ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1680.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1680/2018-117
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce A. Ž., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Elterleinem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradě nemajetkové újmy v penězích, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 204/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 430/2016-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 430/2016-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 7. 2016, č. j. 22 C 204/2015-21, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2015, doručenou Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 20. 7. 2015, proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2012 (dále jen „posuzované řízení“), a to za období od 3. 1. 2012 do 7. 7. 2015 ve výši 3 510,96 EUR a počínaje dnem 8. 7. 2015 ve výši 2,741 EUR za každý den do „vynesení konečného rozhodnutí, či v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. do vynesení rozsudku soudu o této žalobě“, a to z důvodu že v posuzovaném řízení ke dni 7. 7. 2015 nedošlo ani k nařízení jednání soudu prvního stupně, přičemž dne 7. 1. 2015 uplatnil svůj nárok u žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 22 C 204/2015-21, zamítl žalobu o zaplacení 6 251,96 EUR (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2012 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 204/2007 a že délka řízení trvala 3 roky a 9 měsíců, přičemž v řízení se vyskytlo období, kdy byl soud od února 2014 do září 2015 nečinný a ke dni rozhodování soudu prvního stupně posuzované řízení nebylo skončeno.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci sice došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak žalobci nevznikla nemajetková újma. Podle soudu prvního stupně posuzované řízení nepatřilo mezi složitější, neboť jeho předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení; průběh řízení byl poznamenán nutností zajistit přílohový spis, o který soud v posuzovaném řízení opakovaně žádal; řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy; žalobce se na délce řízení významně nepodílel; řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky.
5. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, soud prvního stupně přihlédl k tomu, že mu je z úřední činnosti známo, že se žalobce jen u tohoto soudu účastnil či účastní desítek soudních sporů, které sám vyvolal, což lze označit jako šikanózní uplatňování práva a dovodil, že je u žalobce nemajetková újma rozmělňována a minimalizována, respektive vyloučena.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 430/2016-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně a žalobcův procesní postup hodnotil jako šikanózní výkon práva příčící se dobrým mravům, neboť projev sudičství ze strany žalobce byl prokázán a k takovému postupu není nutno poskytnout právní ochranu. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 480/06 a sp. zn. III. ÚS 2791/08.
8. Dále, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, odvolací soud uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud účastník iniciuje velké množství soudních řízení, staví ho to do jiné pozice, než by se nacházela osoba účastníka jednoho či několika soudních řízení, přičemž případné zadostiučinění za nemajetkovou újmu nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a její přiznání je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti mělo poškozenému satisfakce dostat. Hlavním kritériem pro přiznání nemajetkové újmy je kritérium významu v řízení, tedy toho, co je pro účastníka řízení v sázce. Účelem odškodnění újmy je satisfakce pro účastníka, jemuž újma reálně vznikla. V případě zneužití institutu nemajetkové újmy takovou satisfakci poskytnout nelze. Dodal pak, že nikdo nemůže bránit účastníku řízení, aby využil všech procesních prostředků při prosazování svého žalobního požadavku, což lze samozřejmě akceptovat v jednom řízení, nikoliv však v žalobcově případě, který se opakovaně domáhá vyvození odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a za každé řízení uměle vytváří a řetězí další spory a domáhá se opětovně náhrad nemajetkových újem. Takový postup zcela jistě nenaplňuje smysl Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod sdělením č. 209/1992 Sb.
9. Žalobcovu odvolací výtku, že bylo rozhodnuto o jiném předmětu plnění, než uplatnil žalobou se 14. 7. 2015, odvolací soud neposoudil jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že se žalobce žalobou domáhal úhrady částek 3 510,96 EUR a 2 741 EUR, což v součtu činí částku 6 251,96 EUR.
10. K žalobcově odvolací námitce, že soud nebyl oprávněn ve smyslu §115a o. s. ř. rozhodnout ve věci samé bez nařízení jednání, odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu vyplynulo, že žalobce byl vyzván usnesením soudu prvního stupně ze 30. 9. 2015, č. j. 22 C 204/2015-19, aby se vyjádřil, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s řádným poučením o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě, přičemž usnesení bylo doručeno žalobci dne 7. 10. 2015, avšak žalobce na ně nijak nereagoval. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud věc projednal bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Žalobce podal nejprve sám a následně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
12. Nejvyšší soud k podání učiněnému samotným dovolatelem co do vymezení rozsahu a důvodů dovolání nepřihlížel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) a zabýval se pouze dovoláním podaným prostřednictvím právního zástupce dovolatele.
13. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle žalobce totiž odvolací soud zcela nesprávně právně posoudil stěžejní právní otázku ohledně vymezení pojmu „šikanózní výkon práva příčící se dobrým mravům“. V této souvislosti namítl, že se nemůže dopouštět jakkoli šikanózního výkonu práva, pokud pouze plní svoji zákonnou procesní povinnost, kterou mu ukládá právní předpis, aby se domohl svého subjektivního hmotného práva, které mu garantuje právní řád České republiky. Pokračoval dále, že je-li procesním předpokladem k tomu, aby mu hmotněprávně mohl být přiznán nárok na satisfakci, podání žaloby proti státu za nesprávný úřední postup, pak nemůže být jeho procesní postup (podání žaloby proti státu) považován za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 7 Afs 4/2011-72, a na čl. 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. K tzv. řetězení sporů namítl, že pokud by stát v tzv. primárních řízeních postupoval správně, tedy nedopustil se nesprávného úředního postupu, kdy jej zbavil práva na obdržení rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nikdy by k řetězení sporů nedošlo. V tomto ohledu dodal, že řetězení sporů připustil i Evropský soud pro lidská práva, na který se již v několika svých jiných řízeních obrátil, a že se k této otázce vyjádřil také Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010. Současně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2858/08. Dovodil pak, že argumentace postavená na obecném a velice povrchním zhodnocení jeho osoby jako osoby, která již podala několikero jiných návrhů (byť i v obdobné věci), a která vyhodnocuje osobu žalobce jako „sudiče“, a proto jej považuje za osobu vykonávající šikanózně právo, nemůže obstát.
15. V dovolání dále poukázal na vady řízení, kdy odvolací soud nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že mu neumožnil účastnit se projednání žaloby. V této souvislosti namítl, že vždy trvá na osobní účasti při projednání žaloby, a tudíž i v tomto případě by zaslal nesouhlas s konáním v jeho nepřítomnosti a že to, že na obálce je uvedeno, že obsahuje určitou listinu (označením čísla listu či použitého vzoru) a že se od něj vrátí podepsaná dodejka, ještě neznamená, že mu bylo usnesení, jímž se vyzývá, aby se vyjádřil k možnosti rozhodnout věc bez nařízení jednání, doručeno, přičemž pokud zůstane nečinný, bude se mít za to, že souhlasí. Uvedl, že neměl jinou možnost, jak se seznámit s obsahem doručovaných listin, než dodejku podepsat ještě před tím, než obálku otevře, přičemž negativní skutečnosti se nedokazují a je na tom, kdo tvrdí, že určitou listinu doručil, aby prokázal, že tomu tak bylo, přičemž soud prvního stupně neprokázal, že by mu usnesení doručil.
16. Poukázal rovněž na to, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodoval o předmětu řízení, jenž nebyl předmětem žaloby. Navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 430/2016-42, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání žalobce je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro právní otázku, v jakém jednání žalobce (poškozeného), s ohledem na řetězení sporů vedených proti žalované, lze spatřovat šikanózní výkon práva (tzv. sudičství), neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že „ani litigiózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, za něž odškodnění představuje konstatování porušení práva dle §31a odst. 2 OdpŠk.“ Přitom je třeba zdůraznit, že závěry v citovaném rozsudku byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání bylo dosud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.
25. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, Nejvyšší soud k tomu doplnil: „Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny tyto podmínky; počet žalob podávaných jednou osobou musí být mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a většina těchto žalob musí být neúspěšná.“
26. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že „ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod; pozn. dovolacího soudu] upravující právo na přístup k soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu.
27. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen.“
28. V poměrech projednávané věci tedy platí, že aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny dvě podmínky, a to (1) musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a (2) většina těchto žalob musí být neúspěšná.
29. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že lze žalobcův procesní postup hodnotit jako šikanózní výkon práva příčící se dobrým mravům a že jeho projev sudičství byl prokázán, aniž by však v rámci skutkových zjištění (stejně jako soud prvního stupně) uvedl jak celkový počet žalobcem podaných žalob ke dni jeho rozhodnutí, tak množství jeho neúspěšných žalob. Skutková zjištění mu tak neumožňovala odpovědět na otázku, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní výkon práva. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, tudíž nesprávné.
30. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Dovolací soud v posuzovaném řízení shledal vadu řízení v tom, že soudy obou stupňů dostatečně nevěnovaly pozornost projednávané žalobě. V tomto ohledu je třeba připomenout, že žalobce v žalobním petitu po žalované požaduje odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2012 za období od 3. 1. 2012 do 7. 7. 2015 ve výši 3 510,96 EUR a počínaje dnem 8. 7. 2015 ve výši 2,741 EUR za každý den do „vynesení konečného rozhodnutí, či v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. do vynesení rozsudku soudu o této žalobě“. Tedy nikoli částky 3 510,96 EUR a 2 741 EUR, celkem 6 251,96 EUR, jak dovodily soudy obou stupňů. K tomu je nutno poznamenat, že ke dni podání žaloby byla celková výše žalobcem požadovaného finančního odškodnění 3 524,96 EUR (3 510,96 + 5 x 2,741).
32. Pokud se týká žalobcem namítané vady spočívající v postupu soudu prvního stupně podle §115a o. s. ř., a tedy projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti účastníků, pak zde Nejvyšší soud rovněž shledal vadu řízení.
33. Podle §115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
34. V rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, Nejvyšší soud uvedl: „K projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení §115a o.s.ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci.“
35. Možnost soudu rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání předpokládá, že všechny rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z toho, co je obsahem spisu; jinak může soud činit skutková zjištění nebo mít určité skutečnosti za osvědčeny jen na základě těch důkazů, které byly provedeny při jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006).
36. V tomto případě soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel i z jiných než předložených listinných důkazů účastníky, neboť přihlédl ke skutečnostem mu známým z jeho úřední činnosti, a to ohledně žalobcově účasti na desítkách jiných soudních sporů vedených jím proti žalované. Názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v souladu s §115a o. s. ř. bez nařízení jednání, tedy v souladu se zákonem není.
37. Závěr o řádném doručení výzvy k vyjádření se ve smyslu §115a o. s. ř. žalobci tak s ohledem na shora uvedené byl bez významu.
VI. Závěr
38. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Na soudu prvního stupně nejprve bude, aby si ujasnil předmět řízení, tedy jakou částku žalobce po žalované požaduje. Dále bude na soudu prvního stupně, aby na podkladě skutkových zjištění znovu posoudil, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní uplatňování práva a v závislosti na vyřešení této otázky pak posoudí adekvátní formu zadostiučinění. Bude-li soud vycházet ze skutečností známých mu z jeho činnosti, neopomene účastníky s těmito skutečnostmi seznámit tak, aby se k těmto mohli vyjádřit, případně mohli označit důkazy k jejich vyvrácení.
40. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 1. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu