ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.826.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 826/2019-806
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 5 T 6/2017, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný P. K. nebere do vazby.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 5 T 6/2017, byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním spočívajícím v to, že jako místopředseda představenstva obchodní společnosti G. – v. n., IČO: XY, dne 16. 9. 2009 v XY, okr. Karlovy Vary, při uzavíráni smlouvy o převodu obchodního podílu na obchodní společnosti G. – e., (v současnosti působící pod firmou R., ), IČO: XY, mezi obchodní společnosti G. – v. n., jako převodcem, a obchodní společností Karlovarské minerální vody, a. s. IČO: 14706725, jako nabyvatelem, a to za sjednanou cenu takto převáděného obchodního podílu ve výši 86.358.719 Kč,
úmyslně před zástupci nabyvatele zmíněného obchodního podílu zamlčel podstatné skutečnosti, když jako zástupce převodce podepsal čestné prohlášení o tom, že nejsou vedeny žádné soudní spory s dopadem na převáděnou společnost, ani že zde nejsou skutečnosti, které by zakládaly možnost třetích osob takové spory zahájit, a dále že neexistují žádné obchodní či jiné smlouvy, z nichž by vyplývaly budoucí podstatné závazky (převáděné) společnosti, přičemž v této spojitosti vědomě zamlčel
a) existenci dohody o vyplňovacím oprávnění uzavřené dne 30. 6. 2009 mezi obchodní společností P. P., IČO: XY, zastoupenou jejím jednatelem J. P., jako věřitelem, a obchodní společností A. S. R., IČO: XY, zastoupenou jejím jednatelem P. K., jako dlužníkem, a to za účasti ručitelů, jimiž byly fyzická osoba jménem P. K., obchodní společnost G. – v. n., zastoupená předsedou představenstva P. K., a obchodní společnost G. – e., zastoupená jednatelem P. K.,
b) existenci biankosměnky vlastní vystavené dne 30. 6. 2009 na řad obchodní společnosti P. P., IČO: XY, jako věřitele obchodní společnosti A. S. R., IČO: XY, jako dlužníkem, na níž figurovaly jako směneční rukojmí fyzická osoba jménem P. K., obchodní společnost G. – v. n., a obchodní společnost G. – e., kterážto biankosměnka byla posléze na základě výše uvedené dohody o vyplňovacím oprávnění ze dne 30. 6. 2009 v přesně nezjištěný den vyplněna o dlužnou částku ve výši 13.185.074 Kč a termín splatnosti vyjádřený datem 7. 12. 2010,
c) existenci dohody o vyplňovacím oprávnění uzavřené dne 30. 6. 2009 mezi obchodní společnosti P. P., IČO: XY, zastoupenou jejím jednatelem J. P., jako věřitelem, a obchodní společnosti G. – a., IČO: XY, zastoupenou jejím jednatelem P. K., jako dlužníkem, a to za účasti ručitelů, jimiž byly fyzická osoba jménem P. K., obchodní společnost G. – v. n., zastoupená předsedou představenstva P. K., a obchodní společnost G. – e., zastoupená jednatelem P. K.,
d) biankosměnky vlastní vystavené dne 30. 6. 2009 na řad obchodní společnosti P. P., IČO: XY, jako věřitele, obchodní společnosti G.– a., IČO: XY, jako dlužníkem, na níž figurovaly jako směneční rukojmí fyzická osoba jménem P. K., a dále obchodní společnost G. – v. n., a obchodní společnost G. – e., kterážto biankosměnka byla posléze na základě výše uvedené dohody o vyplňovacím oprávnění ze dne 30. 6. 2009 v přesně nezjištěný den vyplněna o dlužnou částku ve výši 48.015.326 Kč a termín splatnosti vyjádřený datem 29. 8. 2011,
přičemž existenci těchto dohod o vyplňovacím oprávnění i biankosměnek následně zamlčel i při sepisováni předávacího protokolu ze dne 30. 9. 2009 a při sepisování notářských zápisů NZ 36/2011, N 38/2011 a NZ 37/2011, N 39/2011 dne 1. 3. 2011, ačkoliv si existence těchto dohod a biankosměnek, a tím i potenciálních závazků obchodní společnosti G. – e., z těchto biankosměnek, byl vědom již nejpozději od 30. 6. 2009,
kdy tímto svým jednáním uvedl nabyvatele předmětného 100% obchodního podílu na obchodní společnosti G. – e., v omyl ohledně podstatných skutečností významných z hlediska možného posouzení skutečné hodnoty takto převáděného obchodního podílu, načež nabyvatel předmětného obchodního podílu jednající v tomto omylu vyvolaném jmenovaným P. K. uhradil smluvně sjednanou cenu takto převáděného obchodního podílu ve výši 86.358.719 Kč, a to formou zápočtu pohledávky převodce proti své vlastní pohledávce za převodcem ve výši 219.400.000 Kč,
v důsledku čehož jmenovaný P. K. způsobil na majetku poškozené obchodní společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., IČO: 14706725, škodu ve výši 61.200.400 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Karlovarské minerální vody, a. s., se sídlem Karlovy Vary, Horova 3, IČ: 14706725, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 5 T 6/2017, podal obviněný P. K. odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného, do výroku o trestu i do výroku o odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Odvolání podala i poškozená společnost Karlovarské minerální vody, a. s., a to do výroku o náhradě škody.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018 , a to tak, že k odvolání státního zástupce a poškozené Karlovarské minerální vody, a. s., podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody, a nově rozhodl tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nedotčeném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Karlovarské minerální vody, a. s., se sídlem Karlovy Vary, Horova 3, IČO: 14706725, způsobenou škodu ve výši 61.200.400 Kč.
Odvolání obviněného P. K. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018, podal obviněný P. K. dovolání (778–787), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Má za to, že rozhodnutí obou soudů jsou zatížena tzv. extrémním rozporem, který spočívá v tom, že stíhaný skutek, tak jak je popsán v obžalobě státního zástupce a ve výrokové části napadených rozhodnutí obou soudů, nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, resp. nevykazuje znaky žádného trestného činu. Škoda jakožto obligatorní znak projednávaného trestného činu nebyla vůbec prokázána a jeho jednání není a nikdy nebylo v příčinné souvislosti v rozsudku tvrzeným trestněprávním následkem.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že ve věci nebyla vůbec prokázána objektivní stránka trestného činu, neboť ve věci nedošlo ke vzniku škody, resp. účinku. Navíc v žádném případě nedošlo ani k jeho obohacení. Namítl, že skutečná cena společnosti G. – e., byla fakticky mnohonásobně vyšší, a právě s touto hodnotou měl nalézací, ale i odvolací soud kalkulovat. Jím namítané obchodní souvislosti měly a mají faktický a přímý vliv na to, zda byl zmenšen majetek údajné poškozené společnosti, nebo na to, zda se obohatil. Z odborného vyjádření znalce Ing. Pavla Štýbra, znalce znaleckého ústavu Bene factum, a. s., zcela jasně vyplývá, že transakcí s obchodním podílem G. – e., společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., nevznikla žádná škoda. Naopak tato nepochybně získala majetek větší hodnoty, než byla hodnota započtené pohledávky, a navíc bylo zabráněno znehodnocení majetku v rámci předpokládané insolvence. Zdůraznil, že činem nic nezískal. Nejednalo se o plnění, kterým by se obohatil, nýbrž o zápočet proti závazkům vůči Karlovarským minerálním vodám, a. s. Spáchání skutku, jenž je uvedený v obžalobě v podobě zatajení předmětných směnek, nedává vůbec žádný ekonomický ani jiný smysl, a dovolatel jen stěží mohl jednat v podvodném úmyslu. Společnost Karlovarské minerální vody, a. s., na celé věci výrazným způsobem profitovala, nedošlo u ní ani ke zmenšení majetkové podstaty a ani ke ztrátě potenciálního zisku. Naopak díky jeho jednání fakticky vydělala, přičemž trvá na tom, že svým jednáním společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., poskytl obdobné plnění. To samo o sobě vylučuje vznik jakékoliv škody. V této souvislosti pak obviněný namítá, že navrhované důkazy byly zamítnuty či opomenuty bez adekvátního zdůvodnění, zejména pak nebyl proveden revizní znalecký posudek z oboru ekonomie, jinak by soudy musely dojít k závěru, že ve skutečnosti vůbec žádná škoda nevznikla.
Dále obviněný vznáší námitku absence společenské škodlivosti jemu za vinu kladeného jednání. Namítá, že pro posouzení společenské škodlivosti je kruciální následek, resp. účinek, jako nezbytný znak skutkové podstaty vyjádřený konkrétní výší škody. Právě pro nedostatek prokázané škody se proto domnívá, že čin není a ani nemohl být společensky škodlivý. Navíc odvolací soud, který zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a nahradil jej vlastním rozsudkem, se pak dalšími kritérii společenské škodlivosti vůbec nezabýval. Obviněný uvedl, že mezi ním a údajně poškozenou společností po dlouhou dobu probíhala vzájemná obchodní spolupráce, v jejímž důsledku se vytvořila celá řada vzájemně a spolehlivě fungujících obchodněprávních vztahů. Díky těmto pak vznikly určité oboustranné pohledávky, a to nejen mezi ním a údajně poškozenou společností, ale i mezi třetími subjekty. Tímto aspektem věci se ale obecné soudy vůbec nezabývaly, zejména nenařídily vypracování revizního znaleckého posudku. Škodlivý následek coby pojmový znak skutkové podstaty trestného činu tedy nebyl v rámci dokazování vůbec zjišťován, ale podle dovolatele byl ze strany soudů jen předpokládán. Trvá na tom, že protiprávní jednání, kterým jsou dotčena majetková práva, by měla být řešena především prostředky civilního práva (viz č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), resp. má za to, že jeho jednání nezakládá odpovědnost ve smyslu trestního práva, neboť projednávaný skutek, pokud vůbec, by měl být předmětem projednání v civilním řízení.
Dále obviněný shledává porušení svého práva na spravedlivý proces. Nalézací soud dospěl k vyčíslení výše škody de facto jen na základě hodnoty směnky, kterou měl podepsat, tedy způsobem, jímž nebylo možno škodu a její výši bez zmiňovaných pochybností zjistit a určit. Znalecký posudek, který si orgány činné v trestním řízení ve věci nechaly zpracovat, se pak k této otázce vůbec nevztahoval. Veškeré námitky obhajoby v tomto směru nechaly soudy takřka bez povšimnutí. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, tak ta nemohla být naplněna už jen díky té skutečnosti, že vůbec neměl povědomí o tom, že by svým jednáním mohl způsobit nějakou škodu. Nemohl jednat zaviněně, neboť škoda nevznikla, a ani vzniknout nemohla. Údajně poškozená společnost na celé věci totiž významně profitovala. Porušení dalších procesních zásad a pravidel pak obviněný spatřuje v tom, že ani jeden ze soudů se náležitým způsobem nevypořádal s návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Odvolací soud toliko uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu. Odvolací soud se tedy fakticky odmítl zabývat obhajobou dovolatele, čímž došlo k tomu, že místo aby napravil zmíněné a zjevné vady nalézacího soudu, tak na tyto navázal, a ještě je vlastně prohloubil. Odvolací soud tak nedodržel zákonné požadavky vyplývající z §125 tr. ř., ale také závažným způsobem porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu §2 odst. 11 a odst. 12 tr. ř., když rozhodoval ve veřejném zasedání rozsudkem, aniž by fakticky prováděl alespoň nějaké, tedy jakékoliv, dokazování. Z těchto důvodů jsou napadená rozhodnutí zcela nepřezkoumatelná. Obviněný má za to, že rozhodnutí, zejména pak odvolacího soudu, zcela znatelně nesou prvky určité soudcovské libovůle.
Obviněný dále namítá porušení svého práva na obhajobu a s tím i porušení zásady in dubio pro reo. Namítá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly ve smyslu §2 odst. 5 věta první tr. ř., neboť přetrvávají důvodné pochybnosti, zejména stran údajné škody a otázky zavinění. Soudy neobjasňovaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch se stejnou pečlivostí jako ty, které mu měly být k tíži. Při dokazování vycházely de facto výhradně z tvrzení poškozené společnosti a některých listinných důkazů, vůbec se nesnažily zabývat jeho obhajobou a nepochybně se měly zabývat také zištnými motivy údajně poškozené společnosti, které jsou z věci více než patrné. Nalézací a odvolací soud tak nezbytná skutková zjištění doplnily svými vlastními hypotetickými domněnkami a představami. Navíc odvolací soud ještě k tomu rozhodl o náhradě škody, jejíž existenci a přesnou výši nikterak nezjišťoval a ani neověřoval. Obviněný má za to, že přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu, logického excesu, a navíc vycházejí z nedostatečného dokazování, což je samo o sobě nepřípustné (SbNU 14/80). Ve věci tak došlo k porušení zákona a jeho práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu je rovněž z výše uvedeného zřejmé, že oba soudy porušily princip presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 40 odst. 2 LPS, §2 odst. 2 tr. ř.), a to jak při dokazování v předmětném procesu, tak při samotném rozhodování. Odvolací soud dokonce postupoval v rozporu se zákazem sebeobviňování, když vzal při ukládání trestu k tíži argument státního zástupce, že dovolatel se v trestním řízení nedoznal, což je v rozporu nejen se zákonem, ale i ustálenou soudní praxí vnitrostátních a mezinárodních soudů.
Znaky svévole a libovůle shledává obviněný také ve vztahu k jemu uloženému trestu. Namítá, že odvolací soud změnil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu, kterým mu byl původně uložen podmíněný trest a nahradil tento trestem nepodmíněným. Ve svém rozhodnutí nesprávně namítal, že nebyly splněny podmínky pro postup ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně postup podle tohoto ustanovení lze opřít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, přičemž vždy bude postačovat alespoň jedna z těchto okolností, případně může dojít ke kombinaci obou. Obviněný uvádí, že se v rámci narovnání vzájemných obchodních vztahů snažil, a to na úkor vlastní majetkové újmy, ale i újmy jeho rodiny, vyrovnat se zúčastněnými stranami, a to tak, aby především dostál svým závazkům. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ale není vůbec zřejmé, jak a jakým způsobem tento zohlednil v rámci individualizace trestu veškeré zákonné požadavky vyplývající zejména z §38, §39, §41 a 42 tr. zákoníku. Odvolací soud zjevně zmínil a zohlednil jen ty okolnosti, které údajně měly jít dovolateli k tíži, resp. se vůbec nezabýval mírou zavinění nebo jeho záměrem; vůbec nezohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu a celkovou délku trestního řízení, vlivem trestu na další život pachatele a jeho chování po spáchání činu. V této souvislosti uvádí, že se po celou dobu snažil o náležité vypořádání mezi společnostmi, k čemuž také došlo, a potvrzují to i závěry odborného vyjádření. Odvolací soud rozhodl o nepodmíněném trestu odnětí svobody pouhým odkazem na odvolání státního zástupce a povšechným konstatováním, že jeho argumentům je třeba dát za pravdu, přičemž vlastní odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k individualizaci trestu v rozhodnutí de facto chybí. Dovolatel si je vědom fakultativnosti aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, má však za to, že byly splněny veškeré podmínky pro jeho uplatnění. Uložení nepodmíněného trestu pak odporuje zásadě přiměřenosti trestní sankce ve smyslu §38 tr. zákoníku, kdy nebyla dodržena zásada přiměřenosti trestní sankce a zásada individualizace trestů, v důsledku čehož mu byl uložen trest v rozporu se zákonem.
Obviněný dále namítá nesprávnost a nezákonnost výroku odvolacího soudu o náhradě škody. Odvolací soud vycházel pouze z uplatněného nároku údajně poškozené společnosti. Ten ale za této situace nebyl spolehlivě doložen a zjištěn. To je ale samo o sobě naprosto nepřípustné. Navíc také zcela rezignoval na zohlednění dalších eventuálních skutečností, které mohou mít na finální podobu výše škody vliv. Odvolací soud vůbec nevzal v úvahu možný vývoj faktické výše škody. K této otázce ale již nalézací soud ve svém odůvodnění rozsudku správně uvedl, že souběžně probíhají občanskoprávní řízení, díky kterým by nárok na náhradu škody mohl být fakticky nižší. Odvolací soud však svým typickým způsobem i pro účely adhezního řízení pouze odkázal na předchozí rozhodnutí, aniž by své závěry jakkoliv blíže zdůvodnil. V konečném důsledku je výrok o náhradě škody v rozporu se zákonem a také naprosto nepřezkoumatelný. Ani jeden z obou majitelů údajně poškozené společnosti nebyl v žádné fázi trestního řízení vyslechnut, čímž mu současně, případně jeho obhájcům, bylo znemožněno vyslýchat svědky proti sobě, jak mu zaručuje čl. 6 Úmluvy.
S ohledem na to, že napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem a ve věci byl také uložen trest v rozporu se zákonem, přičemž bylo rozhodnuto o náhradě škody údajně poškozené společnosti, aniž by k tomu byly splněny veškeré judikaturou a zákonem presumované podmínky, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zároveň dovolatel navrhl, aby po předběžném přezkoumání mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen vrchním soudem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 720/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním ohledně výše škody, což je ve své podstatě námitka procesní, neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Ohledně absence škody nicméně považuje dovolání obviněného v zásadě za důvodné. Za podstatnou ovšem považuje skutečnost, kterou dovolatel rovněž zmiňuje v obsahu svého dovolání, že ke splnění předmětné pohledávky vzešlé ze směnečného rukojemství dosud nedošlo. Otázkou je, zda lze za škodu považovat již pouhé zvýšení pasiv (zatížení jmění dluhem) nebo zda škoda vzniká teprve zaplacením dlužné částky dlužníkem věřiteli. Státní zástupce k této otázce rozvedl judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu občanského zákoníku, přičemž dovodil, že dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), tj. od 1. 1. 2014, došlo ke změně občanskoprávní úpravy ohledně institutu škody. Podle NOZ platí, že škodou je již zatížení jmění poškozeného dluhem a ke vzniku škody není zapotřebí, aby byl tento dluh poškozeným splacen (odkaz na odst. 49–52 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1327/2018). Ke skutku dovolatele však došlo dne 16. 9. 2009, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinném do 31. 3. 2014 (dále jen „obč. zák.“), kterýžto uvedenou problematiku upravoval odlišně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. civ.). Na tom nic nemění skutečnost, že trestnost skutku byla posuzována podle soudobého trestního zákoníku, jakožto podle předpisu příznivějšího dovolateli. S ohledem na zákaz retroaktivity právních norem státní zástupce vychází z názoru, že je třeba uplatnit obč. zák., což znamená, že v roce 2009 nemohla škoda vzniknout pouhým vznikem pohledávky, neboť by vznikla teprve jejím zaplacením.
Státní zástupce dále uvedl, že pokud by měla být škoda dovozována z poklesu hodnoty prodaného podniku, muselo by být dokazování doplněno o posouzení míry rizika nového vlastníka, že nakonec dluh přes 61 mil. Kč zaplatí, a následné promítnutí míry tohoto rizika, nikoliv nutně celého dluhu, do ceny podniku. Takové dokazování dosud provedeno nebylo a nezbývá než vycházet z dosud učiněných skutkových zjištění o tom, že dovolatel „si byl vědom“ existence biankosměnek a „objemu finančních prostředků, které vyplývaly ze spolupráce obou firem“, byť nebylo prokázáno, kdy došlo k vyplnění konkrétních částek do směnek. Z dosud učiněného skutkového zjištění tedy neplyne, že by již škoda vznikla, přičemž jiné skutkové zjištění k jiné konstrukci škody učiněno nebylo. Absence škody pak má pro dovolatele význam jednak v tom, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobí tak na cizím majetku škodu“ (čímž by jednání dovolatele popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu mohlo být nanejvýš pokusem zločinu, jímž byl dovolatel uznán vinným), jednak v náhradě škody (kdy nelze uložit povinnost nahradit způsobenou škodu, když škoda samotným skutkem nevznikla).
Státní zástupce se dále vyjádřil ke zbývajícím námitkám obviněného s tím, že se v drtivé většině jedná o námitky skutkového (otázka zavinění) či procesního (in dubio pro reo) charakteru, kteréžto nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit. Současně neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů. Ve vztahu k námitce obviněného stran užití §58 odst. 1 tr. zákoníku a brojící proti přísnosti jemu uloženého trestu uvedl, že výrok o trestu bude z důvodu nesprávnosti právní kvalifikace zrušen, přičemž nad rámec je možno uvést, že námitka není podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na to, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu nemohl být dokonán pro absenci vzniku škody, a přesto byl tento skutek jako dokonaný trestný čin posouzen, je takové rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to i podle písm. l ) citovaného ustanovení. Státní zástupce z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu obviněného a způsobu jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, a dále ve výroku o náhradě škody, a současně odvolání obviněného směřující i do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Stěžejní námitkou obviněného je, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, neboť se nijak neobohatil a poškozené společnosti žádnou škodu nezpůsobil. Obviněný tedy „nesprávné právní posouzení“ odvozuje od nesprávného skutkového zjištění soudů, že svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu, kdy shledává výši této škody za neprokázanou.
Námitka týkající se výše škody je však pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelná, jelikož obviněný toliko brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, z nichž je výše škody odvozena. Uvedená námitka je tedy svým obsahem námitkou procesního charakteru. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud má však současně za to, že uvedená námitka ve svém důsledku obsahuje i hmotněprávní rovinu. Otázka výše škody, resp. vznik škody jako takové je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo výše uvedeným činem způsobí škodu velkého rozsahu .
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tedy spočívá v tom, že:
- pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti,
- v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím
- vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku (případně v rámci kvalifikovaných skutkových podstat škoda vyšší),
- dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Vznik škody coby následek jednání pachatele je tedy pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu stěžejní.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci. Naproti tomu žádná škoda nevznikne, obdržela-li oklamaná osoba ekvivalent svého plnění a věc může sloužit bez problémů svému účelu (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2056).
Škoda se chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (srov. R 55/1971-občanskoprávní, s. 151). Rozhodující je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen , nikoli obohacení pachatele (srov. R 71/1971). Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Praxe zde při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází:
- z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, např. motorové vozidlo nebo videorekordér určité značky a typu,
- z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době vzniku škody (spáchání trestného činu).
Pro stanovení výše škody si musí soud opatřit potřebné důkazy, kterými mohou být v jednodušších věcech doklady od poškozeného, osvědčující způsob získání věci včetně její ceny, popř. odborné vyjádření k stanovení ceny věci v době a místě činu obvyklé, anebo ve složitějších případech znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady (§105 tr. ř.). Obdobným způsobem je třeba postupovat při dokazování ceny věci stanovené s ohledem na účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Zjišťování výše způsobené škody je upraveno v §137 tr. zákoníku , podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Podle věty třetí §137 tr. zákoníku se přiměřeně postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě .
Jinou majetkovou hodnotou se podle §134 odst. 2 tr. zákoníku rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí a nevztahují se na ní ustanovení o věcech podle §134 odst. 1 tr. zákoníku.
V projednávané věci se jednalo o obchodní podíl (na jehož hodnotu má vliv závazek ze směnečného rukojemství, který představují předmětné biankosměnky), tedy jinou majetkovou hodnotu, která byla předmětem závazkového právního vztahu. Vznik škody a její existenci, vyplývá-li tato ze závazkového práva, však předpisy trestního práva neupravují. Na posouzení toho, zda škoda společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., vznikla, tak dopadají příslušné předpisy civilního práva.
S ohledem na dobu spáchání činu, tj. rok 2009 za účinnosti obč. zák., a změny právní úpravy občanskoprávních a obchodních vztahů, ke kterým došlo s účinností NOZ od 1. 1. 2014, resp. vzhledem k rozdílnosti koncepcí jejich úprav, je nejprve nutno určit, jakou úpravou se bude posouzení vzniku škody v projednávané věci řídit.
Podle §2 odst. 1, 4 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější . Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.
Zákonem se rozumí jak trestní zákoník a zákon o soudnictví ve věcech mládeže (srov. §110 tr. zákoníku), tak i další zákony, na které trestní zákoník odkazuje ve svých odkazovacích nebo blanketových (banketních) skutkových podstatách (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170).
Jednání obviněného, které jest sto chápat jako jednání aktivní vedoucí k následku, jež je mu kladen za vinu, se odehrálo v roce 2009, resp. 16. 9. 2009, a proto na něho dopadá v předmětné době platný právní předpis upravující převody obchodního podílu. Právním předpisem přicházejícím v úvahu by byl zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), s účinností do 31. 12. 2013, neboť smlouva o převodu obchodního podílu je smluvním typem speciálně upraveným tímto zákonem, nicméně obchodní zákoník upravoval toliko porušení kontraktační povinnosti (§373 obchodního zákoníku) či porušení povinnosti stanovenou samotným obchodním zákoníkem (§757 obchodního zákoníku). Porušením povinnosti způsobené trestním jednáním se obchodní zákoník nezaobíral. V souladu s §1 odst. 1, 2 obchodního zákoníku by tedy třeba bylo na uvedenou situaci aplikovat předpisy práva občanského, jak ostatně uvádí samotné zmiňované ustanovení, které konstatuje, že nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad na kterých spočívá tento zákon.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s postojem státního zástupce, že by bylo zjevným popřením jednoho ze základních prvků právního státu pramenícího z požadavku právní jistoty, pokud by k dovození trestnosti dovolatelova jednání bylo, byť jen jako výkladové pomůcky, užito občanského práva, které v době skutku neplatilo, zejména pak za situace, kdy je taková úprava pro obviněného méně příznivá, než právní úprava platná v době spáchání činu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, publikovaný pod č. 75/2002 Sb.).
S ohledem na výše uvedené je tedy na místě na projednávanou věc v otázce závazkového vztahu a s tím souvisejících následků, tedy v otázce vzniku škody, aplikovat ustanovení obč. zák.
Jak uvedeno výše, koncepce vzniku škody, která v trestním zákoníku není upravena, přičemž zde trestní zákon využívá předpisů práva občanského, se změnila s přijetím NOZ účinného od 1. 1. 2014, v rámci něhož koncepce vzniku škody dostála určitých změn. „ V NOZ na uvedenou problematiku dopadá též §495 NOZ, podle kterého souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů (je vhodné zdůraznit, že obecné zákonné vymezení pojmů majetku a jmění však v dosavadním právním řádu chybí). Podle odborné literatury je majetkem souhrn všech majetkových hodnot přičitatelných určité osobě (ať už fyzické nebo právnické). Přičitatelností se nerozumí pouze oprávnění vyplývající z absolutního majetkového poměru, ale rovněž oprávnění vyplývající z poměru relativního (typicky jde o oprávnění ze závazkového právního vztahu, tedy pohledávka ve smyslu §1721 NOZ). Jmění je pojímáno jako soubor majetku a dluhů určité osoby. Vzhledem k tomu, že jměním je soubor majetku a dluhů, může mít jmění, oproti majetku, i zápornou peněžní hodnotu, jako např. předlužené jmění [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1751, srov. též rozsudek ESLP ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004, stížnost č. 31443/96]. Tomuto vymezení odpovídá vymezení pohledávky v §1721 NOZ, podle něhož pohledávka je právem na plnění. Jde o nehmotnou movitou věc (§496 a 498 NOZ). Pohledávce věřitele odpovídá dluh dlužníka jako povinnost uspokojit právo věřitele splněním. I dluh představuje majetkovou újmu. Plnění dluhu je plněním po právu. Právní závaznost se projevuje ve vynutitelnosti plnění. Pohledávka a dluh mají vždy majetkovou povahu, musí mít svoji cenu a být penězi ocenitelné (§492 NOZ) [srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 3] “ – odst. 48 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1327/2018. „ Oproti předchozí právní úpravě zakotvené obč. zák., ve znění pozdějších předpisů – v novém občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 došlo k určitému posunu, neboť §2894 NOZ již za škodu neoznačuje ,újmu na majetku‘, ale ,újmu na jmění‘. Jměním osoby se rozumí souhrn jejího majetku a jejích dluhů (§495 NOZ), tedy celý komplex majetkových vztahů, a tedy je škodou i vznik dluhu, což dosavadní judikatura popírala [srov. Rc 14/2005; HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1498, 1690]. Tato skutečnost se pak projeví i v případě náhrady vzniklé újmy, protože povinnost nahradit újmu v sobě podle §2894 NOZ zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění. Již z §2894 NOZ vyplývá, že zatížení jmění dluhem je škodou (srov. též Vážný 6893 nebo Vážný 15636). Zde se zpřesňuje, že jde o skutečnou škodu, a stanoví, jak má být nahrazena. Skutečnou škodou tak není jen snížení aktiv, ale též zvýšení pasiv . V takovém případě vzniká v souladu s ustanovením věty druhé §2952 NOZ poškozenému právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu [srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1690] “ – odst. 49 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1327/2018. Pokud by tedy byly vznik škody a v konečném důsledku i její výše posuzovány podle NOZ, škoda by poškozené společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., vznikla již samotnou existencí pohledávky ze směnečného rukojemství.
Obč. zák. účinný do 31. 12. 2013 však zastával odlišnou koncepci, kdy škoda byla koncipována jakožto újma na majetku. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaném pod č. 14/2005 Sb. rozh. Civ., dospěl k závěru, že „ dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem “. Škoda tedy nemohla vzniknout pouhým vznikem samotné pohledávky (zatížením majetku), ale až okamžikem jejího zaplacení. K této otázce se ze spisového materiálu podává toliko to, že byly vůči poškozené společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., resp. společnosti R., jejíž obchodní podíl převzala, uplatněny směnky v celkové hodnotě 61.200.400 Kč, vystavené na řad obchodní společnosti P. P. Současně se ze spisového materiálu podává, že stran zaplacení těchto směnek byla vedena dvě soudní řízení u Krajského soudu v Plzni, a to pod sp. zn. 44 Cm 248/2011 a 47 Cm 276/2012, která však do data rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci nebyla ukončena. Pokud by tedy bylo v otázce vzniku škody postupováno podle obč. zák., škoda by poškozené společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., ještě nevznikla, neboť dlužná částka z titulu směnečného rukojemství nebyla uhrazena (vycházíme-li ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů).
Uvedený závěr má vliv i na posouzení otázky adhezního řízení. Je třeba uvážit, že závazkový vztah (i vzniklý z deliktu) a následky z něj se posuzují podle zákona účinného v době, kdy závazkový vztah vzniknul. Stejně tak i NOZ ve svém přechodném ustanovení §3079 stanovuje, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů , tedy v projednávané věci podle obchodního zákoníku, resp. obč. zák. Je tedy nutno přisvědčit námitce obviněného stran zpochybnění výsledku adhezního řízení, kdy náhrada škody přiřknutá soudy nižších stupňů nerespektovala příslušnou právní úpravu.
Uvedený závěr stran vzniku škody se promítne i do otázky, jaký vliv by uvedená skutečnost měla na tržní cenu převáděného podílu.
S ohledem na charakter majetkových hodnot (např. právě obchodních podílů) bude při stanovení výše škody přicházet v úvahu především postup podle prvního kriteria pro stanovení výše škody, tedy bude třeba vycházet z ceny, za kterou se předmětná jiná majetková hodnota v době a v místě činu obvykle prodávala , přičemž k jejímu ocenění bude zpravidla třeba přibrat znalce (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408–1412).
Z pohledu výše uvedeného je pak namístě odmítnout závěr nalézacího soudu, který v bodě 16. odůvodnění rozsudku uvádí, že „ otázka faktické hodnoty obchodního podílu společnosti R. není podstatná za situace, kdy byla prodávána za sjednanou cenu. Strany se dohodli na kupní ceně a ta byla projevem jejich vůle. Je zcela bezpředmětné řešit otázku, za kolik mohla či měla být společnost prodávána “ . Jedná se o konstatování poněkud předčasné. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v zásadě není vyloučeno, aby za škodu byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy. Tak tomu bude ale jen tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla bude odpovídat ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 541/2013).
V dané věci bylo provedeno ocenění 100% podílu převáděné společnosti, a to znaleckým posudkem Znalecké kanceláře Dušek, s. r. o., znaleckého ústavu pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, oceňování podniků, včetně složek jeho aktiv a pasiv, oceňování obchodních podílů, za který v hlavním líčení vystupovali Ing. Jarmila Dušková a Ing. Martin Červený. Tento znalecký posudek pak stanovil obvyklou cenu v době prodeje 100% obchodního podílu společnosti G. – e., (později R.). Vzal do úvahy i mnohé další znalecké posudky zpracované na oceňování předmětného obchodního podílu před uzavřením této smlouvy a po ní a dospěl k výsledku v rámci intervalu, ke kterému dospěly i další ve věci provedené znalecké posudky (vyjma znaleckého posudku označeného pro účely znaleckého zkoumání jako ZP Měšťan, který zcela zjevně z tohoto intervalu vybočil, přičemž znalecký ústav u něho konstatoval chybnou metodologii). Další doplnění dokazování znaleckým posudkem předloženým obhajobou však nalézací soud odmítl v souladu s výše uvedeným názorem, že tržní cena je nepodstatná. Jak je ovšem patrno z výše uvedeného, jedná se o otázku zásadní pro posouzení škody jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a zvláště pak pro posouzení znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, a tedy naplnění znaku „škody velkého rozsahu“. Pro objasnění věci je tedy nezbytné, aby byla zjištěna tržní cena převáděného obchodního podílu a vliv směnečných závazků společnosti R., na tuto tržní cenu.
Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost . Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I. a Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049–2058).
Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněný tímto svým jednáním uvedl nabyvatele předmětného 100% obchodního podílu na obchodní společnosti G. – e., v omyl ohledně podstatných skutečností významných z hlediska možného posouzení skutečné hodnoty takto převáděného obchodního podílu, načež nabyvatel předmětného obchodního podílu jednající v tomto omylu vyvolaném jmenovaným P. K. uhradil smluvně sjednanou cenu takto převáděného obchodního podílu ve výši 86.358.719 Kč, a to formou zápočtu pohledávky převodce proti své vlastní pohledávce za převodcem ve výši 219.400.000 Kč. V bodě 18. odůvodnění rozsudku nalézací soud uvádí, že „ obžalovaný jako oprávněný zástupce obchodní společnosti prodal obchodní podíl v jiné společnosti, přičemž kupujícímu nesdělil skutečnosti, které by mohly mít podstatný vliv na kupní cenu či na realizaci obchodu jako takového “ . Odvolací soud se s tímto konstatováním ztotožnil (bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z výše citovaných pasáží rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný zamlčel skutečnost o směnečném rukojemství převáděné společnosti před poškozenou (ostatně tento fakt není rozporován ani samotným obviněným v rámci dovolání), a že nalézací soud blíže nezjišťoval, zda zamlčení předmětné informace týkající se biankosměnek mělo vliv na uzavření obchodu, případně jaký vliv. Jinými slovy, nalézací soud nezjišťoval, zda by poškozená společnost v rámci obchodního vztahu, při znalosti skutečného stavu věci, předmětný obchod vůbec realizovala či nikoli, případně pokud by i tak měla o obchod zájem, zda by akceptovala uvedenou cenu, případně cenu sníženou. Směrem k tomuto faktu nalézací soud neprovedl žádné dokazování, uvedený dotaz nebyl poškozené společnosti položen. To navíc za situace, kdy svědek M. H., který převod společností realizoval, jak v podání vysvětlení (č. l. 133–138), tak ve své výpovědi po zahájení trestního stíhání (č. l. 276–281) uváděl, že by od obchodu zcela určitě poškozená společnost ustoupila. Fragment jeho výpovědi na č. l. 278, který obsahoval předmětné prohlášení, že by jednatelé poškozené s tímto nesouhlasili a on by jim to ani nedoporučil, byl přečten postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. v hlavním líčení dne 31. 10. 2017 (viz č. l. 576). Poškozená společnost naopak při přihlášení škody v rámci adhezního řízení (č. l. 557–560) ve svém vyjádření uvedla, že její rozhodnutí by bylo modifikováno sjednáním nižší kupní ceny o hodnotu směnek. Tento zřejmý rozpor v tom, jak uvedení v omyl ze strany obviněného ovlivnilo realizaci obchodu, i co do výše kupní ceny, jen utvrzuje Nejvyšší soud v tom, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a majetkovou dispozicí poškozené společnosti, resp. na základě skutkových zjištění nalézacího soudu k takovému závěru není možno spolehlivě dospět.
Pro naplnění příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl a majetkovou dispozicí poškozené nepostačí určitá, byť pravděpodobná možnost, ale je třeba doplnit dokazování v tom směru, aby bylo dostatečně objasněno, zda uvedení poškozené společnosti v omyl mělo vliv na realizaci předmětného obchodu, a pokud ano, tak konkrétně jaký.
Nejvyšší soud uzavírá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku aplikace norem občanského práva na projednávaný případ, kdy toto vadné posouzení mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.
Stran námitky, jejímž prostřednictvím se obviněný domáhá aplikace §58 tr. zákoníku a tím mimořádného snížení trestu, kdy brojí proti postupu odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se uloženého trestu podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a následně mu uložil trest v rámci standardní trestí sazby, Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Jak sám dovolatel uvádí, jedná se o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Uplatněný dovolací důvod by byl naplněn toliko v případě, že by bylo aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku v rozporu se zákonem.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích §58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně, byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
Ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Aniž by tedy dovolací soud předvídal postup nalézacího soudu v rámci nového projednání věci, resp. jeho postup při ukládání trestu, případný postup podle §58 tr. zákoníku v rámci ukládání trestu je třeba pečlivě zvážit s ohledem na okolnosti a právní kvalifikaci projednávané věci.
Zbývající námitky obviněného směřující vůči procesním pochybením soudů (nedostatečné odůvodněná rozhodnutí, námitka neaplikace zásady in dubio pro reo, námitky směřující vůči hodnocení a provádění důkazů a zjištěného skutkového stavu), nejsou námitkami uplatněnými právně relevantním způsobem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí soudů obou stupňů, je nadbytečné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného (především pak námitkou stran naplnění subjektivní stránky trestného činu, subsidiarity trestní represe, existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedeného dokazování či otázce opomenutých důkazů), když bude na soudu prvního stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 12 To 69/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 5 T 6/2017. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem a bude potřeba doplnit dokazování a věc nově posoudit v intencích daných tímto rozhodnutím. Zejména se jedná o otázku vzniku škody a její vliv na otázku trestnosti dovolatelova jednání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení není na straně obviněného dán žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu