ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.303.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 303/2019-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) O. V. , narozeného XY, b) V. V. , narozeného XY a c) R. V. , narozené XY, všichni bytem XY, zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 216/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, č. j. 72 Co 145/2017-127, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. 72 Co 145/2017-133, takto:
I. Dovolání žalobce a), pokud směřovalo proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, č. j. 72 Co 145/2017-127, v rozsahu, jímž byl ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím změněn a ohledně částky 960 000 Kč s příslušenstvím potvrzen ve výrocích I a II rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2017, č. j. 42 C 216/2015-96, se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
II. Dovolání žalobců b) a c) se odmítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se prostřednictvím podané žaloby každý ze žalobců samostatně domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené jim údajně nezákonně nařízenou a jejich základní lidská práva a svobody poškozující domovní prohlídkou, která byla realizována na základě příkazu vydaného Okresním soudem v Kolíně ze dne 12. 2. 2014, č. j. 20 Nt 855/2014 – 3 (dále jen „domovní prohlídka“ či „příkaz k domovní prohlídce“), a to žalobce a) ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a žalobci b) a c) každý částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce a) se dále domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím za újmu, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, konkrétně usnesením Policie ČR (Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odbor Kolín, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování) ze dne 10. 4. 2014, č. j. KRPS 345924 – 50/TČ – 2013 – 010471 (dále jen „usnesení o zahájení tr. stíhání“), na jehož podkladě bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, které bylo skončeno až pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 1 T 143/2014, jímž byl žalobce a) zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť nebylo prokázáno, že by právě on spáchal skutek, pro nějž byl na základě obžaloby postaven státním zástupcem před soud.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 42 C 216/2015-96, uložil žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci a) částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a naproti tomu zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím, žalobce b) částky 100 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně c) částky 100 000Kč s příslušenstvím (výroky II, III a IV rozsudku). Dále rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci a) částku 24 684 Kč (výrok V rozsudku), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b), žalobkyní c) na straně jedné a žalovanou na straně druhé s tím, že žalobce b) a žalobkyně c) jsou povinni společně a nerozdílně na jejich náhradu zaplatit žalované 1 500 Kč (výrok VI rozsudku).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že dne 10. 4. 2014 byla v domě, v němž žijí žalobci, na základě příkazu soudu provedena domovní prohlídka, které se vedle dalších osob účastnili všichni tři žalobci. Příkaz k domovní prohlídce žalobci napadli ústavní stížností, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II ÚS 1587/14, jako zjevně neopodstatněnou odmítl s poukazem na to, že se neztotožnil jak s jejich námitkou stran nedostatečnosti odůvodnění neodkladnosti provedení zmíněné domovní prohlídky, tak i s jejich tvrzením, že způsobem, kterým byla prohlídka provedena, byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Usnesením policejního orgánu ze dne 10. 4. 2014, č. j. KRPS 345924 – 50/TČ – 2013 – 010471, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a) obviněného ze spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Stížnost, kterou proti němu žalobce a) podal, byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. ZT 144/2014, zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 1 T 143/2014 - 203, byl žalobce a) obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) trestního řádu s odůvodněním, že sice bylo zjištěno, že k jednání, pro nějž byla obžaloba podána, skutečně v nemovitosti užívané žalobci došlo, ale též z důvodů, že žalobci odmítli vypovídat před soudem, se nepodařilo prokázat, že by uvedený skutek spáchal právě žalobce a). Informace o trestním stíhání žalobce a), jeho charakteru, i o vykonané domovní prohlídce, jíž byl, coby nezúčastněná osoba, přítomen i starosta obce, se velice brzy stala v obci XY obecně známou a někteří ze spoluobčanů považovali žalobce a) za „úchyla“. Tato skutečnost narušila i jeho partnerský život. Vše se uklidnilo až poté, kdy byl pravomocně zproštěn obžaloby. Všichni žalobci předběžně uplatnili svůj nárok u žalované, která jej odmítla uspokojit.
4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně aplikoval §7 odst. 1, §8 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“) a částečně opodstatněným shledat toliko nárok žalobce a), a to v rozsahu jeho požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Dále se zabýval výší odpovídajícího zadostiučinění, porovnal ji se skutkově obdobným případem. Žalobce a) byl po dobu sedmi měsíců stíhán pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, které je společností vnímáno jako závažný trestněprávní čin, za jehož spáchání uvedenému žalobci hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Shledal vhodným stanovit výši žalobcem a) požadované nemajetkové újmy na podkladě porovnání se skutkově obdobným případem, který byl předmětem již pravomocně skončeného řízení vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 42 C 10/2014. I v porovnávané věci šlo o trestního stíhání pro mravnostní trestný čin, konkrétně pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Zmíněný poškozený pak, stejně jako žalobce, žil v malé obci, kde se stala informace o trestním stíhání obecně známou. Rovněž byla prováděna domovní prohlídka v místě jeho bydliště a konečně i jeho trestní stíhání probíhalo srovnatelně dlouhou dobu, konkrétně 6 měsíců. Na rozdíl od nynějšího žalobce a) se však v rámci poměřovaného trestního stíhání musel tamní poškozený podrobit sexuologickému vyšetření zahrnujícímu i phalometrické vyšetření a z důvodu stíhání pro svou povahu závažnější trestnou činnost mu hrozil trest odnětí svobody až 10 let. Bylo-li ve srovnatelném případě zmíněnému poškozenému pravomocně přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši 50 000 Kč, považoval soud prvého stupně za přiměřené, aby žalobci a) byla na náhradu nemajetkové újmy přiznána částka o 10 000 Kč nižší. Žalobcem a) předestřený případ odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním poškozeného J. Š., který byl nejen trestně stíhán, ale i pravomocně odsouzen pro trestný čin znásilnění, a to, že uvedený trestný čin nespáchal, bylo zjištěno až poté, kdy uložený trest odnětí svobody vykonal, soud prvního stupně neshledal případem, který by se shodoval s projednávanou věcí. Ve zbývajícím rozsahu byl požadavek žalobce a) zamítnut, stejně jako požadavky žalobců b) a c) odůvodněné údajnou nezákonností domovní prohlídky, která navíc byla podle jejich názoru provedena způsobem poškozujícím jejich ústavně zaručená práva. Tento závěr odůvodnil soud prvního stupně zjevnou absencí primárního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu spočívajícího v existenci buď nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Předmětný příkaz soudu k provedení domovní prohlídky totiž pro nezákonnost nebyl zrušen ani změněn. Nezákonnost zmíněného příkazu nelze dovodit ani s poukazem na to, že trestní stíhání žalobce a) skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem, neboť předmětný příkaz k domovní prohlídce byl vydán ještě před zahájením posuzovaného trestního stíhání. Za liché považoval námitky žalobců stran údajného nesprávného úředního postupu při realizaci domovní prohlídky, neboť i v tomto směru byla opodstatněnost této argumentace náležitě vyvrácena Ústavním soudem v rámci přezkumu důvodnosti žalobci podané ústavní stížnosti týkající se nejen příkazu k domovní prohlídce, ale i vlastního způsobu realizace této prohlídky.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) změnil jen tak, že se žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej v uvedeném výroku, jakož i v zamítavých výrocích o věci samé (výroky II až IV) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou (výrok VI) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Doplňujícím usnesením ze dne 14. 8. 2017, č. j. 72 Co 145/2017-133, odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou.
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Odvolací soud ve vztahu k nároku tvrzeně způsobenému v příčinné souvislosti s vydáním příkazu k domovní prohlídce, přisvědčil soud prvního stupně v tom, že zde absentoval již prvotní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu spočívající v existenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí.
8. Žalobci tvrzená okolnost, že předmětná domovní prohlídka nebyla prováděna důvodně a oprávněně, je bezvýznamná za situace, kdy příkaz k domovní prohlídce nebyl pro nezákonnost změněn nebo zrušen. Tím samým je vyloučeno, aby bylo možné na něj pohlížet jako na rozhodnutí nezákonné (ve smyslu §8 OdpŠk). V řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy přitom soudu nepřísluší tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. V souvislosti s předmětnou domovní prohlídkou nedošlo ani k žalobci namítanému nesprávnému úřednímu postupu, kdy domovní prohlídka měla být údajně realizována způsobem zasahujícím do jejich základních lidských práv a svobod. Touto otázkou se nakonec výslovně zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1587/14, a to s jednoznačným závěrem, že v postupu policejních orgánů vůči všem žalobcům k žádnému pochybení nedošlo a že způsobem, jakým byla provedena předmětná domovní prohlídka, ústavně zaručená práva žalobců porušena nebyla.
9. Ohledně žalobcem a) uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí i odvolací soud vycházel z toho, že stát podle OdpŠk odpovídá rovněž za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím a základ dílčího nároku žalobce a) shledal opodstatněným. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud postupoval při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, s odkazem na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 67/2016) a akcentoval, že výše přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Soud prvého stupně pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zvolil srovnání s případem obdobného typu, s významným množstvím jednotících rysů, který daleko vhodněji než žalobcem a) předestřený případ odškodnění poškozeného J. Š. bylo lze vzít za základ pro stanovení konkrétní výše relutární náhrady nemajetkové újmy. Soud prvého stupně se ve svém rozhodnutí podle odvolacího soudu správně vypořádal i s tím, pro které podstatné společné znaky zmíněný případ považoval za srovnatelný a jakým způsobem se tyto společné znaky (délka tr. stíhání, existence domovní prohlídky apod.), ale i znaky rozdílné, následně promítl do výše jím stanoveného zadostiučinění. K závěru o přiměřené výši nemajetkové újmy měl odvolací soud námitky jen z hlediska toho, jakým způsobem byly zohledněny rozdílné znaky srovnávaného případu, které v tomto případě byly představovány především svou povahou závažnějším trestným činem, pro který byl poškozený ve skutkově obdobném případě stíhán, a s tím pak též související hrozbu uložení výrazně vyššího trestu odnětí svobody. Jestliže nynějšímu žalobci v předmětném trestním stíhání hrozil trest odnětí svobody maximálně v rozsahu tří let a ve srovnávaném případě poškozenému hrozil trest odnětí svobody až deset let, dospěl odvolací soud k závěru, že výši nemajetkové újmy bylo v případě žalobce namístě stanovit v rozsahu jedné poloviny nemajetkové újmy přiznané poškozenému ve věci, kterou vzal za judikaturou akcentované měřítko pro stanovení přiměřené výše relutární náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci a). Dále vyložil, proč považuje za nedůvodnou námitku žalované, která nárok žalobce a) považovala za uplatněný v rozporu s dobrými mravy a odůvodnil i výrok o nákladech řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) až c) v rozsahu „všech jeho výroků v části, ve které nebylo žalobě vyhověno“ společným dovoláním, které následně ještě upřesnili odstraněním zjevné chyby v psaní. Přípustnost dovolání žalobci odvozovali od skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkali, že 1/ si sám ke srovnání vybral jeden podobný případ, ačkoliv měl průběh trestního stíhání porovnat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti ve vztahu k určitému období, 2/ že soudy neprováděly dokazování čtením soudního spisu, ve kterém byl srovnávaný případ řešen, a tím znemožnily účastníkům se s obsahem spisu seznámit a popř. do něj nahlédnout, 3/ přecenil kritérium výše trestní sazby u srovnávaného případu a pominul i další okolnosti na straně poškozeného, např. zda byla újma způsobena i osobám jemu blízkým, zda bylo trestní stíhání vešlo ve známost širšímu okruhu osob apod. Dále žalobci kladli otázku, 4/ zda nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení poškozenému účastníkovi řízení běžně vzniká přibližně stejná nemajetková újma jako neoprávněně stíhané osobě za stejně dlouhou dobu trvajícího trestního řízení, či zda je újma stíhané osoby vyšší. Poslední otázka se týkala toho, 5/ zda domovní prohlídka, která byla sice prováděna v souladu s procesními předpisy, ale která byla prováděna v rámci „nedůvodně vedeného trestního řízení“, může způsobit osobám, v jejichž bydlišti byla tato domovní prohlídka prováděna, nemajetkovou újmu, za kterou odpovídá stát.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, když žalobci byli zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a má předepsané obsahové náležitosti.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Odvolací soud sice účastníky řízení poučil tak, že „proti té části výroku tohoto rozsudku o věci samé, jíž byl zčásti změněn a zčásti potvrzen vyhovující výrok rozsudku prvního stupně o věci samé, a stejně tak i proti samotnému výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, Nejvyšší soud však uvedené poučení (vyjma ve vztahu k výroku o nákladech řízení) za správné nepovažuje.
17. Přestože dovolání směřuje i proti výroku odvolacího soudu (jeho části), jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci a) o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.)], je jím podané dovolání přesto přípustné, neboť v obou částech výroku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto u žalobce a) jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, když dovolatel se nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009 – rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
18. Z vymezení rozsahu dovolání podaného společně všemi žalobci je přitom zcela zřejmé, že směřuje „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu v části, „ve které nebylo žalobě vyhověno“. Nejvyšší soud však nemohl spustit ze zřetele, že každý ze žalobců v řízení uplatnil svůj vlastní a skutkově samostatný nárok a žalobci tak mají postavení tzv. samostatných společníků v rozepři, a proto každý z nich jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobce a) v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby žalobců b) a c) o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím není subjektivně přípustné. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je – ovšem ve vztahu k němu samotnému - odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. Obdobně platí, že žalobce b) nebyl oprávněn k podání dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích žalobce a) a žalobkyně c) a stejně tak žalobkyně c) nebyla pro změnu oprávněna k podání dovolání v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o té části žaloby, kterou vlastní nárok uplatnil žalobce a) a žalobce b).
19. Dovoláním předestřená otázka 5), společná všem žalobcům, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že příkaz k domovní prohlídce, který nebyl v předepsaném řízení zrušen, není nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 a 8 OdpŠk, vycházel-li z rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016. Podle jeho závěrů v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání a v němž je také vypořádána otázka potřeby rozumného (opodstatněného) vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Od východisek tohoto rozhodnutí se odvolací soud v dané věci nijak neodchýlil. K uvedeným závěrům – konkrétně ve vztahu k provádění domovní prohlídky - se Nejvyšší soud opětovně přihlásil i v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2475/2018. Ústavní stížnost proti němu podaná přitom byla jak zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1363/19.
20. A protože všechny další otázky předestřené dovoláním se týkají již jen výlučně nároku uplatněného žalobcem a), je zřejmé, že dovolání žalobců b) a c) přípustné není, neboť se v otázkách 1/ až 4/ zcela míjí s právním posouzením jejich věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců b) a c) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Ve vztahu k dovolání podanému žalobcem a) nezakládá jeho přípustnost otázka 3), neboť odvolací soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nevycházel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění jen z porovnání výše trestních sazeb (v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci a) se sazbou hrozící jinému obviněnému v porovnávané věci), nýbrž přihlížel i k dalším relevantním kritériím [zejména k délce trestního stíhání, jeho průběhu, včetně provádění domovní prohlídky, jeho vejití ve známost mezi sousedy apod.). I v tomu odpovídajícím rozsahu se právní posouzení ze strany odvolacího soudu ve skutečnosti míjí s obsahem takto žalobcem a) formulované otázky.
22. Ani při řešení otázky 4/ se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 8.2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, vyložil, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
23. Dovolání žalobce je naopak přípustné pro řešení vzájemně souvisejících otázek 1) a 2) neboť Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti dosud výslovně nezabýval tím, jakým procesně odpovídajícím způsobem mají soudy postupovat, aby dosáhly požadavku přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby tak, aby jeho výše odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání žalobce a) není důvodné.
25. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
26. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
27. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
28. Podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce.
29. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
30. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikaturní vývoj a odůvodnil závěr, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
31. Na uvedené závěry pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
32. V usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, pak Nejvyšší soud doplnil, že je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Soud však není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu viz již zmiňované R 122/2012). To vyplývá mimo jiné z požadavku uvedeného rozhodnutí, aby soud své rozhodnutí (resp. zvolenou formu a případně i výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.
33. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018 bylo vyloženo, že „soud v roli nestranného arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným, je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona a soud tak není vázán žalobním petitem (§153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. Jen tak totiž může dojít k naplnění postulátu právní jistoty a legitimního očekávání určitého rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k typově podobným případům ve smyslu §13 občanského zákoníku (k dané problematice viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
34. Řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a klade tedy v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tedy je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Zajisté však nelze s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§5 a 6 o. s. ř.).
35. Pokud žalobce, přes toliko přiměřené poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na internetové stránce https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim .
36. Jestliže soud prvního stupně v rámci ústního jednání konaného dne 18. 10. 2016 (č. l. 69 spisu) žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby „doplnili svá tvrzení k nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání, a to provedením srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku porušení stejných osobnostních práv, jaká měla být porušena v důsledku nezákonného trestního stíhání žalobce O. V. a není-li jich, pak porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství shodných prvků“ a žalobci na tuto výzvu reagovali pouze označením věci odsouzeného J. Š., který měly soudy obou stupňů za zcela nesouměřitelný s trestní věcí žalobce a), pak nelze soudům rozumně vytýkat, že při určité procesní pasivitě žalobce provedly komparaci jen s jedinou jim známou věcí, kterou považovaly za srovnatelnou. Z již zmiňovaného rozhodnutí R 122/2012 přitom neplyne, že by se srovnání muselo vztahovat vždy k většímu počtu případů nebo být ukotveno v relaci k určitému časovému úseku, stejně tak R 67/2017 hovoří o „nalezení (srovnatelného) případu“ v jednotném čísle. Uvedený závěr samozřejmě nezbavuje soudy provést srovnání s dalšími případy, pokud je žalobce či žalovaný na podporu svého stanoviska označili, to však neplatí pro projednávanou věci, kde žádný obdobný případ (s výjimkou případu J. Š.) označen nebyl. Dovolání pro otázku 1) tak nebylo shledáno důvodným.
37. Zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy nepředstavuje z výše vyložených důvodů [srovnej odstavec 34 rozsudku] zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující v jeho ustanoveních §120 až 136 procesní pravidla o dokazování.
38. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §129 odst. 1 o. s. ř.) .
39. Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou - mimo jiné - takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety - skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti [tzv. soudní notoriety]. Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř.
40. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury - např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 266.
41. Z výše uvedeného je v poměrech projednávané věci zřejmé, že soudy obecně nebyly povinny provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím vydaným v poměřované věci, pokud vycházely ze skutečností jim známých z úřední činnosti a současně dostály procesním podmínkám vymezeným v §121 o. s. ř.
42. Soud prvního stupně sice procesně pochybil, pokud účastníkům v rámci předvídatelnosti jím vydaného rozhodnutí předem nezpřístupnil základní údaje o okolnostech věci projednávané jím pod sp. zn. 42 C 10/2004, jíž použil ke srovnání, uvedené pochybení však nemohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže bylo napraveno v rámci odvolacího řízení, v němž žalobci, reagujíce na obsah napadeného rozsudku, snesli oponentní argumentaci s níž se odvolací soud náležitě vyrovnal, aniž projednávanou věc srovnával s jiným (dalším) případem, než tím, jehož se dovolával a v důvodech vydaného rozhodnutí zpřístupnil již soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani odpověď na otázku pod bodem 2/ tak důvodnost dovolání žalobce a) rovněž nezakládá a právní posouzení věci odvolacím soudem je proto správné.
VI. Závěr
43. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu správné, není dovolání žalobce a) důvodné, a proto Nejvyšší soud postupem podle §243d písm. a) o. s. ř. dovolání v odpovídajícím rozsahu zamítl. V jeho zbývající části (viz odstavec 18 rozsudku) pak dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
44. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu