ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1331.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1331/2018-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 65/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 17 Co 453/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 15 C 65/2016-92, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 225 702,76 Kč (výrok I), konstatoval porušení práva žalobkyně dle článku 10 Listiny základních práv a svobod na soukromý život nezákonným rozhodnutím České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 17 Co 453/2016-117, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrdil a výrok II změnil tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobkyně dle článku 10 Listiny základních práv a svobod na soukromý život nezákonným rozhodnutím České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení celkové částky 225 702,76 Kč se žalobkyně domáhala jednak coby peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nemajetkovou újmu, jednak coby náhrady škody ve výši 24 129,76 Kč a 1 573 Kč (náhrada nákladů předchozího právního zastoupení). Nemajetková újma a škoda měly být žalobkyni způsobeny nezákonným rozhodnutím České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 18. 12. 2013, č. j. MPSV ÚM/11130/13/9SJMK (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o příspěvku na péči pro otce žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl v rozsahu směřujícím proti výroku I o věci samé jako nepřípustné a v rozsahu směřujícím proti výroku II o nákladech řízení jako vadné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné i o požadavku žalobkyně na náhradu škody ve výši 24 129,76 Kč a na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 1 573 Kč. V uvedeném rozsahu je dovolání nepřípustné, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč; z toho důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným nárokům upínají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016).
Otázka hmotného práva, zda lze shledat vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno dne 18. 12. 2013, a tvrzenou nemajetkovou újmou spočívající ve zhoršení psychického a fyzického stavu dovolatelky v důsledku péče o jejího otce, který zemřel 19. 6. 2013, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že vydání nezákonného rozhodnutí nemůže být příčinou tvrzené nemajetkové újmy, neboť vznik újmy časově předchází takto označené příčině. Závěr přijatý odvolacím soudem o nedostatku příčinné souvislosti je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je příčinná souvislost dána jen tehdy ( conditio sine qua non ), pokud by škoda bez uváděné příčiny nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1331/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. II ÚS 48/04).
Otázka, zda je postup žalované předcházející vydání nezákonného rozhodnutí nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení takto formulované právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jelikož se správně zabýval jen vztahem příčinné souvislosti mezi tvrzenou nemajetkovou újmou dovolatelky a označeným nezákonným rozhodnutím, poněvadž takto byl dovolatelkou v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě vymezen žalobní skutek (§79 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že se žalobkyně nedomáhá náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, v jehož rámci bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, výslovně potvrdila zástupkyně žalobkyně k dotazu odvolacího soudu u jednání odvolacího soudu konaného dne 14. 9. 2017 (č. l. 115).
Ani na vyřešení otázky, jaké okolnosti je třeba prokazovat při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby je založen na konstatování neexistence příčinné souvislosti mezi tvrzenou nemajetkovou újmou a nezákonným rozhodnutím, nebylo povinností odvolacího soudu zkoumat ostatní předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (vznik újmy), neboť není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015, shodně v právní literatuře Vojtek, P. §5 [Formy odpovědnosti státu]. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 63).
Vady řízení namítané dovolatelkou a spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud neseznámil účastníky řízení v souladu s §118a o. s. ř. s tím, že hodlá věc posoudit jinak než soud prvního stupně, a dále v tom, že odvolací soud porušil zásadu přímosti a ústnosti při projednávání věci a provádění dokazování, když ve smyslu §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. s ohledem na odlišná skutková zjištění nezopakoval ani nedoplnil dokazování, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.
Jelikož však tvrzené vady řízení mohou mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (přičemž dovolatelka odkazuje v této souvislosti na nálezovou judikaturu Ústavního soudu), považuje dovolací soud za vhodné se k nim na tomto místě vyjádřit.
Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř.) přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru (odvolacího) soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015).
Povinnost poučit účastníky podle §118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř.) tak odvolacímu soudu nevznikla, neboť závěr o nedostatku příčinné souvislosti vyplývá ze skutkového stavu tak, jak byl prokázán před soudem prvního stupně (respektive vyplývá již ze samotných žalobních tvrzení). Z uvedeného důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu představovat ani tzv. rozhodnutí překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 882/2019, a judikaturu dovolacího a Ústavního soudu tam citovanou).
Zcela shodně dovolací soud dospívá k závěru, že odvolací soud nebyl povinen podle §213 odst. 2 o. s. ř. opakovat nebo doplňovat dokazování, neboť při svém právním posouzení vyšel ze skutkového stavu prokázaného již před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu