ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.831.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 831/2020-1037
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání obviněného P. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 26/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 1 T 26/2018, byl obviněný P. S. pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v to, že:
dne 30. 4. 2017 v době od 01:00 hodin do 01:10 hodin před diskotékou „R. C.“ v XY v XY, po předchozí verbální rozepři a fyzické potyčce svědků F. L., nar. XY, a R. H., nar. XY, s poškozeným J. H., nar. XY, v úmyslu usmrtit, napadl při vzájemném souboji poškozeného, který proti němu vedl první úder pěstí, tak, že mu otevíracím nožem o celkové délce 22 cm a délce čepele 10 cm, zasadil sedmnáct bodných a bodnořezných ran do oblasti hrudníku, břicha, pravého ramene a pravého stehna, z toho šest ran vedených velkou silou proniklo do dutiny břišní a způsobilo poškozenému mimo jiné dvojnásobné poranění levého jaterního laloku, čtyřnásobné perforující poranění tenkého střeva a poranění epigastrické tepny s nutností urgentní operace a celkovou krevní ztrátou 2500 ml, přičemž život poškozeného byl ohrožen pokračujícím krvácivým šokem a bez poskytnutí včasné, odborné a adekvátní lékařské péče by došlo ke smrti poškozeného ,
a pod bodem 2. výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
od přesně nezjištěného dne roku 2014 do 09:50 hodin dne 1. 5. 2017, ve svém trvalém bydlišti v ulici XY v XY, přechovával střelbyschopnou automatickou pistoli značky Beretta, cal. 7,65 mm, roku výroby 1944, číslo zbraně XY, s vloženým zásobníkem obsahujícím 7 kusů nábojů, dále větší množství střeliva, a to 92 kusů nábojů cal. 7,65 mm a 30 kusů nábojů v krabičce označené Macht Vostok RF.22 LR, tedy zbraň a střelivo kategorie „B“ podle §8 ve znění §12 zákona č. 119/2002 Sb., k jejichž držení je nutné příslušné oprávnění, přesto, že není držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů .
Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- automatické pistole značky Beretta-Brevetata, ráže 7,65 mm, výrobní číslo XY, se zásobníkem obsahujícím 7 ks nábojů,
- plně funkčních 122 ks nábojů ráže 7,65 mm,
- zavíracího nože o celkové délce 22 cm a délce čepele 10 cm.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41195718, Na Perštýně 6, Praha 1, částku 286.316 Kč jako náhradu škody.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H., nar. XY, osobní údaje dle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. skryty, k rukám jeho zmocněnce JUDr. Viktora Bradáče, advokáta se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, částku 250.000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. H., nar. XY, odkázán ve zbylé části nároku na nemajetkovou újmu a s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 1 T 26/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1022–1027), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný má za to, že jednání pod bodem 1. výroku rozsudku prvního stupně není trestným činem, neboť se žalovaného jednání dopustil v rámci nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je třeba na jeho jednání nahlížet, jako na čin jinak trestný a nikoli jako na trestný čin. V tomto směru uvedl, že tím, kdo celý konflikt inicioval, byl toliko poškozený J. H., jenž dovolatele udeřil jako první a následně pokračoval v úderech proti němu až do okamžiku, kdy zjistil, že byl bodnut. Poškozený byl tedy tím, kdo započal konflikt a počínal si agresivně, nebezpečně a celý atak zahájil tím, že vůči dovolateli použil profesionální boxerský úder, kterým jej měl „zlikvidovat“, což sám přiznal, přičemž obviněný se nejdříve útoku nebránil a nůž použil teprve až v rámci své obrany, tedy nikoli za účelem útoku, a až poté, co poškozeného na skutečnost, že má nůž, upozornil. Zdůraznil, že poškozený byl bývalý boxer, jehož fyzické dispozice byly podstatně odlišné od jeho, kdy poškozený byl o celých 30 kg těžší a 20 cm vyšší, navíc byl posilně alkoholem a čerstvě užitou drogou. Obviněný uvedl, že nejdříve inkasoval několik úderů do obličeje, vedených s velkou razancí, a teprve poté použil nůž, který mu dával reálnou šanci se ubránit. Za stěžejní pak považuje obviněný skutečnost, že vedl údery nožem pouze po dobu, kdy na něj poškozený útočil pěstmi, a nikoli v době kdy poškozený neútočil, což sám poškozený v rámci své výpovědi uvedl. Nelze tedy hodnotit obranu jako nepřiměřenou kvůli počtu úderů nožem. Útok proti dovolateli byl veden s takovou intenzitou, že jeho obrana spočívající v máchání nožem byla zcela přiměřená. Dovolatel předkládá verzi celého incidentu, poukazuje zejména na skutečnost, že to byl sám poškozený, kdo byl iniciátorem potyčky s dovolatelem a dalšími dvěma svědky, tedy byl po celou dobu incidentu tím aktivnějším. Uvedené vychází jak ze samotné výpovědi poškozeného, tak z provedené rekonstrukce, z níž je zřejmé, že poškozený zaměnil prostor před diskotékou za boxerský ring a jeho domnělý souboj s dovolatelem za boxerský zápas. Ani použití nože nijak nebrání tomu, aby jeho jednání bylo posuzováno jako nutná obrana (R 19/1982), kdy stěžejní je, aby útočník použil nůž proti poškozenému až v okamžiku, kdy na něj poškozený zaútočí, což je i případ dovolatele.
Obviněný dále namítá nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu vraždy s tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného zločinu, resp. úmysl k usmrcení člověka. Má za to, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by byl dovolatel přinejmenším srozuměn s tím, že způsobí smrt poškozeného, tj. nebylo prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Uvedl, že záměrně necílil na životně důležité orgány a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02. Probíhající nerovný fyzicky náročný souboj vylučuje povědomí dovolatele o možných následcích jeho útoku. Úmysl dovolatele vylučuje i vypracovaný znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, podle kterého trpí zvýšeným strachem o své zdraví a úzkostí. Dovolatel je přesvědčen, že na jeho jednání je možno nahlížet jako na zločin těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 tr. zákoníku či zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Na podkladě výše uvedeného tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 623/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že totožné námitky obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z provedených důkazů vyplynulo, že to byl obviněný spolu se svědky F. L., R. H. a O. E., kdo útok záměrně vyvolal a kdo tak zjevně učinil proto, aby mohli útočníkovi pod záminkou obrany způsobit újmu a unikl tak potrestání za vlastní útok. Správně odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu, podle níž, pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa tedy, kdo začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání, neboť v tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal. I když tedy první fyzicky napadl poškozený obviněného, obviněný nejednal jako obránce, neboť z jeho strany šlo ve svém počátku nejen o provokaci k útoku poškozeného s předpokladem následného fyzického napadení, ale ve fázi jejich vzájemného fyzického souboje ve své podstatě o oplacení útoku útokem, nikoli o odvracení útoku obranou. V daném případě s ohledem na charakter použité zbraně, četnost způsobených ran a jejich intenzitu je zřejmé, že obrana obviněného by byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Proto nelze v žádném ohledu stran obviněného hovořit o jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Námitky obviněného spočívající v úvaze, že na jeho jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině je nutné nahlížet jako na čin jinak trestný, neboť se jej dopustil v rámci nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž na ni navazuje námitka spočívající v tvrzení o neprokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu, tedy, že nebylo prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Má za to, že na jeho jednání je možno nahlížet jako na zločin těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 tr. zákoníku či zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací námitky svým obsahem předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují.
Obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku .
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí .
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.
Podle skutkových zjištění učiněných ve věci obviněný po předchozí verbální rozepři a fyzické potyčce napadl poškozeného, který proti němu vedl první úder pěstí, tak, že mu otevíracím nožem způsobil celkově sedmnáct bodných a bodnořezných ran, v důsledku čehož utrpěl poškozený rozsáhlá zranění, která jen díky včasné lékařské pomoci nezapříčinila jeho smrt.
Uvedené skutkové závěry bez dalšího zcela beze zbytku naplňují užitou skutkovou podstatu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.
Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406).
Obviněný užití institutu nutné obrany konkrétně spatřuje v tom, že poškozený coby bývalý boxer, tedy osoba fyzicky dobře trénovaná, a fyzicky silnější než obviněný, započal s útokem na jeho osobu jako první, a jedinou výhodou obviněného v nerovném fyzickém zápase mezi nimi, resp. jedinou možností se účinně bránit, bylo užití nože, který užil toliko po dobu trvání útoku, aniž by v nastalém zmatku jakkoli mířil na konkrétní místa na těle poškozeného.
Námitkami obviněného stran nutné obrany se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nalézací soud se zabýval průběhem celého incidentu, a to včetně toho, co ataku na poškozeného předcházelo, tedy potyčce mezi na místě přítomnými osobami (svědci F. L., R. H., dovolatel a poškozený). Hádku, která ataku předcházela, vyprovokovali svědci L. a H., za přítomnosti svědka O. E. a dovolatele, přičemž podle nalézacího soudu „ není na místě přičítat poškozenému k tíži, že se nesnažil za každou cenu utéci, ale naopak se rozhodl provokacím a agresivnímu chování čelit “ (bod 22. rozsudku). Poté, co poškozený svědky L. a H., kteří jej slovně atakovali (neboť poškozený, zatímco si před diskotékou povídal se svědkem M. P., kouřil marihuanu), fyzicky zpacifikoval, neboť se slovní ataky zintenzivnily a oba svědci se dostali do jeho osobní blízkosti, kdy do něj svědek L. začal strkat, obviněný ozbrojený nožem, jehož si byl poškozený vědom a byl na nůž upozorněn i svědkem P., se proti poškozenému postavil, čímž inicioval, aby se ve střetu s poškozeným pokračovalo. Obviněný nereagoval na výzvy poškozeného, aby celý konflikt ukončili. Žádným způsobem nedal najevo, fyzicky či verbálně, že by měl z blížícího se střetu s poškozeným strach. V této chvíli nejednal ve strachu nebo v sebeobraně, neboť se jednalo o moment, kdy mohl nechat poškozeného odejít a střetu s ním se vyhnout. Namísto toho se rozhodl do střetu s poškozeným pustit a dal mu jasně najevo, že má u sebe zbraň, sám ho na tuto skutečnost upozornil. Poškozený se na straně druhé ocitl v situaci, kdy jedinou možností jak opustit místo, bylo vyhnout se konfliktu s osobami, které byly vůči němu v početní převaze, což se však s ohledem na postoj obviněného nezdařilo. Střet mezi nimi si tedy poškozený vyhodnotil jako nevyhnutelný, neboť na místě rovněž nechtěl zanechat svědka P., který se jej zastal a v dané chvíli se ocitl v konfliktu se svědkem E. Poškozený následně na obviněného zaútočil jako první, což nijak nepopíral. Nalézací soud uvedl, že „ poškozený konflikt neinicioval, naopak skupina kolem obžalovaného jednala s cílem poškozeného vyprovokovat, obžalovaný navíc ještě před střetem dával na odiv, že disponuje nožem, přičemž svými postoji (mj. tím, že si nasadil kapuci) dával poškozenému najevo, že on sám o střet stojí “ (bod 27. rozsudku).
Provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněného, který trval na tom, že se jednalo o zcela nevyrovnaný souboj mezi ním a poškozeným, kterého popsal jako výrazně fyzicky ho převyšujícího a počínajícího si nepřiměřeně agresivně. Nejvyšší soud nijak nerozporuje, že poškozený byl osobou, která technicky vzato fyzicky reagovala ve střetu s obviněným jako první, což nijak nepopíral ani sám poškozený. Nicméně je zcela zřejmé, že konflikt nebyl ze strany poškozeného jakkoli iniciován. Poté, co fyzicky indisponoval svědky L. a H., na tyto dále nijak neútočil a v ataku na jejich osoby nepokračoval, dalšímu konfliktu se snažil vyhnout. Výpověď poškozeného vyhodnotil nalézací soud jako přesvědčivou, věrohodnou a v rámci celého trestního řízení konzistentní. Soud se zabýval i otázkou ovlivnění poškozeného alkoholem či drogami (bod 20. rozsudku). Jelikož krevní vzorky byly poškozeny, vycházel soud zejména ze svědectví svědků, kdy svědci J. M., J. S. a I. Ř. uvedli, že poškozený nejevil žádné známky většího požití alkoholu, rozhodně nebyl jakkoli agresivní a na diskotéce se zdržel jen několik málo minut, aby si zde koupil zapalovač. Jeho výpověď potvrdil i svědek M., který byl částečně svědkem celého incidentu. Tento svědek vypověděl, že ke střetu mezi poškozeným a obviněným došlo před diskotékou, přičemž vyloučil, že by se při zápasu dostali na zem. Oděv, který měl obviněný při střetu na sobě, rovněž nenesl žádné stopy špíny či prachu, které by na oděvu jinak musely ulpět. Skutečnost, že poškozený a obviněný se při střetu nenacházeli na zemi, potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Miloše Sokola, Ph.D., který uvedl ke zraněním poškozeného, že k těmto došlo, když byli obviněný a poškozený v pozici vestoje, nikoli vleže, „ přičemž vyloučil, že by poranění poškozeného mohla vzniknout způsobem, který uvedl obžalovaný, neboť jím popsaný mechanismus nevysvětluje lokalizaci jednotlivých ran, jejich hloubku ani rozsah “ (bod 13. rozsudku). Tvrzení obviněného, že se ocitl při vzájemném zápase na zemi, kde na něho poškozený útočil a mlátil mu hlavou o zem, tak bylo vyvráceno. Výpověď svědka L. byla v tomto směru vyhodnocena rovněž jako účelová, činěná ve snaze obviněnému pomoci (bod 21. rozsudku).
Nalézací soud konstatoval, že „ v tomto konkrétním případě by bylo naprosto proti smyslu institutu nutné obrany, aby obžalovaný, který společně se svými kumpány vyprovokoval útok na poškozeného na svou osobu, se pak dovolával nutné obrany, jež by ho ochránila před trestní odpovědností za jednání tak závažné a společensky škodlivé, jakým mnohonásobné bodnutí nožem neozbrojeného poškozeného bezesporu je “ (bod 27. rozsudku).
Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že „ je zjevné, že vyvolání reakce poškozeného na urážky a provokace, a tedy jeho ,útoku‘ byl zjevně součástí plánovaného útoku vlastního, a že tedy z tohoto hlediska nemůže jít o nutnou obranu obžalovaného ani žádné jiné osoby na jeho straně “ (bod 15. usnesení). V tomto směru je pak třeba hodnotit jako zcela správný odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002, v rámci něhož dovolací soud konstatoval, že pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal . Jak uvedeno výše, na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Nelze tedy z kontextu skutku vytrhnout jen některé části, ale je nutné zkoumat motivaci a jednání jednotlivých osob ve vzájemných souvislostech. Soudy nijak nerozporovaly skutečnost, že poškozený na obviněného zaútočil jako první, nicméně tato skutečnost sama o sobě užití institutu nutné obrany založit nemůže. Ačkoli tedy poškozený zaútočil jako první, v dané situaci se s ohledem na postoj obviněného, a svědků L. a H., jednalo z jeho strany o reakci na bezprostřední hrozbu. V projednávané věci se jednalo o vzájemný střet, kdy se obě zúčastněné osoby snažily zbavit druhé osoby, resp. zamezit jí v pokračujícím útoku. Nejednalo se o odvrácení útoku, tedy obranu, ale o oplácení útoku útokem. Přestože obviněný tvrdil, že poškozený měl značnou fyzickou převahu, zcela nestranný svědek M. vypověděl, že souboj byl vyrovnaný, přičemž tento závěr nerozporovali ani svědci na straně obviněného. Ostatně obviněný sám neutrpěl vyjma zranění na noze, které si sám způsobil, jakékoli jiné vážnější zranění, ke kterému by zcela určitě muselo dojít, pokud by byl útok na jeho osobu ze strany poškozeného tak brutální, jak obviněný tvrdí (např. údery hlavou o chodník, profesionální boxerské údery).
Současně se jednalo ze strany obviněného o zcela nepřiměřenou reakci, neboť k útoku užil smrtící zbraně. Odvolací soud v této souvislosti v teoretické rovině uvedl, že „ s ohledem na charakter použité zbraně, četnost způsobených ran a jejich intenzitu, je zřejmé, že obrana obžalovaného by byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku “, i kdyby byl poškozený skutečným útočníkem, což však nebyl. Naopak „ s ohledem na charakter použité zbraně, četnost způsobených ran a jejich intenzitu, situaci na místě činu a převaze osob stojících v konfliktu na straně obžalovaného je zřejmé, že obrana obžalovaného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku “ (bod 15. usnesení).
Lze tedy uzavřít, že nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Užití nože, kterým je způsobeno sedmnáct bodných a bodnořezných ran, proti neozbrojenému člověku, byť za určité konfliktní situace, jež však gradovala značnou mírou vlastním přičiněním obviněného, což ostatně správně konstatoval jak soud nalézací, tak soud odvolací, nelze považovat za obranu adekvátní útoku.
Na uvedený závěr navazuje námitka obviněného o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rozporuje, že by byla v projednávané věci prokázána subjektivní stránka, resp. prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obviněný jednal „ přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku “, neboť si vzhledem k počtu bodných ran, jejich lokalizaci a intenzitě, s jakou byly vedeny (6 z nich směřovalo velkou silou na dutinu břišní), musel být přinejmenším vědom faktu, že tímto způsobem může poškozeného usmrtit a s takovým výsledkem byl v daný moment srozuměn (bod 26. rozsudku). Odvolací soud otázku úmyslu rozvedl podrobněji, přičemž se vyjádřil i k obviněnému citovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02, kdy ve světle tohoto nálezu uvedl, že obviněný zasadil poškozenému 13 bodných ran do oblasti břicha a hrudníku, i podle vyjádření znalce poměrně malé a úzce ohraničené lokality, kdy oba aktéři museli stát proti sobě čelem. „ Právě z počtu ran a z jejich soustředěnosti lze spolehlivě vyvodit, že šlo o cílené zaměření pohybu obžalovaného na životně důležité tělesné partie poškozeného, jakými břicho a hrudník nepochybně jsou “ (bod 17. usnesení). Poukázal na chování obviněného před útokem, kdy tento se holedbal, že je ozbrojen a svým chováním dával najevo, že o střet s poškozeným stojí, stejně jako na jeho chování bezprostředně po útoku, kdy se o osud poškozeného, kterého bodl sedmnáctkrát, nijak nezajímal, z místa činu utekl a následně utekl i ze země. Soudy rovněž vzaly v potaz, že obviněný byl za použití bodné či sečné zbraně již v minulosti opakovaně odsouzen, což v rámci celkového kontextu ukazuje na to, že si následků případného užití nože vůči tělu jiného člověka, musel být velmi dobře vědom. Nejvyšší soud proto zastává názor, že závěr soudů o naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve světle předmětného ústavního nálezu zcela obstojí.
Obviněný nadto svoji námitku nedostatku zavinění, zejména ve vztahu ke složce chtění, respektive srozumění, založil na základě odlišné verze skutkových událostí, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo tedy na odlišném hodnocení důkazů. Námitka obviněného, že nebyl srozuměn s možností usmrcení, je v daném případě lichá, když nožem s čepelí o délce 10 cm za použití značné síly mířil útok do úzce ohraničené lokality trupu poškozeného, přičemž je bezvýjimečnou notorietou, že právě v této části těla se nachází životně důležité orgány a zasažení, kteréhokoliv z nich může způsobit smrt.
Námitce obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zabití podle §141 tr. zákoníku, tedy, že se jej dopustil v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, případně těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, nelze taktéž přisvědčit. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v bodu 28. s touto námitkou zcela dostačujícím způsobem vypořádal, resp. s ohledem na zcela vyčerpávající odůvodnění svého závěru stran naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odlišnou právní kvalifikaci vyloučil.
V souhrnu tak lze konstatovat, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovým zjištěním nevykazujícím žádné pochybnosti, přičemž postupovaly v souladu s právním řádem, zejména právem na spravedlivý proces. Na základě těchto zjištění pak dospěly k správné právní kvalifikaci a námitky obviněného jsou tak zcela zjevně neopodstatněné.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu