ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.777.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 777/2020-924
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného V. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 46 T 1/2019, byl obviněný V. B.
pod bodem I. výroku o vině uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a spoluobviněná H. B., nar. XY, přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 14. 6. 2018 kolem 09:35 hodin ve vchodu do rodinného domu č. p. XY v XY, v úmyslu zabránit provedení nařízené exekuce obžalovaní V. B. a H. B. napadli vykonavatele soudního exekutora P. B., nar. XY, a V. N., nar. XY, a dále zaměstnance soudního exekutora J. M., nar. XY, a J. M., nar. XY, kteří prováděli vyklizení nemovitosti na základě exekučního příkazu ze dne 18. 10. 2016, č. j. 139 EX 15014/16-021, a to tak, že obžalovaná H. B. poté, co je odmítla pustit do domu, se před nimi snažila násilím zavřít vchodové dveře, přičemž při přetlačování o dveře utrpěl vykonavatel P. B. povrchové zranění, a to oděrky levé paže, a dále tak, že obžalovaný V. B. po násilném otevření dveří stál v chodbě a mířil na tyto plynovou pistolí zn. EKOL, v. č. XY, v důsledku čehož všechny osoby z místa utekly, V. B. pak pistolí namířil na přítomného I. O., policistu Policie ČR, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Územního odboru Břeclav, Obvodního oddělení Hustopeče, OEČ XY, jenž byl na místo vyslán za účelem asistence vykonavatelům při provádění exekuce ,
a pod bodem II. výroku o vině byl obviněný V. B. uznán vinným jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a spoluobviněná H. B. zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 14. 6. 2018 v době od 09:35 hodin do zadržení v 11:55 hodin, poté, co se obžalovaní V. B. a H. B. uzamkli v rodinném domě č. p. XY v XY, obžalovaný V. B. na základě jejich společné domluvy za pomoci nářadí postupně odmontoval přívodní plynové trubky k plynovým spotřebičům v šesti místnostech a dále otevřel kohout propan butanové láhve o hmotnosti 10 kg, načež nechali úmyslně unikat plyn do vnitřních prostor domu a čekali, až směs plynu se vzduchem dosáhne výbušné koncentrace, za účelem způsobení výbuchu a požáru tohoto domu, jenž je ve vlastnictví K. J. a J. J., a to i v době, kdy věděli, že minimálně na ulici se pohybují policisté chystající policejní zákrok, kdy opakovaně vyjednavači Zásahové jednotky Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje oba obžalovaní vyhrožovali fyzickou likvidací kohokoli, kdo se pokusí vejít do domu, aniž by jej, či kohokoli jiného informovali o unikajícím plynu, a obžalovaný V. B. v době od 11:50 do 11:55 hodin při služebním zákroku dvou týmů Zásahové jednotky Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje v počtu 13 osob, na chodbě tohoto rodinného domu poté, co zaregistroval zahájení služebního zákroku (minimálně jeho část – odlákávací manévr) se pokusil tuto směs iniciovat opakovanými výstřely z plynové pistole zn. EKOL, v. č. XY, a následně poté, co spatřil v domě přítomné zasahující policisty, kdy zezadu objektu do domu vstupoval druhý tým zásahové jednotky v počtu 5 policistů, před těmito utekl do ložnice, kde se pokusil zažehnout zápalku v úmyslu je usmrtit iniciací nahromaděné směsi plynu se vzduchem (výbuchem či požárem), což se mu nepodařilo, neboť v dalším jednání mu policisté zabránili donucovacímu prostředky, když přitom vykřikoval: „Chcípnete tady se mnou“, přičemž k iniciaci (výbuchu či požáru) nedošlo i z důvodu nedostatečné koncentrace směsi v místě iniciace, kdy jinak při dostatečné koncentraci směsi, by všem osobám ve vnitřních prostorách domu zcela reálně hrozilo nebezpečí smrti v důsledku mechanických tupých poranění či poranění vysokou teplotou .
Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 69/2018, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2018, byl obviněný V. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks plynové pistole zn. EKOL, v. č. XY, se 13 ks nábojnic, uložených na Policii ČR, KŘP Jihomoravského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, Příční 31, Brno, neboť se jedná o věc, která je nástrojem trestné činnosti.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 69/2018, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné H. B.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 46 T 1/2019, podali obvinění V. B. a H. B. samostatná odvolání, kdy obviněná současně podala samostatné odvolání jako manželka obviněného V. B., a to v jeho prospěch. Odvolání do odsuzujícího výroku o vině v neprospěch obviněného V. B. podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.
O všech odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020 , a to tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve vztahu k obviněnému V. B. ve výroku o vině v bodě II. a ve výroku o trestu, a pod bodem II. za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem I. z rozsudku nalézacího soudu nově rozhodl tak, že obviněného V. B. na podkladě nezměněného skutkového stavu (popsaného pod bodem II. z rozsudku nalézacího soudu), uznal vinným jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v bodě I. napadeného rozsudku, a za sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 69/2018, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2018, ho odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks plynové pistole zn. EKOL, v. č. XY, se 13 ks nábojnic, uložených na Policii ČR, KŘP Jihomoravského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, Příční 31, Brno, neboť se jedná o věc, která je nástrojem trestné činnosti.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 69/2018, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III.)
Odvolání obviněných V. B. a H. B., stejně jako odvolání H. B. jako manželky obviněného V. B., podle §256 tr. ř. zamítl (bod IV.).
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, jako soudu odvolacímu podal obviněný V. B. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 896–898), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, když tento zločin předpokládá úmyslné zavinění pachatele, bezprostřední ohrožení života či zdraví více lidí (nejméně 8) současně přítomných a cizího majetku ve výši nejméně 5.000.000 Kč. Tyto znaky nebyly nepochybně prokázány. Uvedl, že z výpovědi svědka P. K. se podává, že byl povolán na místo činu ještě před zásahem policie, kdy teprve na pokyn policisty vypnul hlavní uzávěr plynu a provedl měření koncentrace plynu skrze okno. Takto naměřené hodnoty byly maximální a nemohlo v dalším průběhu zásahu policie dojít k jejich navýšení. Hlavní přívod elektřiny byl vypnut již před zásahem policie. Obviněný má za to, že policejní zásah byl neadekvátní situaci, navíc pochybení spatřuje i v tom, že před samotným zásahem nedošlo k vypnutí plynu v hlavním uzávěru plynu. K otevření plynových kohoutů došlo mnohem dříve, resp. po odražení „nájezdu“ exekutorů, kdy s manželkou pochopili bezvýchodnost situace a rozhodli se skoncovat se životem a s domem. Popírá, že by jejich úmyslem bylo usmrtit i někoho jiného, neboť k sebevraždě se rozhodli ještě dříve, než bylo přistoupeno k zásahu policistů. Unikání plynu mohl zjistit sluchem kterýkoli policista, vyjednavač a zejména pak odborník P. K., když plynoměr při zvýšeném odběru plynu vydával zvuk, cvakal, počítadlo plynoměru slyšitelně „cvakalo“, a tak muselo být zřejmé, že je zapnut nějaký plynový spotřebič. Obviněný je přesvědčen, že v dané situaci reálně nevzniklo obecné nebezpečí a nevznikla bezprostřední hrozba vzniku následku – smrti osob, těžké újmy na zdraví a škody velkého rozsahu. Nebylo prokázáno, že by zasahující policisté byly pohromadě. Pokud jde o nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu, ani tato reálně nehrozila, neboť koncentrace plynu nebyla dostatečná k tomu, aby mohlo dojít k výbuchu.
Obviněný dále rozporuje závěry stran úmyslného zavinění (ve stadiu pokusu), tedy subjektivní stránku jeho jednání, především vražedný úmysl. Uvádí, že tento nebyl prokázán. Řeč, kterou měl vést vůči jednomu ze zasahujících policistů, si nepamatuje, jednalo se pravděpodobně o slova pronesená v šoku vyvolaném prudkým zásahem policistů a pacifikací jeho osoby.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 18. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 538/2020.
Poté, co shrnul dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Stran namítaných vad právní kvalifikace odkázal především na str. 20–28 rozsudku krajského soudu či na str. 8–12 rozsudku vrchního soudu, kde se ve věci činné soudy otázkou právní kvalifikace v návaznosti na provedená skutková zjištění podrobně zabývají. Soudy se v rámci toho též vypořádávají s obviněným namítaným nedostatkem subjektivní stránky obou deliktů, s výhradou neexistence obecného nebezpečí a absence rizika smrti, těžké újmy na zdraví či škody velkého rozsahu. Vyvracejí rovněž skutkové námitky obviněného, na jejichž základě obviněný buduje své výhrady vůči právní kvalifikaci. S právními závěry soudů se státní zástupce plně ztotožnil. Úmyslné jednání obviněného bezprostředně mířilo k tomu, aby bylo způsobeno obecné nebezpečí vyvoláním požáru či škodlivého účinku plynu, současně by tak obviněný vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Zároveň učiněná skutková zjištění poskytují bezpečný doklad o tom, že inkriminované jednání vedené rozmyslem bezprostředně směřovalo k usmrcení více osob, úředních osob při výkonu pravomoci. Pakliže vychází ze skutkových zjištění, které učinily ve věci činné soudy (což je v dovolacím řízení zásadně nezbytné), musí uzavřít, že dotčená rozhodnutí netrpí vadami právní kvalifikace, které namítl obviněný. Naopak má za to, že právní hodnocení je bezvadné.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. výroku a v celém výroku o trestu, a poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině pod bodem I. zamítl, kdy současně odvolání obviněného, obviněné H. B. a H. B. jako manželky obviněného zamítl jako nedůvodná. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (svědecká výpověď P. K., výsledky provedených měření koncentrace plynu) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jak a proč byl hlavní uzávěr plynu uzavřen až v úvodu policejního zásahu, kde se nacházeli policisté, resp. zda byli policisté zásahové jednotky pohromadě, jaká byla reálnost nebezpečí výbuchu, zda byl policejní zákrok vůči dovolateli a jeho manželce přiměřený), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že plynové kohouty byly otevřeny ještě předtím, než nastal policejní zásah, neboť s manželkou chtěli spáchat sebevraždu a zničit dům, tedy kroky k tomu vedoucí provedli před zásahem policie, nebyl v tom žádný jiný úmysl).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Nalézací i odvolací soud založily své závěry na náležitě provedeném dokazování, kdy učiněná skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit jím uplatněné námitky, které spolu částečně souvisejí, tedy, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, když nevznikla bezprostřední hrozba vzniku následku – smrti osob, těžké újmy na zdraví a škody velkého rozsahu, a nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť zde nebyl vražedný úmysl, v obou případech spáchaných v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Jednáním ve stadiu pokusu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání trestného činu však nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu , elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění.
Obecné nebezpečí je takový stav , při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. R I/1966, R 12/1988).
Způsobením požáru se rozumí založení ohně na takovém místě nebo za takových podmínek (teplotních, proudění vzduchu nebo povětrnostních apod.), z něhož hrozí rozšíření požáru, které se vyznačuje již živelností a neovladatelností jeho průběhu. Škodlivý účinek plynu může nastat jeho zapálením (hořlavý plyn) nebo jeho vypuštěním, popř. rozšířením (plyn jedovatý, leptavý nebo jinak nebezpečný lidskému zdraví).
Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo na zdraví, závisí na různých okolnostech, zejména na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. R 39/1982). Pro obecné nebezpečí tedy nestačí vznik nebezpečí jakékoli újmy na zdraví, ale musí jít přinejmenším o nebezpečí těžké újmy na zdraví.
Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (§15 tr. zákoníku), který směřuje k způsobení obecně nebezpečného následku, aniž by pachatel musel vědět, jakým konkrétním způsobem vznikne vlastní obecné ohrožení. Pachatelovo jednání musí být ovládáno představou nebezpečí a také vůlí je způsobit.
Podle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, se obviněný spolu s manželkou H. B. uzamknul v domě a po vzájemné domluvě s ní odmontoval přívodní plynové trubky k plynovým spotřebičům v šesti místnostech a dále otevřel kohout propan butanové láhve o hmotnosti 10 kg, a společně nechali úmyslně unikat plyn do vnitřních prostor domu a čekali, až směs plynu se vzduchem dosáhne výbušné koncentrace, přestože věděli, že se v okolí domu pohybují osoby, přinejmenším 13 osob z řad policie, tyto o uvedeném úniku plynu neinformovali, naopak opakovaně vyhrožovali fyzickou likvidací kohokoli, kdo se pokusí vejít do domu, kdy se po zahájení služebního zákroku obviněný pokusil iniciovat směs opakovanými výstřely z plynové pistole, a poté, co se přemístil do ložnice, se pokusil opakovaně iniciovat směs zažehnutím zápalky, přičemž vykřikoval „Chcípnete tady se mnou“.
Obviněný svým jednáním popsaným pod bodem II. výroku z rozsudku odvolacího soudu zcela naplnil předmětnou skutkovou podstatu v rozsahu, jenž byl nalézacím soudem, který vycházel z řádně provedeného dokazování, náležitě rozveden a zdůvodněn. Pokud obviněný namítal, že nebyl naplněn znak nebezpeční vzniku škody velkého rozsahu, pak je nutno uvést, že uvedený znak nebyl obviněnému kladen za vinu, jak se ostatně podává z odůvodnění nalézacího soudu v bodě 103. rozsudku. Oproti tomu obviněný svým jednáním vystavil nejméně 13 osob, tedy více než požadovaných 7 osob, pohybujících se v domě či v jeho bezprostředním okolí (kdy se jednalo o členy policejního sboru) nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví (zde soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví), když se pokusil opakovaně iniciovat výbuch domu prostřednictvím výbušné směsi, tj. plynu, poté, co otevřel kohout propan butanové láhve o hmotnosti 10 kg a úmyslně nechal unikat plyn do vnitřních prostor domu.
V tomto směru lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění jak soudu nalézacího (body 85. až 87. a zejména pak body 97. až 102. rozsudku), tak soudu odvolacího, který se ve vztahu k zločinu obecného ohrožení plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Nalézací soud se náležitě zabýval otázkou bezprostřednosti hrozby, časovým hlediskem, otázkou tzv. „nezpůsobilého pokusu“, tedy otázkou reálné hrozby výbuchu, který na podkladě provedeného dokazování vyloučil, i otázkou možného následku. Uvedl, že „ nezpůsobilost byla dána jen formou náhody (otázka, kdy by došlo ke vzniku výbušné směsi v souvislosti s časem zásahu), když daný způsob (vytvoření výbušné směsi) byl obecně způsobilý daný následek způsobit “ (bod 104. rozsudku). Nelze opomenout, že obviněný byl shledán vinným pro jednání, kterého se dopustil v pokusu, tedy otázka následků zde zůstává v teoretické rovině, neboť čin nebyl dokonán. I tak však musí mít otázka možných následků podklad v odborných závěrech. V projednávané věci nelze soudům v této otázce ničeho vytknout.
Stran subjektivní stránky ve vztahu k zločinu obecného ohrožení dospěly soudy k závěru, že obviněný (spolu s manželkou) jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy nepochybně věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení chráněného zájmu, zejména života a zdraví dalších osob, stejně jako majetku, a s tímto možným následkem byl srozuměn. Je nepochybné, že pokud obviněný, jak tvrdí, chtěl společně s manželkou spáchat sebevraždu tím, že způsobí výbuch domu, musel si být vědom toho, že je zde velmi reálná šance, že tímto jednáním bude zasažen nejen samotný dům, ale i jiné stavby v okolí či jiný majetek ve vlastnictví jiných osob či státu, stejně jako může výbuch či následný požár zasáhnout zdraví a život osob pohybujících se v blízkosti domu.
Obviněný dále rozporoval závěr stran subjektivní stránky, tj. úmyslu ve vztahu k zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku. Namítal, že chtěl s manželkou spáchat sebevraždu a nebyl zde žádný úmysl zranit kohokoli jiného, když k puštění plynu došlo mnohem dříve, než zásahová jednotka vnikla do domu.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, spáchá takový čin na dvou a více osobách, na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci .
Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku].
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu , avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení , tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení , a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl . Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného , ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování .
Podle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů uvedených výše, obviněný spolu s manželkou zasahující policisty o úniku plynu neinformovali, opakovaně vyhrožovali fyzickou likvidací kohokoli, kdo se pokusí vejít do domu, přičemž se obviněný ve chvíli, kdy se do domu dostali členové zásahové jednotky, pokusil iniciovat směs opakovanými výstřely z plynové pistole, a následně znovu tím, že se v ložnici pokusil iniciovat směs zažehnutím zápalky, přičemž vykřikoval „Chcípnete tady se mnou“.
Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, který v bodech 85. až 87. a 104. až 105. rozsudku vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah k těmto skutkovým závěrům dospěl a jakou právní kvalifikaci na ně aplikoval. Odvolací soud toliko poupravil právní kvalifikaci v tom smyslu, že tuto rozšířil o ustanovení dopadající na situaci, kdy se pachatel uvedeného zločinu vraždy dopustí na dvou a více osobách [§140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný se snažil všemi jemu dostupnými prostředky dosáhnout iniciace výbušné směsi a v této aktivitě mu muselo být v průběhu zásahu aktivně bráněno “ (bod 104. rozsudku). Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování stran příčetnosti a charakteristik osobnosti obviněného i jeho manželky, kdy nechal zpracovat znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie. Dospěl k závěru, že u obou obviněných byla zachována jejich příčetnost a byli schopni rozpoznat škodlivost svého jednání (zejména body 107. až 112. rozsudku).
U zločinu vraždy se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem , u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Přestože obviněný argumentuje v tom smyslu, že nebyl prokázán úmysl, soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu, kdy nalézací soud uvedl, že „ v případě obžalovaného V. B. a jeho relativně samostatného jednání v bodě II. (zločin vraždy), je evidentní, že tento chtěl svým jednáním porušit chráněný zájem na životě a zdraví dalších osob, tedy jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “ (bod 114. rozsudku). V bodě 116. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud rozvedl své úvahy stran právní kvalifikace jednání obviněného, včetně otázky subjektivní stránky, kdy se řádně vypořádal i s námitkami obviněného v tomto směru. Odvolací soud pak uvedl, že obviněný „ žádným způsobem neukončil své jednání směřující k devastujícímu výbuchu či požáru rodinného domu, přestože delší dobu komunikoval s policisty, o jejichž přítomnosti v těsné blízkosti domu tedy věděl a věděl také o jejich přibližném počtu a svého jednání nezanechal ani poté, co zaregistroval přítomnost policistů zásahové jednotky přímo v domě, přičemž pokud sám počítal s vlastním usmrcením a usmrcením manželky, musel si být vědom i smrtelného následku, hrozícího osobám v domě přítomným “ (bod. 32. napadeného rozsudku). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. B. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu