety a rovněž muži, s nimiž žila. Věrohodnost poškozené byla jasně potvrzena jejím celkovým psychologickým a psychiatrickým vyšetřením, při kterém byla zjištěna porucha přizpůsobení a posttraumatická stresová porucha. Soudy naopak správně nepřihlédly k té části znaleckého posudku doc. MUDr. Berana, v níž se bez znalosti kompletního spisového materiálu vyjadřoval k jednotlivým důkazům z hlediska toho, zda se předmětné jednání skutečně odehrálo. Tím se totiž dostal mimo znalecké zadání i roli, která mu v řízení náležela.
Pokud obviněný v dovolání namítal, že nebyly naplněny některé znaky skutkové podstaty trestného činu podle §242 trestního zákona, nerespektoval přitom rozhodná skutková zjištění učiněná soudy. Není tak možné přisvědčit jeho námitce, že danou skutkovou podstatu nenaplňuje pouhé sledování porna v televizi, když zcela pominul skutečnost, že při sledování pornografických filmů přiměl poškozenou, aby se s ním dívala a ukazovala mu prsa a genitálie, kdy přitom obvykle masturboval a někdy se jí dotýkal přes oblečení i na holé tělo, a později si nechal od poškozené rukama třít penis a nakonec se nechal od poškozené orálně uspokojovat až do svého vyvrcholení. Takové jednání lze nepochybně označit za jiný způsob pohlavního zneužití ve smyslu dané skutkové podstaty podle §242 odst. 1 trestního zákona. Proti skutkovým závěrům soudů ve skutečnosti směřuje také výhrada obviněného, že v roce 2001 bydlela poškozená s matkou na ubytovně a proto nemohl být naplněn znak svěření osoby dozoru obviněného podle §242 odst. 2 trestního zákona. K tomu je třeba uvést, že o osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. K tomu lze poukázat např. na výpověď svědkyně Š., podle které chodil obviněný na ubytovnu kontrolovat děti (včetně poškozené) v době, kdy byla jejich matka na diskotéce. Výhrada obviněného, že výsledky dokazování neumožňují kvalifikaci těžké újmy na zdraví podle §242 odst. 3 trestního zákona, je pak v naprostném rozporu s tím, k jakým závěrům dospěl nalézací soud při hodnocení znaleckého posudku MUDr. Hromady.
Obviněnému rovněž nelze přisvědčit v tom, že by soudy bez adekvátního zdůvodnění odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování. V tomto směru lze plně odkázat na jejich podrobné vyjádření obsažené v jejich rozhodnutích (str. 16 odsuzujícího rozsudku a str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Obviněný rovněž poukázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
S uplatněným dovolacím důvodem se proto míjejí veškeré výhrady obviněného, jimiž se snaží odůvodnit uložení mírnějšího trestu s odůvodněním, že uložený trest je extrémně přísný a vybočující z pravidel pro ukládání trestu. Obviněný nenamítá, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest mimo příslušnou trestní sazbu. V podstatě pouze v rozporu s hodnocením soudů ze svého pohledu vyzdvihuje různé polehčující okolnosti činu a naopak závažnost činu i okolnosti přitěžující bagatelizuje. K tomu je třeba poznamenat, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně vysvětlil, k jakým skutečnostem při ukládání trestu přihlédl a jak se vypořádal s okolnostmi přitěžujícími i polehčujícími. Na tomto základě soud uložil obviněnému trest v dolní polovině zákonné trestní sazby, která podle §242 odst. 3 trestního zákona činí pět až dvanáct let.
Obviněný s poukazem na tento dovolací důvod rovněž namítl, že došlo k porušení zákona v souvislosti s jeho zařazením k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona. V obecné rovině taková námitka odpovídá nikoliv důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nýbrž důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť jde o námitku tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný svou výhradu odůvodnil tím, že platí zásada, podle které lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 trestního zákoníku, §16 odst. 2 trestního zákona). Obviněný byl v projednávané věci pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona. Sám obviněný přitom uvádí, že zařazení do daného typu věznice umožňuje rovněž stávající trestní zákoník [§56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku]. Zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou proto není v rozporu s §16 odst. 2 trestního zákona. Nejedná se tak o námitku opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 2. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu