ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1225.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1225/2020-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 72/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 13 Co 239/2019-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 10 C 72/2018-54, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 85 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 27. 12. 2018 do zaplacení (výrok I), uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 65 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 27. 12. 2018 do zaplacení (výrok II) a na náhradě nákladů řízení 22 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 5 250 Kč zamítl, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I), žalované uložil, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatila 14 342 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém kompenzačním řízením vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 75/2014, které bylo zahájeno dne 29. 3. 2013, kdy žalobce předběžně uplatnil svůj posléze zažalovaný nárok u žalované, a skončilo dne 24. 7. 2018 nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu co do částky 5 250 Kč s příslušenstvím zamítl, a kterým potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 85 000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž vymezil následující otázky. (1) Zda se „včítá“ či „nevčítá“ doba předběžného projednání nároku do doby celkové délky řízení. K tomu odkázal rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06. (2) Otázka výkladu pojmů „nepřiměřená délka řízení“ a „průtahy“ a vlivu průtahů na výši poskytovaného zadostiučinění, respektive kompenzování průtahu v řízení samotnou podstatou nároku, při jejímž řešení se dle dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, sp. zn. 30 Cdo 231/2013, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017 a sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, jakož i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). (3) Otázka výkladu pojmu „význam věci pro účastníka řízení“ a jeho vlivu na výši poskytovaného zadostiučinění, kdy se podle žalobcova názoru odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 a sp. zn. 30 Cdo 515/2014.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Otázka (1) započtení doby předběžného projednání nároku do celkové délky řízení založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v daném případě nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení bylo zahájeno ke dni 29. 3. 2013, kdy žalované došla žalobcova žádost o odškodnění ve smyslu §14 OdpŠk, avšak odlišně od soudu prvního stupně dobu předběžného projednání nároku do celkové doby řízení započetl maximálně v rozsahu šesti měsíců, přičemž uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení činila nikoliv soudem prvního stupně stanovených 5 let a 4 měsíce, či dle žalobce 5 let 4 měsíce a 22 dnů, nýbrž 4 roky 11 měsíců a 24 dní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Ani při řešení otázky (2) výkladu pojmů „nepřiměřená délka řízení“ a „průtahy“ a vlivu průtahů na výši poskytovaného zadostiučinění, respektive kompenzování průtahu v řízení samotnou podstatou nároku, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, neboť jediný zjištěný průtah hodnotil v kontextu celkové doby posuzovaného řízení (srov. část III Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015), když uzavřel, že došlo k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku soudního řízení, a to k prodlevě (liknavý postup soudu v posuzovaném řízení) v době od 10. 7. 2014 do 6. 12.2017, v důsledku čehož vznikla žalobci nemajetková újma, jež je nutno odškodnit v penězích. Odvolací soud se také neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud shora uvedený průtah zohlednil stanovením základního odškodnění, neboť pouze z důvodu tohoto pochybení v postupu soudu bylo posuzované řízení prodlouženo o tři roky, což mělo za následek, že celková délka řízení byla nepřiměřená. V tomto ohledu totiž odvolací soud vyšel ze závěru, že pokud by soud prvního stupně v posuzovaném řízení po vyjádření žalované k žalobě zajistil jím k jednání uvažované důkazní prostředky do šesti měsíců, pak by celkovou délku posuzovaného řízení, jež by tak s „odečtem“ tříletého průtahu činila necelé dva roky, bylo lze hodnotit jako délku přiměřenou a žalobci by žádná újma nevznikla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4870/2015, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). Tato otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalobce se mýlí, pokud v dovolání namítl, že „soudy snížily základní částku o 10 % z hlediska významu věci pro účastníka“, k čemuž poznamenal, že žalovaná v řízení nenamítala a ani neprokazovala, že by věc měla mít pro něj snížený význam. Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kritérium významu řízení podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nebylo důvodem pro zvýšení či snížení základní částky odškodnění, neboť jeho význam pro žalobce byl standardní, když ani sám žalobce zvýšený význam řízení pro něj netvrdil. Odvolací soud tak konečnou výši odškodnění, jež stanovil výlučně s ohledem na celkovou délku řízení v trvání 4 let 11 měsíců a 24 dnů při základní částce 15 000 Kč za jeden rok řízení, z důvodu významu řízení nijak nesnížil. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně [srov. část IV d) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2056/2019]. Ani otázka (3) výkladu pojmu „význam věci pro účastníka řízení“ a jeho vlivu na výši poskytovaného zadostiučinění tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu