ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1369.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1369/2019-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 50/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 53 Co 279/2018-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 26 C 50/2017-65, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 55 003 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 53 Co 279/2018-112, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil a ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se svými žalobami podanými dne 3. 3. 2017 a 1. 11. 2017, které byly usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2017, č. j. 26 C 50/2017-16, spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn 26 C 50/2017, domáhal zaplacení částky celkem ve výši 115 003 Kč s příslušenstvím coby peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení o zajištění zbrojního průkazu, zbraní, dokladů k nim a střeliva vedeného u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál pod sp. zn. KRPU-74094/ČJ-2011, a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 320/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Podnětem pro zahájení posuzovaného řízení bylo vydání usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové ze dne 26. 7. 2006, č. j. OKFK-21/5-2004, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro úmyslný trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu nákladového výroku II rozsudku odvolacího soudu je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka, zda nepatrný význam předmětu řízení pro poškozeného může spočívat v konkrétních okolnostech dané věci (proti poškozenému bylo souběžně s posuzovaným řízením vedeno řízení trestní; poškozený byl po určitou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody; poškozený si s ohledem na výsledek trestního řízení musel být vědom nemožnosti úspěchu v posuzovaném řízení), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud takové okolnosti věci hodnotil a dospěl k závěru, že význam posuzovaného řízení byl pro dovolatele nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 924/2014). Nejvyšší soud již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že při posuzování jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. IV Stanoviska). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v tom, že soudu nic nebrání v tom, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k předmětnému řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5117/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Řešení přijaté odvolacím soudem se tak neodchyluje od řešení vyjádřeného v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného přihlížel mimo jiné k tomu, že vůči dovolateli bylo souběžně s posuzovaným řízením vedeno trestní řízení a stav nejistoty dovolatele se tak ve větší míře vztahoval k výsledku řízení trestního, neboť to pro dovolatele mohlo mít (a ve výsledku mělo) závažnější důsledky než výsledek posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 924/2014).
Dovolatel dále formuluje otázku „zda je možné přiznat osobě, která se domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva namísto peněžitého zadostiučinění, i když přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva není pro odčinění újmy této osoby dostačující.“ Uvedenou formulací však dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou konkrétní otázku hmotného práva, na níž by odvolací soud své rozhodnutí založil, nýbrž toliko polemizuje se správností závěru odvolacího soudu, že morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. Jinak řečeno dovolatel se položením takové otázky toliko dotazuje, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správný, což řádným vymezením dovolacího důvodu být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4415/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3440/2018). Pro úplnost však Nejvyšší soud podotýká, že se odvolací soud ohledně volby formy zadostiučinění od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že z důvodu nepatrného významu předmětu řízení pro dovolatele je v dané věci adekvátní formou zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. bod V. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3209/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2982/2019).
Na dalších dovolatelem vymezených otázkách (zda se význam předmětu posuzovaného řízení mohl měnit v závislosti na průběhu souběžně vedeného trestního řízení a zda lze v rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení přihlížet k tomu, že poškozený nemohl být v posuzovaném řízení úspěšný) napadený rozsudek odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nepatrném významu řízení pro dovolatele zejména na tom, že souběžně vedené trestní řízení mělo pro dovolatele v porovnání s posuzovaným řízením zásadní význam, což význam předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele nutně snižuje. Jestliže obstál tento důvod, pro nějž odvolací soud žalobě nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezených otázek by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2007/19).
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu