ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3331.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3331/2019-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. W. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 44/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, č. j. 12 Co 211/2018-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, č. j. 12 Co 211/2018-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 2. 2018, č. j. 52 C 44/2017-93, se ve výrocích I, o věci samé, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody v částce 270 000 Kč s příslušenstvím a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 250 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobce domáhal na žalované jednak náhrady škody a jednak poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové částce 630 670 Kč s příslušenstvím s tím, že škoda (újma) mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve správním řízení vedeném před odborem cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. města Prahy. Za nezákonné rozhodnutí označil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán“) ze dne 22. 5. 2015, č. j. KRPA-97107-25/ČJ-2015-000022 (dále též jen „rozhodnutí o vyhoštění“), kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců. Rozhodnutí o správním vyhoštění správní orgán prvního stupně vydal přesto, že na základě žádosti žalobce podané dne 16. 9. 2014 u Zastupitelského úřadu České republiky v Ottawě mu bylo dne 11. 3. 2015 vydáno rozhodnutí o udělení dlouhodobého pobytu za účelem studia s platností do 10. 3. 2016 Dne 11. 3. 2015 byl žalobci udělen příkaz k vycestování, na jehož základě žalobce z území České republiky odcestoval. Žalobce byl dne 29. 9. 2015 po svém opětovném příletu do České republiky na Letiště Václava Havla Praha za účelem pokračování ve studiu na soukromé vysoké ještě v tranzitním prostoru letiště zajištěn policií, byl mu zabaven doklad o dlouhodobém pobytu na území České republiky a bez možnosti opuštění tranzitního prostoru byl nucen vrátit se komplikovaně zpět do XY. Ředitelství služby cizinecké policie jako odvolací orgán následně rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce svým rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j. CPR-40772-6/ČJ-2015-930310-V243 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“), jako nezákonné zrušilo. Stalo se tak až po čtyřech měsících poté, co se toho začal žalobce domáhat, což žalobce považoval za nesprávný úřední postup, jestliže nebyly jednotlivými správními orgány dodržovány lhůty stanovené zákonem pro vydání správního rozhodnutí.
2. Požadoval proto náhradu škody ve výši 280 670 Kč s příslušenstvím představující částku 38 750 Kč vynaloženou na právní zastoupení, částku 180 000 Kč na úhradu bydlení v Praze, aniž by mohl pronajatý byt užívat, částku 90 000 Kč na školné za zimní semestr 2015/2016, aniž by mohl studovat, částku 45 920 Kč na letenky z Montrealu do Prahy a zpět a částku 6 000 Kč na zdravotní pojištění, které musel žalobce v důsledku studia v České republice hradit po dobu od 30. 9. 2015 do 29. 3. 2016. Imateriální újmu spatřoval ve skutečnosti, že mu bylo nezákonným rozhodnutím znemožněno dostudovat druhý ročník vysoké školy s obavou, zda vůbec bude moci tuto školu dostudovat a velmi negativně na něj zapůsobila skutečnost, že byl po příletu do Prahy uvězněn na letišti. Zpáteční let do Montrealu musel absolvovat s mezipřistáním v Torontu. Za takto vzniklou újmu požadoval přiměřenou satisfakci v částce 250 000 Kč. Za zadostiučinění za nepřiměřenou délku a průtahy ve správním řízení požadoval další částku 20 000 Kč.
3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že správní orgány věc rozhodovaly v zákonných lhůtách, přitom příčinnou vydání rozhodnutí, které později bylo zrušeno, bylo protiprávní jednání samotného žalobce, který opakovaně nedodržoval tzv. cizinecký režim.
4. Na základě provedeného dokazování Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 52 C 44/2017-93, žalobu o zaplacení 630 670 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku) a žalobce zavázal nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku).
5. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého žalobce podal dne 16. 9. 2014 na velvyslanectví České republiky v Ottawě žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, dne 16. 10. 2014 byl vydán záznam o vydání povolení k dlouhodobému pobytu s platností od data pořízení biometrických údajů na 1 rok, žalobce vyřízení žádosti nevyčkal a na území České republiky přicestoval již dne 25. 9. 2014, k orgánům Ministerstva vnitra se dostavil až dne 11. 3. 2015. kdy bylo zjištěno, že pobývá na území České republiky od 24. 12. 2014, bez povolen (do té doby využíval výhod bezvízového styku). Proto byl předán správnímu orgánu a bylo s ním zahájeno téhož dne řízení o správním vyhoštění. V něm žalobce uvedl, že si byl vědom svého pochybení. Dne 22. 5. 2015 vydal správní orgán rozhodnutí o vyhoštění, kterým uložil žalobci správní vyhoštění na dobu 6 měsíců a které žalobci doručil prostřednictvím tzv. fikce doručení na jím označenou adresu v České republice. Dne 29. 9. 2015 byl žalobce při příletu z Montrealu zajištěn v prostoru letiště, byl mu zadržen doklad potvrzení o přechodném pobytu na území z důvodu, že byla ukončena jeho platnost v důsledku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nebyl mu umožněn vstup na území ČR. Ještě téhož dne odletěl žalobce zpět do XY. Dne 14. 10. 2015 byla správnímu orgánu doručena žádost žalobce o vydání rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění, žádost o navrácení v předešlý stav, žádost o prominutí zmeškání úkonu a o vyslovení neúčinnosti doručení a odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutími ze dne 29. 10. 2015 správní orgán žádostem žalobce o navrácení v předešlý stav a o prominutí lhůty nevyhověl. Dne 18. 11. 2015 podal proti těmto rozhodnutím žalobce odvolání. O nich rozhodl odvolací orgán tak, že dne 26. 1. 2016 zamítl odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí o správním vyhoštění a toto rozhodnutí potvrdil a dne 27. 1. 2016 změnil usnesení správního orgánu ve věci žádosti o navrácení v předešlý stav tak, že se žádosti o prominutí zmeškání úkonu - odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, vyhovuje a téhož dne napadené rozhodnutí o vyhoštění zrušil a řízení o správním vyhoštění zastavil, když odvolání žalobce posoudil (po navrácení v předešlý stav) jako včas podané. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí uvedl, že sice bylo shledáno porušení zákona o pobytu cizinců žalobcem a vlastní vinou žalobce pobýval neoprávněně na našem území, nicméně nepovažoval sankci v podobě správního vyhoštění za přiměřenou s ohledem na skutečnost, že ještě v době, kdy bylo vedeno řízení o správním vyhoštění, byl žalobci vydán doklad o povolení k dlouhodobému pobytu.
6. V rovině právního posouzení soud prvního stupně po aplikaci jednotlivých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) uzavřel, že žalobcem označené rozhodnutí o vyhoštění není nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk, neboť bylo (jako nepravomocné) zrušeno v řádném odvolacím řízení. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu shledal, že správní orgány o všech žádostech rozhodly vždy v zákonem k tomu vyhrazené lhůtě. Soud prvního stupně konečně doplnil, že tvrzená škoda (újma) vzniklá v důsledku znemožnění vstupu žalobce na území České republiky vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jeho vlastním protiprávním jednáním, když opakovaně porušil své povinnosti vyplývající mu ze zákona o pobytu cizinců.
7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud dokazování nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
9. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud odkazem na znění §8 odst. 1 OdpŠk za to, že rozhodnutí o správním vyhoštění je nezákonné, protože bylo – bez ohledu na právní moc - zrušeno poté, co se stalo vykonatelným. Přisvědčil naopak úvaze, že škoda vznikla výlučně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalobce samého, který porušil své povinnosti vyplývající mu ze zákona o pobytu cizinců. Žalobci muselo být známo, že mu aktuálně hrozí nebezpečí vyhoštění (minimálně z výjezdního příkazu, který sám o sobě představuje povolení k pobytu na našem území do doby, než si cizinec zařídí vycestování ze země). Žalobce v žádném případě (vzhledem ke všem okolnostem) nemohl být v dobré víře, že po jeho návratu z Kanady bude nadále moci setrvat na území České republiky s platným povolením k dlouhodobému pobytu a pokračovat tak v řádném studiu na vysoké škole. Po citaci obecných závěrů judikatury vztahující se k problematice příčinné souvislosti odvolací soud uzavřel, že nedošlo k přerušení příčinné souvislosti vydáním správního rozhodnutí o vyhoštění, jelikož to nemělo vliv na předchozí protiprávní jednání žalobce, jež vyústilo právě v rozhodnutí o vyhoštění. Není-li dán základ nároku, nebylo třeba se zabývat jeho výší. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemateriální újmy ve výši 20 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení, uzavřel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že dané správní řízení žádnými průtahy zatíženo nebylo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním s tím, že v něm formuloval dvě (obsahově velmi obdobné) otázky.
11. Dovolání ve vztahu k první otázce měl za přípustné z důvodu, že otázka „posouzení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím vydaným v rámci řízení o správním vyhoštění a vzniklou škodou“ má být dovolacím soudem posouzena jinak. Současně formuloval druhou (obsahově blízkou) otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v posouzení existence a přerušení příčinné souvislosti. Ve vztahu k této druhé otázce žalobce zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno. Příčinná souvislost se posuzuje pouze mezi vydaným nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou poškozeného. Podle jeho názoru nemělo být vůbec vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, neboť podle §119 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platilo, že „rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který na území pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, studia nebo vědeckého výzkumu na území, lze vydat pouze v případě, že ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek anebo ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění, a s ohledem na závažnost jeho jednání nepostačuje zrušení platnosti tohoto povolení.“ Rozhodnutí o správním vyhoštění proto nemělo být vůbec vydáno, neboť dovolatel již v té době disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem studia, což dokládá i to, že nakonec bylo rozhodnutí o správním vyhoštění pro jeho nepřiměřenost a nezákonnost zrušeno.
12. Dovolatel uvedl, že si je vědom, že porušil podmínky tzv. cizineckého režimu, nicméně dne 1. 4. 2015 mu byl vystaven doklad o dlouhodobém pobytu s platností od 12. 3. 2015 (správně od 11. 3. 2015 – poznámka dovolacího soudu) do 10. 3. 2016. Z toho vyplývá, že ode dne 12. 3. 2015 pobýval dovolatel na území ČR oprávněně, a to na základě platně vydaného dokladu o dlouhodobém pobytu. I tak bylo proti němu dále vedeno řízení o správním vyhoštění. Nakonec bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, ačkoliv být vydáno nemělo, neboť dovolatel v té době již disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Odvolací soud nesprávně za prvotní a primární příčinu označuje jednání žalobce, když škoda měla vzniknout „výlučně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalobce samého“. S odkazem na odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1945/2016 a 30 Cdo 1729/2013 žalobce v dovolání oponoval, že je sice pravdou, že kauzálního děje předmětné věci se účastní více skutečností, nelze však přisvědčit tomu, že jednání dovolatele by bylo výlučnou příčinou jakéhokoli následku v rámci řízení o vyhoštění. Jednou ze skutečností kauzálního děje bylo jednání dovolatele, které zapříčinilo zahájení řízení o správním vyhoštění, a které by bez následného vydání nového dokladu o povolení mohlo být dostatečnou příčinou zahájení správního řízení o správním vyhoštění a tudíž i vzniklé škody. Avšak dovolateli byl vydán doklad o povolení k pobytu za účelem studia, v důsledku čehož správní vyhoštění nemělo být v souladu s §119 odst. 4 zákona o pobytu cizinců vůbec vydáno. Jako hlavní příčinu je po vydání uvedeného dokladu nutno spatřovat postup správních orgánů. Jako podstatnou příčinu vzniku škody lze označit postup správního orgánu, který vydal nezákonné rozhodnutí o správním vyhoštění. Nelze vyvozovat, že jednání dovolatele bylo způsobilé zapříčinit jakýkoliv následek a je tím pádem jedinou příčinnou jakékoli škody bez ohledu na novou příčinu (rozhodnutí o správním vyhoštění). Žalobce byl v dobré víře, že po jeho návratu z Kanady bude nadále moci setrvat na území České republiky s již vydaným povolením k dlouhodobému pobytu a pokračovat tak v řádném studiu na vysoké škole. Není proto pravdou, že by mu bylo známo hrozící nebezpečí. Žalobce považoval rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007 (o tzv. gradaci příčinné souvislosti) a s rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, podle kterého je třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolání má předepsané obsahové náležitosti.
16. Dovolání má vady a je neprojednatelné ve vztahu k první žalobcem předestřené otázce Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vymezena jinak, aniž by ovšem vymezil příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvedl, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Měl-li snad žalobce na mysli, že Nejvyšší soud měl posoudit danou problematiku jinak, než jak ji posoudil soud odvolací , nevystihuje jeho představa jím zvolený důvod přípustnosti dovolání, který je vyhrazen výlučně těm případům, v nichž účastník řízení usiluje o to, aby Nejvyšší soud přehodnotil (způsobem předvídaným v §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou rozhodnutí velkého senátu kolegia) svou vlastní dosavadní judikaturu. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání toliko ve vztahu k druhé žalobcem formulované otázce.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Uvedené závěry se přitom prosadí i za nyní účinného znění o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/2018]. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy se zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jakým byl potvrzen odvolacím soudem, vztahoval k dílčím nárokům na náhradu škody spojené s náklady právního zastoupení ve výši 38 750 Kč, s náklady na pořízení letenek ve výši 45 920 Kč a se zaplaceným zdravotním pojištěním ve výši 6 000 Kč a dále k nároku na náhradu nemajetkové újmy za tvrzené průtahy ve správním řízení v částce 20 000 Kč.
20. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud proto dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu jako objektivně nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by se mohl zabývat jeho věcnou správností. Dovolání není rovněž přípustné, směřovalo-li proti výroku o nákladech řízení (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).
21. Dále se proto dovolací soud zabýval přípustností dovolání jen v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč a nároku na náhradu škody spojenou s úhradou bydlení v hl. m. Praze v částce 180 000 Kč a také o nároku na uhrazené školné ve výši 90 000 Kč. Dovolání žalobce je přípustné pro řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi vydaným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno a požadovanou škodou (újmou), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je v uvedeném rozsahu důvodné.
23. Podle §2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
24. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
25. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2).
26. Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu striktně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), proto mu v této fázi řízení nepříslušelo přezkoumávat právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění mělo být rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc; závěr o jeho nezákonnosti totiž nebyl dovoláním účinně zpochybněn.
27. Odpovědnost za škodu podle OdpŠk je konstruována jako objektivní odpovědnost (bez ohledu na zavinění) bez liberačních důvodů; jsou-li splněny podmínky odpovědnosti, nedává zákon státu možnost odpovědnosti se zprostit. Odpovědnost nastupuje při současném naplnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 31).
28. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. v posuzovaném případě nezákonné rozhodnutí o správním vyhoštění), a mezi vznikem škody nebo újmy (tj. v posuzovaném případě škody v podobě zbytných nákladů na úhradu bydlení, studia na vysoké škole a nemajetkovou újmy, jež měla vzniknout z nezákonného rozhodnutí). Samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009).
29. Odvolací soud postavil své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítnutí žaloby, na závěru o nedostatku příčinné souvislosti. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016). Žalobce v dovolání, prostřednictvím druhé otázky, účinně zpochybnil právní posouzení příčinné souvislosti.
30. V řadě souvisejících příčin, které mohly vést ke vzniku škody (újmy) nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny fyzikální příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245).
31. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom, že k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působí jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolá vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li naopak původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).
32. V posuzované věci odvolací soud sice správně vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, podle něhož pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti pak dochází jen v tom případě, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Jeho závěry však odvolací soud nesprávně aplikoval na skutkový stav zjištěný právě v projednávané věci, pokud dospěl k výslednému závěru, že žalobou požadovaná škoda (újma) vznikla výlučně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalobce samého, který porušil své povinnosti vyplývající mu ze zákona o pobytu cizinců, když mu muselo být známo, že mu aktuálně hrozí nebezpečí vyhoštění (podle odvolacího soudu minimálně z výjezdního příkazu, který sám o sobě představuje povolení k pobytu na našem území do doby, než si cizinec zařídí vycestování ze země).
33. Nejvyšší soud vychází z dovoláním nezpochybňovaného závěru, podle něhož žalobce nepochybně porušil podmínky režimu pobytu cizince, když v době od 24. 12. 2014 pobýval na území České republiky v rozporu s právními předpisy. Také proto správní orgán dne 11. 3. 2015 zahájil správní řízení o jeho vyhoštění. Nicméně téhož dne, 11. 3. 2015, bylo žalobci na základě dříve podané žádosti na velvyslanectví v Ottawě (žádost ze dne 16. 9. 2014) vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia, a to na období od 11. 3. 2015 do 10. 3. 2016, čímž (ve smyslu §42d zákona o pobytu cizinců) logicky odpadla překážka bránící mu do té doby ve vstupu a pobytu na území České republiky.
34. Ve vztahu k žalobcem tvrzené imateriální újmě a dále ke škodě spočívající v marném vynaložení školného a nájemného je podstatnou příčinou takto koncipované škody (újmy) okolnost, že žalobci byl odepřen vstup na území České republiky. Tato příčina byla nepochybně vynucena rozhodnutím o vyhoštění a nepřerušila proto příčinnou souvislost mezi odepřením vstupu a vydáním nezákonného rozhodnutí o správním vyhoštění.
35. Je sice pravdou, že příčinou zahájení řízení o správním vyhoštění bylo dřívější protiprávní jednání žalobce, avšak s ohledem na v mezidobí (11. 3. 2015) udělené povolení k dlouhodobému pobytu pro období od 11. 3. 2015 do 10. 3. 2016 došlo k přerušení příčinné souvislosti založené protiprávním jednáním samotného žalobce, a to ještě předtím, než správní orgán vydal dne 22. 5. 2015 rozhodnutí o správním vyhoštění. Právě rozhodnutí o správním vyhoštění tak bylo jedinou a výlučnou příčinou vedoucí dne 29. 9. 2015 k odepření vstupu žalobce na území České republiky. Uvedený závěr rovněž vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který s vědomím toho, že žalobce porušil cizinecký režim, výslovně uvedl, že ještě v době probíhajícího řízení o správním vyhoštění bylo žalobci k jeho žádosti uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a „pokud skutečnosti uvedené v žádosti byly shledány jako důvodné pro udělení povolení k pobytu a dlouhodobý pobyt za účelem studia byl žalobci nakonec udělen, bylo (pozdější) vydání rozhodnutí o správním vyhoštění v daném případě nepřiměřené s ohledem na ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců“. Nezákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění se tak i podle rozhodnutí odvolacího správního orgánu odvíjela od nepřiměřené formy sankce v podobě vyhoštění, kterou zvolil sám správní orgán prvního stupně, a to zcela nezávisle na předchozím protiprávním jednání žalobce.
36. Přitom podle §119 odst. 1 písm. c), bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, neprokáže-li cizinec, že na území smluvních států pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum. Rozhodnutí o správním vyhoštění podle uvedeného zákonného ustanovení proto nelze vydat v době, kdy cizinec disponuje povolením k dlouhodobému pobytu, který se rovněž považuje za formu pobytu přechodného (srov. §17 písm. c) zákona o pobytu cizinců), což ostatně bylo nakonec jediným důvodem, pro který odvolací správní orgán rozhodnutí o správním vyhoštění jako nezákonné a nepřiměřené zrušil a řízení o jeho vydání zastavil. Pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí o správním vyhoštění, nebyl by dán ani důvod pro odepření vstupu žalobce na území České republiky (podle §9 odst. 1 písm. c) a g) zákona o pobytu cizinců).
37. Uvedený závěr nelze zpochybnit ani podpůrnou úvahou odvolacího soudu, v níž byla existence příčinné souvislosti pro odepření vstupu na území České republiky spojována s výjezdním příkazem, který byl žalobci vydán rovněž dne 11. 3. 2015.
38. Podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz je doklad, který z moci úřední uděluje policie po zrušení nebo uplynutí platnosti krátkodobého víza, po ukončení přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje, při vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území nebo rozhodnutí, kterým byla stanovena nová doba k vycestování, nebo (jako tomu bylo v případě žalobce) při správním vyhoštění. Podle odstavce třetího téhož ustanovení výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území; v době jeho platnosti není cizinec za pobytu na území oprávněn podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, s výjimkou žádosti podané podle §33 odst. 1 a §42e uvedeného zákona. Platnost výjezdního příkazu zaniká vycestováním cizince z území.
39. Z uvedeného ustanovení plyne, že za situace, kdy po vydání výjezdního příkazu dne 11. 3. 2015 žalobce z území České republiky fakticky následně vycestoval, došlo tím bez dalšího ze zákona k zániku platnosti výjezdního příkazu, již proto takový ex lege neplatný příkaz nemohl být – sám o sobě - žalobci překážkou pro opětovný vstup na území České republiky, k němuž přitom mělo dojít dne 29. 9. 2015.
40. Pro danou věc je – nejen z hlediska příčinné souvislosti - zcela nerozhodné, zda-li byl, jak uvedl odvolací soud, žalobce při pokusu o vstup na území České republiky v dobré víře, podstatným v rovině právního posouzení zůstává fakt, že mu byl znemožněn vstup na území v příčinné souvilosti s nezákonným rozhodnutím o správním vyhoštění. Nejvyšší soud na tomto místě toliko připomíná, že správní orgán dne 11. 3. 2015 předal žalobci povolení k dlouhodobému pobytu, vydal výjezdní příkaz a současně zahájil i řízení o správním vyhoštění, tedy vůči žalobci postupoval způsobem, který pro něj, coby cizího státního příslušníka, musel být obtížně uchopitelný a nebyl rozhodně způsobilý odvolacím soudem akcentovanou a nadto právně nevýznamnou „dobrou víru“ zpochybnit.
41. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení odvolacím soudem, pokud existenci příčinné souvislosti odvozoval nikoliv od nezákonného rozhodnutí o správním vyhoštění, ale od protiprávního jednání žalobce, správné není.
42. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že žádné takové vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
VI. Závěr
43. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu a také ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
44. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby, shledá-li ostatní podmínky odpovědnosti státu za splněné, se případně znovu zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o správním vyhoštění a jednotlivými újmami, jak je žalobce požaduje. Dospěje-li ke kladné odpovědi, neopomene u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím správního orgánu, že její vznik se nepresumuje (kromě případů porušení práva na přiměřenou délku řízení, u kterého se naopak vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V) a žalobce je tak povinen vznik imateriální újmy, za případného poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nejen tvrdit, ale rovněž i prokazovat; při stanovení formy a výše zadostiučinění je pak třeba vycházet ze znění §31a odst. 2 OdpŠk, a to způsobem uvedeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2872/2014.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu