ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.884.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 884/2020-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 5 To 515/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 74/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 74/2019, byl obviněný T. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
dne 31. 7. 2019 v době kolem 07:30 hod. v Praze 6, XY ul., před domem č. p. XY poté, co spatřil poškozenou M. K., nar. XY, která šla po ulici do zaměstnání, přiblížil se směrem k ní, cestou si rozepnul kalhoty, vyndal z nich penis a zatímco upřeně sledoval poškozenou, masturboval před ní, načež poškozená, která již v minulosti obdobné jednání ze strany obviněného zažila, ze strachu před ním utekla pryč a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 3 T 21/2018, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 222/2018, dne 17. 7. 2018, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 6. 10. 2018 .
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné protialkoholní a protitoxikomanické léčení v ambulantní formě.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 74/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání .
5. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 5 To 515/2019 , tak, že jej podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 5 To 515/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř .
7. Obviněný má za to, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho k nesprávné právní kvalifikaci skutku, neboť rozhodnutí o vině učinily, aniž by takovému závěru odpovídaly výsledky dokazování, resp. rozhodnutí bylo učiněno v rozporu s provedeným důkazem, a to konkrétně kamerovým záznamem. Obviněný v této souvislosti namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a hmotněprávním posouzením skutku.
8. V další části svého dovolání obviněný obsáhle rekapituluje jednotlivé výpovědi poškozené a upozorňuje na rozpory nejen s kamerovým záznamem, ale i na rozpory mezi jejími jednotlivými výpověďmi navzájem. Tyto rozpory se zjednodušeně řečeno týkají polohy obviněného a poškozené v okamžiku, kdy měl obviněný začít s masturbací (poškozená při své výpovědi v přípravném řízení tvrdila, že tak začal činit ihned, jakmile obviněného spatřila, v řízení před odvolacím soudem pak uvedla, že masturboval až ve zcela jiný moment). Obviněný žádá, aby byl důkladně přezkoumán kamerový záznam v kontextu s tvrzeními poškozené, neboť tato jsou podle něj v evidentním rozporu s tím, jak je událost zachycena obrazově, a obsah důkazu je tak přesným opakem skutkového zjištění. Skutková zjištění soudů tak jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný trvá na tom, že v žádném případě poté, co jej poškozená spatřila, se nepřiblížil směrem k ní, nerozepl si kalhoty, nevyndal z nich penis a nemasturboval před ní. Obviněný podle svého tvrzení poté, co jej poškozená spatřila, beze změny svého chování sešel z chodníku a zamířil mezi stromy vykonat potřebu, aniž by o poškozené vůbec věděl.
9. Obviněný je toho názoru, že o jeho vině bylo rozhodnuto zejména na základě jeho minulosti. Soud prvního stupně i soud odvolací jej shledaly vinným pouze na základě provedeného dokazování podle výpovědi poškozené, ovšem zcela odmítly možnost, že pachatelem nebyl. Odvolací soud tak postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když konstatoval, že nelze z méně kvalitního kamerového záznamu vyloučit, že poškozená skutečně hlavu během běhu otočila směrem k obviněnému. Takovéto hodnocení důkazu k tíži obviněného na základě pouhé úvahy je však podle obviněného nepřijatelné.
10. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy shledává obviněný i v tom, že skutková zjištění soudů jsou založena výlučně, resp. v rozhodující míře, na jediném usvědčujícím důkazu, a to na výpovědi poškozené, avšak tento důkaz podle obviněného zaprvé není použitelný, neboť poškozená své výpovědi v průběhu trestního řízení podstatným způsobem měnila s poukazem na stres, a ze zbývajícího důkazu, kterým je kamerový záznam, tato zjištění nijak nevyplývají, ba naopak je z něho evidentní, že se skutek stal zcela odlišně.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby po zrušení napadeného rozhodnutí ve věci sám rozhodl.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, načež konstatoval, že nesprávné právní posouzení skutku je ze strany obviněného namítáno ryze formálně a neodpovídá skutečnému obsahu dovolání.
13. Dovolatel podle státního zástupce na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména zpochybňování pravdivosti výpovědi poškozené, prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se v kritické době sice na daném místě zdržoval, nemasturboval však a na přítomnost poškozené nijak nereagoval. Ve skutečnosti tak podle státního zástupce obviněný soudům nevytýká nesprávnost právního posouzení skutku, ale domáhá se zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Takové námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Z dovolání obviněného nevyplývá ani reálná existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, neboť se nejedná o případ, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Dovolatel se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy, zejména výpověď poškozené, byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
14. K výpovědi poškozené před odvolacím soudem státní zástupce uvádí, že ta sice vykazuje v některých dílčích okolnostech změny proti výpovědi dřívější (směr, ze kterého obviněný k místu přicházel, moment, ve kterém započal s masturbací), byla však konzistentní ohledně základní okolnosti, tj. že obviněný na místě masturboval. Její výpověď současně nebyla v žádném zásadním rozporu s kamerovým záznamem z místa činu; okolnost, jakou činnost obviněný na místě vykonával (zda šlo o konání tělesné potřeby nebo masturbaci), ovšem vzhledem k jeho nízké technické kvalitě nebylo možno ze záznamu zjistit. Státní zástupce dodává, že určitá variabilita svědecké výpovědi v žádném případě nezakládá její procesní nepoužitelnost. Naopak dovolatel při své argumentaci odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené, ze kterého soudy jako z důkazu vůbec nevycházely, když poškozená byla u hlavního líčení i u veřejného zasedání jako svědkyně osobně vyslechnuta.
15. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného vzhledem ke svému výlučně skutkovému charakteru neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním z důvodů extrémního rozporu mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. V doplnění dovolání dává obviněný své předchozí dovolací námitky do kontextu se zvukovým záznamem z hlavního líčení ze dne 22. 10. 2019 a veřejného zasedání ze 17. 2. 2020. Znovu upozorňuje na opakovaně se měnící výpovědi poškozené a na již namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Závěrem souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Státní zástupce v reakci na doplnění dovolání uvedl, že dovolatel ani v tomto podání nevznáší žádné námitky, které by se týkaly nesouladu učiněných skutkových zjištění a zvolené právní kvalifikace skutku, ale nadále se domáhá změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Dovolací námitky proto podle státního zástupce ani po jejich doplnění obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce tedy setrvává na svém návrhu, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
28. Pokud jde o obsah těchto námitek, pak lze konstatovat, že z hlediska uvedeného výroku obviněný svými námitkami nezpochybňuje žádný ze znaků skutkové podstaty předmětného přečinu (kterou měl naplnit tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a tento čin spáchal opětovně ) a současně obviněný nezpochybňuje ani jiné hmotněprávní ustanovení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však namítá, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě toho k nesprávné právní kvalifikaci skutku, jakkoliv si je vědom toho, že na základě uplatněného dovolacího důvodu není možné napadat skutková zjištění. Tvrdí však, že namítá nesprávné posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině a současně spojuje tuto svoji námitku s poukazem na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a hmotněprávním posouzením skutku.
29. Je tedy zřejmé, že obviněným použité vyjádření k odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (kterým namítá „nesprávné právní posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině“ ) je tvrzením formálním, obsahově i věcně uvedenému dovolacímu důvodu nevyhovujícím, neboť se týká výlučně oblasti dokazování, a to zejména z pohledu hodnocení provedených důkazů.
30. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud tedy obviněný v rámci dovolacího řízení nadále zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené K. a nadále uplatňuje vlastní skutkovou verzi ( že se v rozhodné době sice na daném místě zdržoval, nemasturboval však, nereagoval nijak na přítomnost poškozené a pouze zašel mezi stromy, aby zde vykonal tělesnou potřebu ), pouze předestírá jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Přestože tak obviněný činí s poukazem na nesouhlas s právním posouzením skutku, nachází se zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku nebo případně i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Ve skutečnosti tedy nevytýká nesprávnost právního posouzení skutku, ale domáhá se zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Takovéto námitky, směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
31. Pokud obviněný napadeným rozhodnutím vytýká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, pak k této námitce lze opět nejprve v obecné rovině uvést, že v rámci dovolacího řízení je zásah do skutkových zjištění možný pouze v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
32. Pokud obviněný tuto námitku (extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními) formálně učinil předmětem své dovolací argumentace (jak je to judikaturou vyžadováno – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), pak je nutno současně konstatovat, že z uvedeného pohledu v nyní projednávané věci napadená rozhodnutí soudů takovouto vadou netrpí.
33. Po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění lze konstatovat, že v dané věci byl jednak skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř., jednak že soudy takto řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pokud jsou odůvodnění obou rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pak bylo možné uzavřít, že popsané výhrady obviněného jednak neodpovídají uplatněnému (stejně jako jinému) dovolacímu důvodu, jednak jsou z hlediska podstaty uplatněné námitky nedůvodné.
34. Obviněný pak sice takovýto extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními formálně vytýká, z jeho námitek však reálná existence takovéhoto rozporu nevyplývá, neboť, jak již bylo konstatováno výše, obviněný se ve skutečnosti domáhá pouze toho, aby byly provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, a to způsobem, který by vyhovoval jeho představám, a to zejména pokud jde o výpověď poškozené.
35. Současně je třeba zmínit, že uvedenou námitku obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení a nižší soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní (nalézací soud v odstavci 19. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud v bodu 5. a v návaznosti na něj v bodu 8. odůvodnění svého usnesení). S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
36. Pouze pro úplnost lze k výpovědi poškozené uvést, že poškozená u veřejného zasedání před odvolacím soudem po zhlédnutí kamerového záznamu oproti své předchozí výpovědi skutečně uvedla několik odlišných skutečností ( zejména směr, ze kterého obviněný k místu přicházel, způsob sundávání kalhot, moment, ve kterém započal s masturbací ), ohledně zásadních okolností určujících podobu protiprávního jednání obviněného (tedy, že na místě masturboval ) však její výpověď (v žádné fázi jejího trestního stíhání) změn nedoznala. Podstatné je, že současně nebyla její výpověď v žádném zásadním rozporu s kamerovým záznamem z místa činu, když obviněným namítaná skutečnost, že na místě činu vykonával potřebu (a nikoli masturbaci) není ze záznamu zjistitelná, a to pro jeho nízkou technickou kvalitu a pro závěr o extrémním nesouladu tak svědčit nemůže. Navíc jisté nepřesnosti její svědecké výpovědi samy o sobě zakládat její procesní nepoužitelnost nemohou, o to více pak ne v této trestní věci, kdy výpověď poškozené nezůstává osamocena (viz svědecká výpověď M. D., kterému poškozená ještě na místě činu všechno popsala).
37. Zcela je pak nutné odmítnout námitku obviněného, v rámci které poukazuje při odůvodnění své argumentace o nevěrohodnosti poškozené na úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené, neboť se jedná o vyjádření, které nebylo provedeno jako důkaz a soudy z něho nevycházely. Pro posouzení věrohodnosti poškozené a zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. je zásadní toliko výpověď poškozené u hlavního líčení a poté u veřejného zasedání.
38. Ze všech těchto důvodů proto bylo nutné dovolací námitky obviněného vzhledem k jejich výlučně skutkovému charakteru odmítnout, neboť jednak neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním z důvodů extrémního rozporu mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř .
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář