ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1467.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1467/2019-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce Z. P., n a r . XY, byte m XY , proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 73 528 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 28/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. 44 Co 649/2018-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. 44 Co 649/2018-74, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 234 C 28/2017-48, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, domáhá odškodnění nemajetkové újmy ve výši 73 528 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 135/2011, jehož předmětem byla odměna za jím poskytnuté služby právní pomoci.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 234 C 28/2017-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 73 528 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 6. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce je advokát a byl jím i po dobu, po kterou se vedlo řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 135/2011 (dále také „posuzované řízení“). Dne 4. 8. 2011 podal žalobce k Městskému soudu v Brně žalobu proti P. U. o zaplacení částky 205 123,50 Kč s příslušenstvím, a to za odměnu za právní služby poskytnuté mu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 193/2001. Dne 10. 10. 2011 soud žalobci doručil usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku. Dne 3. 11. 2011 soud vydal platební rozkaz, který byl žalovanému P. U. doručen dne 16. 12. 2011, a proti kterému žalovaný podal dne 29. 12. 2011 odpor. Na základě pokynu soudu ze dne 11. 1. 2012 byl dne 17. 1. 2012 žalobci doručen odpor k zaujetí stanoviska, které žalobce soudu doručil dne 29. 10. 2012. Dne 16. 2. 2012 byla ve spise učiněna poznámka soudce, kterou nařídil označení věci jako „čekající na nařízení jednání“ s tím, že není možné momentálně konkrétní datum jednání určit, a to z důvodů vysokého nápadu věcí na daný civilní úsek a nutnosti projednání věci starších. Dne 19. 8. 2013 bylo nařízeno první jednání na den 19. 11. 2013. První jednání bylo přerušeno pro kolizi s jiným jednáním, v jeho závěru bylo k návrhu žalobce se souhlasem žalovaného řízení přerušeno podle §110 o. s. ř. Soud v řízení pokračoval na návrh žalobce ze dne 9. 7. 2014. Dne 4. 11. 2014 se konalo druhé jednání ve věci, které bylo odročeno na 13. 1. 2015. Usnesením ze dne 15. 12. 2014 soud nařídil podle §100 odst. 3 o. s. ř. mediaci a řízení přerušil do 16. 2. 2015, jednání v důsledku toho odročil na 17. 2. 2015, které bylo odročeno na 12. 5. 2015, neboť účastnici v mezidobí nestihli navštívit mediátora. Usnesením ze dne 16. 4. 2015 soud vyzval účastníky, aby mu sdělili průběh a výsledky prvního nařízeného setkání u mediátora. Dne 20. 4. 2015 sdělil žalobce, že setkání s mediátorem bylo nepřínosné, s tím, že další setkání nemá smyslu. Obdobně se dne 27. 4. 2015 vyjádřil i žalovaný. Dne 12. 5. 2015 se konalo třetí jednání ve věci a bylo odročeno za účelem zvážení dalšího procesního postupu na 9. 6. 2015, kdy se konalo čtvrté jednání ve věci, které bylo odročeno na 12. 6. 2015 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 12. 6. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Rozsudek byl doručen žalobci dne 8. 7. 2015. Dne 22. 7. 2015 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Dne 6. 8. 2015 bylo žalobci doručeno usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Dne 11. 9. 2015 bylo žalobcovo odvolání doručeno žalovanému, jehož stanovisko bylo soudu doručeno dne 22. 9. 2015. Dne 6. 10. 2015 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně, který dne 14. 4. 2016 nařídil jednání na 11. 5. 2016, kdy proběhlo první jednání před odvolacím soudem, které bylo odročeno na 20. 5. 2016. Jednání se však nekonalo, bylo odročeno na 15. 6. 2016 za účelem provedení důkazu spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 193/2001, který se týkal řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž žalobce jako advokát zastupoval P. U. Dne 15. 6. 2016 se konalo druhé jednání před odvolacím soudem, které bylo odročeno na 22. 6. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně potvrzen, a který byl žalobci doručen dne 2. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 7. 9. 2016. Žalobce u žalované dne 16. 12. 2016 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 135/2011, což však žalovaná ve stanovisku ze dne 18. 12. 2017 odmítla.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že ačkoliv posuzované řízení trvalo po dobu 5 let a 1 měsíce a vznikl v něm dvaceti měsíční průtah, při zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk netrvalo po nepřiměřenou dobu. Podle soudu prvního stupně řešená věc byla po věcné stránce spíše složitější, neboť vyvstala nutnost zjišťování obsahu jednotlivých 33 úkonů právní služby, které měl žalobce pro P. U. v rámci řízení sp. zn. 54 C 193/2001 učinit. Soud prvního stupně nezjistil, že by žalobce nějak negativně působil na délku řízení, přičemž dobu, po kterou bylo řízení přerušeno (od 19. 11. 2013 do 9. 7. 2014) není možné přičítat k tíži žalované, neboť se tak stalo na základě žalobcova návrhu a souhlasu žalovaného P. U. Dále soud prvního stupně uzavřel, že v době od 17. 1. 2012 do 19. 8. 2013 v posuzovaném řízení nastal průtah, kdy nebyly bez důvodu činěny žádné úkony. Jinak byl postup soudů obou instancí podle soudu prvního stupně s ohledem na složitost věci odpovídající, kdy nelze počet jednání ve věci úkonů považovat za nepřiměřený a kdy nařízení mediace je zákonný institut, jehož vhodnost je založena na úvaze soudu. Dobu od předložení spisu odvolacímu soudu, tj. od 6. 10. 2015 do 14. 4. 2016, kdy bylo ve věci nařízeno jednání, soud prvního stupně neposoudil za neodůvodněnou nečinnost, nýbrž jako dobu přiměřenou pro seznámení se s obsahem spisu s tím, že jednání odvolacího soudu pak následovala v poměrně rychlém sledu za sebou. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že lhůta pro písemné vyhotovení rozsudku může být ze zákona prodloužena až o šedesát dnů. Soud prvního stupně dále vyšel z názoru, že je nezbytné posuzovat, zda délka neodůvodněné nečinnosti nepřesáhla v porovnání s celkovou délkou řízení určitou ještě tolerovatelnou míru, přičemž v posuzovaném řízení činil poměr délky průtahu (20 měsíců) k celkové délce řízení (61 měsíců) asi jednu třetinu, což je při porovnám s případy projednávanými u Evropského soudu pro lidská práva [„Krča“ (1/5 shledána jako ještě přípustná délka průtahu) a „Matwiejczuk“ či „Bunkate“ (1/2 jako již nepřípustná)] stále ještě poměr tolerovatelný. Soud prvního stupně také dospěl k závěru, že posuzované řízení nespadá do kategorie sporů, kterým je z hlediska rychlosti řízení třeba věnovat zvýšenou pozornost, neboť žalobce je advokát, tedy podnikatel na základě jiného než živnostenského oprávnění a je tedy osobou v nikoliv závislém postavení, přičemž odměna, které se v posuzovaném řízení domáhal, nepředstavovala jediný zdroj jeho příjmů, nebo jinou majetkovou hodnotu, na níž by byl existenčně přímo závislý, jednalo se jen o dílčí zdroj žalobcových příjmů. Soud prvního stupně tedy hodnotil význam sporu pro žalobce jako relativně menší.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 44 Co 649/2018-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování.
7. Co do právního posouzení se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byť v posuzovaném řízení došlo k dvacetiměsíčnímu průtahu, nelze dobu jeho trvání označit za nepřiměřenou, a že posuzované řízení proběhlo v přiměřené délce, takže vznik nároku na odškodnění nemajetkové újmy na žalobcově straně nelze dovodit.
8. Pokud se týká postupu soudu s dopady na délku řízení, pak odvolací soud souhlasil s hodnocením soudu prvního stupně, že odročování jednání či mediace neměly dopad na extrémní prodloužení doby řízení, přičemž je běžné, že je třeba přikročit k realizaci poučovací povinnosti a poskytnutí lhůty k jejich doplnění, jak se stalo i v posuzovaném řízení při jednání dne 4. 11. 2014. Odvolací soud dále uzavřel, že skutková složitost posuzovaného řízení (dokazování ohledně existence či důvodnosti velkého množství úkonů právní služby) si nepochybně vyžádala větší časový prostor, než poskytuje jedno jednání. Podle názoru odvolacího soudu k nečinnosti došlo na počátku projednávání věci z důvodu vyřizování jiných věcí, a to s ohledem na poznámku ve spisu „čeká na nařízení jednání“, poté již věc byla projednávána bez prodlev s tím, že mediace řízení nijak významně neprodloužila. Bez prodlev hodnotil i řízení u odvolacího soudu, který jednání odročil za účelem doplnění dokazování s ohledem na potřebu náležitého objasnění věci. Důvod pro prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku v odvolacím řízení (v rámci posuzovaného řízení) vzal odvolací za prokázaný s tím, že prodloužení lhůty bylo místopředsedou soudu povoleno. Zdůraznil dále, k žalobcově odvolací námitce, že soud prvního stupně dobu přerušení řízení na základě shodného návrhu obou účastníků nepřičetl k tíži státu. Ohledně významu řízení pro žalobce odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, s tím, že spor o palmáre advokáta je bližší běžnému obchodněprávnímu sporu než sporu pracovněprávnímu a nejedná se tak o řízení, u kterého je kladen větší důraz na projednání věci v co nejkratší době.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl včasným dovoláním žalobce.
10. Žalobce (dále také „dovolatel“) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí má vady [B], které následně konkretizoval. Odvolací soud se nevypořádal [B/a)] s jeho konkrétními námitkami vůči závěru, že posuzované řízení proběhlo v přiměřené délce, přestože podle nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 176/96, sp. zn. I. ÚS 1041/14, a sp. zn. III. ÚS 1167/17, se soudy musejí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Dále dovolatel namítl [B/b)], že se odvolací soud s jeho odvolacími námitkami týkajícími se postupu soudů v posuzovaném řízení řádně a konkrétně vůbec nevypořádal, respektive se vypořádal vadně. K závěru o složitosti řízení poukázal [B/ba)] na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn. 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), od kterého se odvolací soud odchýlil, neboť nepřihlédl k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, respektive k tomu nezaujal žádný názor. Podle žalobce [B/bb)] se odvolací soud vůbec nevyjádřil k jeho námitkám k oddělování vad v postupech soudu v posuzovaném řízení od nesprávného úředního postupu, případně od nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Odvolací soud [B/bc)] rovněž nesprávně naložil s žalobcovou námitkou nesprávné interpretace Stanoviska, neboť ve vztahu ke kritériu složitosti řízení nelze odůvodňovat tím, že „jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá“, jelikož judikaturou dovolacího soudu (žalobcem blíže nespecifikovanou, pozn. dovolacího soudu) je citovaným argumentem podpořen zejména závěr o nutnosti redukce částky odškodnění za první dva roky trvání řízení na polovinu a nikoli závěry o řešení kritéria složitosti posuzovaného řízení. Dovolatel dále vyjádřil názor [B/bd)], že se odvolací soud nevyslovil k tvrzené nesprávnosti ohledně kritéria složitosti řízení z hlediska počtu stupňů soudní soustavy, před kterými řízení probíhalo, kdy podle konstantní judikatury dovolacího soudu (konkrétní odkaz chybí, pozn. dovolacího soudu) počet stupňů soudní soustavy nelze aplikovat čistě matematicky, ale je nutno zvažovat konkrétní okolnosti případu, za jakých k projednávání věci před více stupni soudní soustavy došlo. Namítl dále [B/be)], že odvolací soud nezaujal žádné stanovisko k jeho odvolacím námitkám ohledně nepřípadnosti porovnání složitosti k počtu stran rozsudku a nutnosti výslechu tří osob (závěry soudu prvního stupně o „spíše složitosti“), přestože tyto názory nemohou ve smyslu judikatury dovolacího soudu obstát (žalobce konkrétní judikaturu neoznačil, pozn. dovolacího soudu).
12. Podle dovolatele [C] se sice odvolací soud vyjádřil k jeho odvolacím námitkám, avšak závěry odvolacího soudu jsou vadné. Odvolací soud [C/a)] totiž přes jeho konkrétně zdůvodněnou námitku k nutnosti zjišťování obsahu jednotlivých (celkem 33) úkonů právní služby, pouze neodůvodněně poznamenal, že dokazování si nepochybně vyžádalo větší časový prostor, než poskytuje jedno jednání, čímž se odvolací soud dopustil rozporu s judikaturou (žalobce však judikaturu konkrétně neoznačil, pozn. dovolacího soudu). Vytkl dále [C/b)] odvolacímu soudu, že řádně neodůvodnil ani námitku vztahující se k medializaci. Namítl také [C/c)], že úvahy odvolacího soudu ohledně hodnocení složitosti posuzovaného řízení postrádají vypořádání se s jeho naprosto konkrétními odvolacími námitkami, pokud odvolací soud pouze popírá, že by žalobce „měl pravdu“, čímž se u kritéria složitosti řízení odvolací soud odchýlil také od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, neboť ani počet stupňů soudní soustavy, na kterých je věc projednávána, ani fakt, že každé řízení trvá nějakou dobu, nemůže bez dalšího svědčit pro složitost řízení.
13. Zásadně nesprávné a odchylující se od ustálené praxe [D] jsou podle žalobce závěry odvolacího soudu, pokud [D/a)] odvolací soud akceptuje nesprávný argument soudu prvního stupně, že „k nečinnosti došlo na počátku projednávání věci z důvodu vyřizování jiných věcí“, čímž v rozporu se Stanoviskem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, použil zjevně pro svůj závěr o neexistenci průtahů v posuzovaném řízení dlouhodobou přetíženost Krajského soudu v Brně tak i Městského soudu v Brně. Ohledně kritéria významu řízení [D/b)], jež pro něj mělo pracovněprávní charakter, vytkl odvolacímu soudu rozpor s judikaturou dovolacího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1698/2014 a sp. zn. 30 Cdo 3340/2011 s tím, že judikatura zásadně, oproti závěrům soudu odvolacího, nevylučuje, že by obdobný nárok za určitých podmínek požíval ve vztahu k průtahům, co se významu předmětu řízení týče, obdobné ochrany jako nárok pracovněprávní.
14. Další vady napadaného rozsudku [E] podle žalobce spočívají v tom, že [E/a)] závěry odvolacího soudu, jakého „dojmu mohl nabýt odvolací soud“ a jaké „zřejmě měl potřeby“ ohledně „podrobnějšího objasnění některých okolností“ v posuzovaném řízení, nejsou ničím jiným než svévolným hledáním důvodů pro nevyhovění žalobě, přičemž se nejednalo o řádně provedená skutková zjištění. Podle dovolatele fakt [E/b)], že prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku v odvolacím řízení v posuzovaném řízení bylo povoleno místopředsedou soudu, sám o sobě bez dalšího není průkazem toho, že se nejednalo o některý z případů, který nelze na straně orgánů veřejné moci během řízení tolerovat. Navíc, tento závěr nadto nebyl v řízení nikým tvrzen a v průběhu řádného dokazování ani prokázán. Podle žalobcových poznatků se jedná o dlouhodobý problém na straně Krajského soudu v Brně, který nelze omlouvat a naopak v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení představuje skutečnost tížící žalovaného a svědčící pro vyhovění žalobě.
15. Dovolatel navrhl, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, popřípadě, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, aby jeho žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Pokud žalobce pod bodem E namítá nesprávnosti závěrů odvolacího soudu, jakého „dojmu mohl nabýt odvolací soud“ a jaké „zřejmě měl potřeby“ ohledně „podrobnějšího objasnění některých okolností“ v posuzovaném řízení a o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku v odvolacím řízení v rámci posuzovaného řízení, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný pod číslem 42/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ).
22. Otázka významu řízení o náklady za poskytnuté služby právní pomoci pro žalobce jako advokáta [D/b)] podle §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, uzavřel, že spor o palmáre advokáta je bližší běžnému obchodněprávnímu sporu než sporu pracovněprávnímu a že se nejedná o řízení, u kterého je kladen větší důraz na projednání věci v co nejkratší době. Pokud se týká žalobcovy námitky, že v poměrech projednávané věci v posuzovaném řízení se jednalo o částku 205 123,50 Kč, tedy o částku podstatně vyšší, než ve věci, jež byla řešena Nejvyšším soudem ve shora uvedeném rozhodnutí, pak platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). V daném případě však žalobce zvýšený význam posuzovaného řízení pro něj netvrdil.
23. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky omlouvání průtahů přetíženosti soudu či soudce [D/a)], neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
27. Podle bodu IV. Stanoviska jde při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení. To se týká i těch řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení. Dočasné nahromadění nápadu neznamená odpovědnost na straně smluvních států pod podmínkou, že tyto státy přijmou s náležitou rychlostí nápravná opatření za účelem vypořádání se s výjimečnými situacemi tohoto druhu (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 1983, ve věci Zimmermann a Steinerproti Švýcarsku , stížnost č. 8737/79, odst. 29).
28. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, „[P]ři posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci jde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení. To se týká i těch řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.“
29. Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na závěru, že předmětné řízení není nepřiměřeně dlouhé s ohledem na to, že k nečinnosti soudu došlo na počátku projednávání věci z důvodu vyřizování jiných věcí. Podle názoru dovolacího soudu tak nelze uzavřít, že se v daném případě jednalo pouze o dočasnou přetíženost příslušného soudce, jestliže současně podle závěru o skutkovém stavu zde nejsou takové skutečnosti, které by ve smyslu shora citované judikatury odpovědnost státu vylučovaly.
30. Pokud tedy odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, zjištěnou dvaceti měsíční nečinnost soudu ospravedlnil přetížeností soudu a celkovou délku řízení v rozsahu pěti let a jednoho měsíce pak posoudil jako nikoli nepřiměřeně dlouhou, je jeho právní posouzení nesprávné.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Ve vztahu k dovolatelem namítaným vadám spočívajících v tom, že se odvolací soud nevypořádal, buď vůbec, či nedostatečně, s dovolatelovými námitkami [B a C] Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Nadto, pokud se týká odvolatelových námitek pod body B/bc), B/bd), B/be) a C/a), že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, aniž by ji však konkretizoval, pak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). I z tohoto důvodu dovolací soud vady neshledal.
34. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně žalobcova nároku je nesprávné, Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil.
35. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Na soudu prvního stupně bude, aby se v souladu se shora uvedenou judikaturou znovu zabýval průtahy v posuzovaném řízení a přiměřeností celkové délky řízení.
37. Soudy obou stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu