ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2127.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2127/2020-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. K., nar. XY, a b) J. K., nar. XY, obou XY, zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 96/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. 44 Co 563/2016-187, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý ze žalobců se na žalované domáhal zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku průtahů v exekučním řízení vedeném JUDr. Lubomírem Zálešákem, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. EX 65/03, v němž žalobce b) vystupoval jako oprávněný a žalobce a) v části řízení jako zákonný zástupce žalobce b). Exekuční řízení trvalo celkem 11 let.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 250 C 96/2014-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 175 000 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 17. 10. 2014 do zaplacení (výrok I), v části řízení mezi žalobcem b) a žalovanou soud konstatoval, že v části exekučního řízení vedeného u soudního exekutora JUDr. Lubomíra Zálešáka pod sp. zn. EX 65/03 došlo v době od 1. 3. 2014 do 26. 8. 2016 k porušení práva žalobce b) na přiměřenou délku řízení (výrok II), dále o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci a) uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 100,16 Kč (výrok III), zatímco žalované uložil zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 10 520 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 44 Co 563/2016-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve znění: „Soud konstatuje, že v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Lubomírem Zálešákem, Exekutorský úřad Brno-venkov pod sp. zn. EX 65/03 došlo k porušení práva žalobce b) J. K. na přiměřenou délku řízení“, a rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně rozhodl, že žalobce a) je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč, avšak ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasně podanými dovoláními (čl. 197 a čl. 203); žalobce a) dovoláním napadl pouze první část výroku I rozsudku odvolacího soudu, který se týká jeho osoby, žalobce b) pak dovoláním napadl část výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve změněném znění. Obě dovolání však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Námitka, jíž uplatnil žalobce a) ve svém dovolání, kterou oponuje závěru soudů o tom, že nemajetková újma žalobci a) nemohla vzniknout, nebyl-li účastníkem řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nemajetková újma vzniká výlučně účastníkům posuzovaného řízení, kterým žalobce a) v dané věci nebyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).
Nejvyšší soud ve vztahu k dovolání žalobce b) opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce b) není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nadto Nejvyšší soud již dříve přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. V situaci, kdy odvolací soud shledal nepatrnou újmu na straně žalobce b), a to z důvodu, že exekuce byla vedena proti nemajetné povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a kdy žalobci b) byl znám názor exekutora o skončení exekuce vydáním platebního příkazu, aniž by tento názor rozporoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012), odpovídá právní posouzení odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi soudu dovolacího (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“).
Dovolání není přípustné rovněž v části, v níž žalobce namítá, že měl soud přihlédnout k výši odškodnění přiznanému v obdobných případech, neboť judikatura v daných věcech byla sjednocena v části VI Stanoviska, čímž je dostatečně zaručena jednotnost rozhodování v daných věcech a není proto třeba žalobcem dovolávané srovnávání provádět.
Žalobce b) dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (pominutí důležitých skutkových zjištění, řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, nedoručení příkazu k úhradě žalobci b/ ani jeho zástupci, přičtení žalobci b/ k tíži, že jako nezletilý neměl přehled o výši výživného a neučinil žádné úkony ve vztahu k soudnímu exekutorovi po vyplacení poslední částky). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce b) trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nejsou přípustná [§237 o. s. ř.] a dovolání žalobce b) zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem b) v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Vada řízení (nevypořádání se s klíčovými argumenty) namítaná žalobcem a) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu