ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2250.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2250/2019-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 143/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 91 Co 357/2018-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 19 C 143/2017-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 33 375 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), ohledně částky 192 125 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok III rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III (výrok o zamítnutí žaloby a výrok o nákladech řízení) potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 41/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavního pořádku České republiky, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V projednávané věci nadto soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně a pečlivě odůvodnily, a to zcela v souladu s požadavky vtělenými do §157 odst. 2 o. s. ř.; již proto se vydaná rozhodnutí, co do svých obsahových náležitostí, a podrobnosti v nich rozebrané skutkové i právní argumentace, nevzpírají požadavkům, které vyslovil Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.
Žalobcem formulovaná otázka, zda počet soudních instancí posuzovanou věc projednávajících je zahrnut v kritériu složitosti řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její posouzení odvolacím soudem je souladné se závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“ nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. v nichž bylo vyloženo, že pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Jedná se tedy o relevantním kritérium pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky.
Stejně tak otázka, zda má na složitost řízení vliv rozhodování soudů o žádostech účastníků o osvobození od soudních poplatků, o námitce podjatosti soudce, provedení výslechu svědků a čtení listinných důkazů, nezakládá přípustnost dovolání, neboť pokud odvolací soud (soud prvního stupně) při posuzovaní přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení k uvedeným skutečnostem přihlédl, není jím učiněné posouzení, co do hodnocení kritéria složitosti řízení, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5.2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ani poslední žalobcem předestřená otázka zda lze „spor o peněžité plnění cca 30 000 Kč s příslušenstvím považovat za řízení s nízkým významem pro poškozeného či nikoliv“ není způsobilá vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť úvahy odvolacího soudu o „nízkém významu předmětu (posuzovaného) řízení pro žalobce“, uvedené v odstavci 15 přezkoumávaného rozsudku, nelze posuzovat izolovaně, nýbrž ve spektru všech zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a jež návazně právně hodnotil.
Uzavřel-li v té souvislosti odvolací soud, že spolu s posuzovaným řízením inicioval žalobce u Okresního soudu v Teplicích dalších nejméně sedm souvisejících soudních sporů, pak takové vedení většího množství sporů jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení stavěly do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Výsledné posouzení odvolacího soudu o tom, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nízký, se proto neocitá v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). K hodnocení významu posuzovaného řízení jako nízkého dále přistupuje též navazující úvaha odvolacího soudu, že přiznaná výše relutární satisfakce odpovídá hodnotě toho, co bylo v posuzovaném řízení tzv. v sázce. Uvedené posouzení, které žalobce v dovolání nijak nenapadl, je přitom zcela v souladu s odvolacím soudem výslovně zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Také proto na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál závěr, že výše žalobci přiznaného zadostiučinění v kompenzačním řízení zhruba odpovídala hodnotě sporu v posuzovaném řízení, včetně jeho příslušenství, nemůže žádný další dovolací důvod (zejména pokud jde o zpochybnění výše základní částky, potřeba její moderace a tvrzené duplicitní snížení základní částky z důvodu složitosti řízení) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným, dovolání směřované proti výroku II odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení, bylo navíc objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu