ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2357.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2357/2020-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. O., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o písemnou omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 17 Co 332/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v důsledku nezákonného příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor, a v důsledku toho, že v průběhu dne 24. 11. 2010 byl zadržen a byla tak neoprávněně omezena jeho osobní svoboda.
O nárocích vyplývajících z vydání nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a z tvrzeného nezákonného příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne ze dne 27. 7. 2015, č. j. 27 C 9/2012-94, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125.
Předmětem řízení zůstal požadavek žalobce, aby mu žalovaná zaslala písemnou omluvu za jeho zadržení dne 24. 11. 2010. Žalovaná žalobci nevyhověla a vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 27 C 9/2012-158, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů 300 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce byl dne 24. 11. 2010 zadržen policejními orgány a omezen na osobní svobodě, a za správný považoval i jeho právní závěr, že nárok žalobce na poskytnutí písemné omluvy je promlčen. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že subjektivní promlčecí doba podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, počala běžet dne 24. 11. 2010 a skončila dne 24. 11. 2011 a že žalobce svůj nárok uplatnil u soudu až po uplynutí promlčecí doby. Současně neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
V úvodu dovolání dovolatel obecně uvedl, že „přípustnost dovolání dovozuje s ohledem na ust. §236 odst. 1 a §237 o. s. ř., přičemž otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a které považuje v judikatuře za neřešené, respektive, které mají být dle jeho názoru dovolacím soudem posouzeny jinak, vymezuje níže.“ V dovolání pak formuloval tyto otázky:
1) „Kdy začne běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve formě omluvy či finanční satisfakce za zásah spočívající v úkonech policie a omezení osobní svobody v případě, že poškozený není zúčastněný ze zákona příslušného trestního, nalézacího, vykonávacího nebo jiného řízení, avšak je vůči němu vykonána pravomoc podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“)? Běží tato promlčecí doba od samého zásahu nebo od okamžiku, kdy se mohl žalobce účinně dovolat jeho nelegálnosti?“ Žalobce dovozoval, že tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou.
Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že okamžik určující počátek běhu promlčecí lhůty (tj. okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku újmy) nastává v době, kdy se poškozený dozvěděl, že se v jeho poměrech projevily nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Závěr, že se žalobce dozvěděl o vzniku tvrzené újmy nejpozději dne 24. 11. 2010, kdy byl policejním orgánem zadržen a byla omezena jeho svoboda, je s citovanou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není naopak rozhodná vědomost poškozeného o nesprávnosti úředního postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012).
Nepřípadný je odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 31 Cdo 4835/2014, či jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, neboť v obou případech dovolací soud posuzoval počátek běhu promlčecí doby nároků na náhradu škody vyplývajících z vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, přičemž podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody podle citovaného ustanovení bylo zrušení rozhodnutí. V nyní posuzované věci však jde o počátek běhu promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z nesprávného úředního postupu podle §32 odst. 3 OdpŠk, tedy o věc skutkově i právně odlišnou.
2) „Je důsledkem původně jednotného nároku na náhradu nemajetkové újmy učiněného v průběhu řízení před soudem vznik nového nároku? Je třeba posuzovat okamžik uplatnění daného dílčího nároku u soudu ve vztahu k žalobě, kterou byl uplatněn celkový nárok, nebo ve vztahu k podání, jímž byl z celkového nároku dílčí nárok oddělen?“ Žalobce měl za to, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že subjektivní promlčecí doba počala běžet dne 24. 11. 2010 a skončila dne 24. 11. 2011 a že žalobce svůj nárok uplatnil u soudu až po uplynutí promlčecí doby. Při posuzování souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud sice zmínil, že žalobce svůj nárok na poskytnutí omluvy neuplatnil žalobou podanou k soudu dne 13. 1. 2012, ale až podáním ze dne 10. 3. 2015, avšak jen jako argument podpůrný („navíc“). Primárním důvodem, proč nehledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, byla skutečnost, že (na rozdíl od žalobce) nepovažoval za podstatné, že žalobce nebyl účasten trestního řízení, že v průběhu řízení došlo ke změně judikatury o promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě a že žalobce nezmeškal uplatnit svůj nárok proto, že by se řídil starší judikaturou.
3) „Má pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy a ve vztahu k posouzení jednání žalobce význam skutečnost, že k datu vydání rozhodnutí soudu obsahujícího právní názor o faktickém zkrácení promlčecí doby daného nároku již celá takto nově vymezená promlčecí doba uplynula?“ Dle názoru žalobce při řešení této otázky odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Ani nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, není v poměrech projednávané věci přiléhavý, neboť uvedený nález vycházel ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností, které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí. Ústavní soud v něm zohlednil, že šlo o trestní stíhání, že řízení bylo procesně komplikované, že stěžovatel v průběhu řízení musel řešit majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, a také v tom, že se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. V projednávané věci dovolatel netvrdil žádné konkrétní okolnosti, které mu zabránily uplatnit nárok v období 6 měsíců od svého zadržení. Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního soudu nikterak neodchýlil.
Nepřípadný je i odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, neboť vycházel z jiných skutkových okolností, než jsou okolnosti projednávané věci. Žalobci v něm zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, o takovou situaci však v tomto případě nejde.
Podle ustálené soudní praxe při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, Právní rozhledy 6/2011, s. 191-197), což ovšem není případ projednávané věci.
4) „Jaký význam má pro námitku promlčení dřívější právní názor soudu o předčasnosti uplatnění nároku?“ Podle dovolatele tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud se totiž významem dřívějšího právního názoru soudu o předčasnosti uplatnění nároku ve svém rozhodnutí nezabýval a neučinil ohledně něho žádný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5) „Má pro posouzení počátku běhu promlčecí doby u náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným zásahem skutečnost, že byl spolu s dalšími zásahy podobného druhu součástí trestního řízení? Jaké je postavení osoby čelící několika nezákonným zásahům, u nichž se posléze ukázalo, že nevedly k trestnímu řízení, v mezidobí, kdy některé zásahy byly ukončeny, a jiné doposud trvají, z hlediska statusu podezřelé osoby a možnosti prokázat nezákonnost zásahů?“ U této otázky žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Naopak uvedl judikaturu dovolacího soudu (usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4151/2007), z níž lze dovodit částečnou oporu pro závěry odvolacího soudu. Údaj o tom, v čem žalobce spatřuje přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce, však v dovolání zcela absentuje.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
V dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu