ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1424.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1424/2020-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 258/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 30 Co 323/2017-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 12 611 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci příslušenství z částky 12 611 Kč (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 67 379 Kč s příslušenstvím a částky 4 821 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 323/2017-172, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III, o věci samé, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 16 487 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4315/2018 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v dalším řízení napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III, o věci samé, ohledně zbývající částky 52 046 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 43 546 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal částky 84 811 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Námitka žalobce, že odvolací soud dospěl v rozsudku k jiným závěrům než ve svém předchozím (zrušeném) rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatel přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu. Za této procesní situace, s přihlédnutím k tomu, co dovolací soud vyložil v odůvodnění svého kasačního rozsudku, přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl „vázán“ svým předchozím rozhodnutím (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10, v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.“). Jelikož byl v posuzované věci předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen kasačním zásahem Nejvyššího soudu, nelze hovořit o vázanosti předchozím právním závěrem. Tím, že v důsledku kasačního usnesení dovolacího soudu byl odvolací soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zvolenou právně kvalifikační úvahu, respektive zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřeném závěru o výši přiměřeného zadostiučinění, anebo tento závěr přehodnotit. Přestože rozsudek odvolacího soudu vykazuje jistou nekonzistentnost s dřívějším rozhodnutím, není jím z důvodu jeho zrušení nijak vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017).
Nad výše uvedené Nejvyšší soud podotýká, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že i řešení procesních otázek (rozhodování o pořádkových pokutách a o žádostech o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta) má vliv na posuzovanou složitost řízení a tudíž jeho celkovou délku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015 a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz část IV, bod a)].
Ani otázka, zda může jedna okolnost představovat příčinu nesprávného úředního postupu a zároveň být důvodem pro snížení základní částky, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud nejprve hodnotil postup v řízení pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a posléze i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 a rozsudek ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V projednávané věci nadto soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně a pečlivě odůvodnily, a to zcela v souladu s požadavky vtělenými do §157 odst. 2 o. s. ř.; již proto se vydaná rozhodnutí, co do svých obsahových náležitostí, a podrobnosti v nich rozebrané skutkové i právní argumentace, nevzpírají požadavkům, které vyslovil Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základního práva žalobce ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí samozřejmě i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu