ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3405.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3405/2019-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně PAPÍRNY BRNO a. s., identifikační číslo osoby 499 70 933, sídlem v Brně, Křenová 60, zastoupené Mgr. Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a 2) České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, o zaplacení 1 221 503,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 133/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 21 Co 261/2018-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 30 C 133/2011-300, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 2018, č. j. 30 C 133/2011-341, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované 1) a žalované 2), aby jí společně a nerozdílně zaplatily částku 1 221 503,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 496,10 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením vlády ČR č. 620 ze dne 12. 6. 2002 byl schválen privatizační projekt na prodej pozemků státního podniku Brněnské papírny s. p. předem určenému nabyvateli – žalobkyni. Po převodu pozemků ze státního podniku na Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), uzavřel Fond s žalobkyní smlouvu o prodeji privatizovaného majetku. Součástí předmětu smlouvy byl i pozemek p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který leží přímo uprostřed výrobního areálu žalobkyně. Předmětný pozemek však byl v katastru nemovitostí evidován též jako parcela č. XY, ač šlo o stejnou část zemského povrchu. Pod tímto parcelním číslem byl předmětný pozemek ještě před privatizací restituován oprávněným osobám, které tedy byly jeho skutečnými vlastníky. Na základě výzvy katastrálního úřadu o provedení tzv. duplicitního zápisu vlastnictví k předmětnému pozemku uzavřela žalobkyně s vlastníky předmětného pozemku směnnou smlouvu. Až na jejím základě nabyla žalobkyně předmětný pozemek do svého vlastnictví. Současně se však ve směnné smlouvě zavázala uhradit původním majitelům předmětného pozemku plnění ve výši 1 278 000 Kč (dále jen „rozdíl“), jelikož výměra pozemků, které žalobkyně směnou získala, byla větší než výměra pozemků, které převedla na původní majitele předmětného pozemku. Žalobkyně tak za předmětný pozemek zaplatila dvakrát. Poprvé první žalované částku 56 496,10 Kč, podruhé skutečným vlastníkům rozdíl. Po první žalované se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 56 496,10 Kč. Částky 1 221 503,90 Kč (rozdíl po odečtení bezdůvodného obohacení, dále jen „škoda“) se žalobkyně po první žalované domáhá z titulu náhrady škody, neboť první žalovaná zapříčinila neplatnost převodní smlouvy. Náhrady škody se žalobkyně domáhá též po druhé žalované, neboť škoda vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v duplicitní evidenci téhož pozemku. Žalobkyně dále tvrdila, že tím, že od skutečných vlastníků předmětný pozemek koupila, resp. směnila a doplatila rozdíl v hodnotě směňovaných nemovitostí, minimalizovala vznik škody. Kdyby tak neučinila, nemohla by realizovat projekt na přestavbu výrobního areálu, který ji již v té době stál 8 000 000 Kč. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně považoval pro posouzení věci po právní stránce dostačující, a proto další důkazní návrhy žalobkyně zamítnul, neboť dané návrhy jednak měly prokazovat nesporná tvrzení účastníků a tvrzení z hmotného práva pro posouzení uplatněného nároku irelevantní.
Po právní stránce soud prvního stupně především uvedl, že smlouva, jíž Fond převedl na žalobkyni předmětný pozemek je v dané části neplatná, a tudíž se stát obohatil na úkor žalobkyně. Na daný právní vztah aplikoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „ObchZ“), jelikož ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu při privatizaci stát nejedná jako orgán veřejné moci, ale jako vlastník majetku s tímto majetkem disponující. Výši bezdůvodného obohacení určil podle kupní ceny předmětného pozemku sjednané ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku a zavázal žalovanou 1) k zaplacení této částky žalobkyni. Ve zbylé části, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody, soud prvního stupně žalobu zamítl. Podle soudu prvního stupně nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu a povinnosti k náhradě škody. Tento závěr založil na vícero důvodech, předně na tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o prodeji privatizovaného majetku musela vědět o neplatnosti právního úkonu, což odůvodňuje zproštění odpovědnosti škůdce podle §268 ObchZ. Dále podle odvolacího soudu ani nebyl naplněn předpoklad příčinné souvislosti pro vznik odpovědnosti a nárok žalobkyně na náhradu škody je navíc promlčen. Ve vztahu k druhé žalované soud prvního stupně žalobu zamítl rovněž z důvodu, že tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované. Uvedl, že k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Příčinou, že žalobkyně vynaložila částku, kterou po druhé žalované touto žalobou vymáhá je skutečnost, že žalobkyně dne 31. 12. 2002 podepsala s Fondem národního majetku smlouvu o prodeji privatizovaného majetku, jejímž předmětem byl prodej předmětného pozemku, který leží přímo uprostřed výrobního areálu žalobkyně. V roce 2008 vyšlo najevo, že jiné osoby jsou vlastníky předmětného pozemku, neboť předložily nabývací titul, a to pravomocný rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 13 C 139/92-86, přičemž citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 13. 6. 2001, tedy před uzavřením citované smlouvy. Z tohoto důvodu žalobkyně zaplatila skutečným vlastníkům částku 1 278 000 Kč jako dorovnání rozdílu při směně nemovitostí, aby předmětný pozemek získala do svého vlastnictví. Nadto též ve vztahu k druhé žalované dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněné právo je promlčené.
Odvolací soud přehodnotil některé závěry soudu prvního stupně, předně nárok žalobkyně posuzoval výlučně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). S ohledem na 32 odst. 1 větu první OdpŠk oproti soudu prvního stupně nepovažoval právo žalobkyně za promlčené. Současně shledal, že došlo k pochybení státu při výkonu státní moci, ale v jejich důsledku žalobkyni žádná škoda nevznikla. Škoda žalobkyni vznikla „dobrovolnou úhradou tržní hodnoty nemovitosti“, tedy doplacením rozdílu na základě směnné smlouvy, čímž žalobkyně sledovala vlastní podnikatelskou aktivitu. Odvolací soud tak dospěl k tomu, že nebyla splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle OdpŠk, totiž že mezi nesprávným úředním postupem a škodou neexistuje příčinná souvislost. S celkovým posouzením o nedůvodnosti nároku žalobkyně se tedy v závěru odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatury Ústavního soudu, případně že otázka níže ad c) in fine nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve svém dovolání vznáší následující námitky a právní otázky:
a) Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, neboť na tvrzený nárok (náhrada škody z absolutně neplatného právního úkonu a jeho případné promlčení) měl aplikovat ObchZ, a nikoliv OdpŠk. První žalovaná způsobila dovolatelce škodu tím, že na ni neplatně převedla předmětný pozemek na základě kupní smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, a jde tedy o obchodní závazkový vztah, nikoliv o výkon veřejné moci (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008).
b) Řízení bylo postiženo vadou, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav rozhodný k posouzení otázky týkající se příčinné souvislosti. Příčinou vzniku škody (protiprávním jednáním) podle ní byly dvě skutečnosti, totiž 1. způsobení neplatnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku na straně Fondu (za nějž nyní jedná první žalovaná) a 2. nesprávný úřední postup druhé žalované při zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud měl obě tyto skutkové okolnosti zvážit jako příčiny vzniku škody, mající též za důsledek vznik škody v podobě nákladů na zbourání určitých staveb (čímž se nalézací soudy také nezabývaly). Dovolatelka k tomu cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu se sp. zn. 1 Cz 59/90, 25 Cdo 1222/2012, 30 Cdo 237/2013, 25 Cdo 1437/2006, 30 Cdo 5290/2015 a nález Ústavního soudu se sp. zn. III. ÚS 3067/13.
c) Odvolací soud nesprávně posoudil dobrovolné uhrazení rozdílu ze směnné smlouvy jako příčinu škody a zároveň jako okolnost vylučují vztah příčiny a následku ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými. Podle ní však původní škodné události (způsobení neplatnosti smlouvy a nesprávný postup při vedení katastru nemovitostí) nadále působily jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Nutnost uhrazení rozdílu pak dovolatelka vnímá jako realizaci zakročovací (prevenční) povinnosti ve smyslu §384 ObchZ, jelikož uzavřením směnné smlouvy se v konečném důsledku snažila zabránit vzniku další škody, která by jí vznikla, kdyby nezískala do svého vlastnictví předmětný pozemek, což by znamenalo nesplnění podmínek pro získání přibližně 8milionové dotace. Uhrazení rozdílu jako realizace zakročovací povinnosti proto podle dovolatelky nemůže být chápáno jako okolnost vylučující vztah příčiny a následku, a jelikož tato otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, předkládá ji dovolacímu soudu k vyřešení.
d) Řízení před nalézacími soudy bylo postiženo vadami spojenými především s nesprávně zjištěným skutkovým stavem. Soudy neprovedly dovolatelkou navržené důkazy a ani řádně neodůvodnily to, proč je zamítají. Rozsudek soudu prvního stupně, potažmo napadený rozsudek odvolacího soudu, je proto z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
e) Přípustnost dovolání současně zakládá i porušení ústavně zaručených základních práv dovolatelky, především práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), případně práva na náhradu škody způsobené státem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že v dalším řízení u soudu prvního stupně má věc rozhodnout a projednat jiný samosoudce.
První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl, případně zamítl, jelikož má za to, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou věcně správná. Druhá žalovaná ve svém vyjádření též uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, a proto navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ad a): Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je pak omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Jak již Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1370/2002, „[n]esprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.“ Odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku rozhodl o zamítnutí žaloby (resp. potvrzení výroku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby) na základě závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, což podle něj znamenalo nesplnění jedné z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle OdpŠk. Jedním z předpokladů, který je nutný ke vzniku odpovědnosti za škodu podle ObchZ, je však též existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (způsobením neplatnosti smlouvy) a škodou. I kdyby tedy odvolací soud postupoval nesprávně a aplikoval nesprávně OdpŠk namísto ObchZ, závěr o zamítnutí žaloby by tím nebyl nijak dotčen. Vzhledem k tomu, že ani dovolatelka v dovolání více nerozebírá, v čem by aplikace ObchZ oproti OdpŠk při řešení otázky příčinné souvislosti mohla vést k jinému závěru, než k němuž dospěl odvolací soud, nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo.
Ad b): K problematice příčinné souvislosti se dovolací soud již mnohokrát vyjadřoval. Jak příčinná souvislost podle OdpŠk, tak podle ObchZ, je jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) a škodou jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou. Právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti to znamená, že nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nenastal. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Jak dále Nejvyšší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
V projednávaném případě dovolatelka nárokuje náhradu škody ve výši rozdílu, který uhradila na základě směnné smlouvy oproštěného o výši bezdůvodného obohacení na straně první žalované spočívající v uhrazené účetní hodnotě předmětného pozemku na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Jinými slovy, dovolatelka chce žalobou docílit takového stavu, aby byla vlastníkem pozemku za cenu původně sjednanou s první žalovanou v neplatné smlouvě. Výše vymezená teorie podmínky využívá postup eliminace, v jehož rámci eliminujeme tvrzenou škodní událost, přičemž klademe otázku, zda za takové situace by tvrzená škoda nenastala, resp. nastal by zde stav bez existence tvrzené škody. V nyní posuzované věci daná otázka spočívá v tom, zda by dovolatelka byla vlastníkem předmětného pozemku za jeho účetní hodnotu, pokud by 1) nebyla uzavřena neplatná smlouva s první žalovanou nebo 2) byl předmětný pozemek v katastru nemovitostí evidován správně. Je zřejmé, že při eliminaci tvrzených škodních skutečností, by dovolatelkou kýžený stav nenastal. I kdyby dovolatelka neuzavřela smlouvu s první žalovanou a předmětný pozemek byl v katastru nemovitostí evidován správně, dovolatelka by byla v situaci, kdy uprostřed jejího areálu by se nacházel pozemek ve vlastnictví jiných osob. Měla-li dovolatelka s tímto pozemkem podnikatelský záměr, musela by i za této situace vlastnictví pozemku řešit s jeho skutečnými vlastníky. Soudy nižších stupňů tudíž při řešení otázky příčinné souvislosti postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o dovolatekou citovaná rozhodnutí v předmětné části dovolání, dovolatelka neuvádí, jak by se měl odvolací soud od daných rozhodnutí konkrétně odchýlit, ostatně citovaná rozhodnutí výše uvedené závěry jen potvrzují a napadený rozsudek je s nimi naopak v souladu. Z těchto důvodů posoudil dovolací soud i dovolání v části popsané pod písm. b) jako nepřípustné.
Ad c): Odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí postavil na závěru, že mezi žalobou vymezenou škodou a tvrzenými škodními skutečnostmi není dána příčinná souvislost, přičemž, jak bylo uvedeno výše, v tomto postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázka dovolatelkou tvrzené zakročovací povinnosti nebyla dovoláním napadeným rozhodnutím již z toho důvodu řešena, nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo.
Ad d): Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se nemůže zabývat ani namítanými vadami vyjádřeným pod písm. d).
Dovolací soud však posoudil dané námitky ústavněprávními hledisky vzhledem k tomu, že (jak tvrdí dovolatelka) tzv. opomenuté důkazy by mohly představovat porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což by byla skutečnost, která by mohla založit přípustnost dovolání (např. ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Z judikatury dovolacího soudu plyne, že jestliže v průběhu řízení o nároku na náhradu škody vyjde z provedeného dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu není splněn, soud žalobu bez dalšího zamítne (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018). V takovém případě soud tedy nemusí akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V nyní posuzované věci soud v průběhu dokazování z již provedených důkazů shledal, že není dána podmínka příčinné souvislosti. Soud tedy postupoval správně, pokud odmítl další důkazní návrhy, které nemohly vyvrátit danou skutečnost o vyloučení příčinné souvislosti.
Ad e): Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou namítané porušení jejího práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle tohoto článku je chráněno vlastnické právo buď již konstituované, a tedy již existující, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Rovněž poukaz dovolatelky na porušení čl. 36 odst. 4 Listiny není důvodný. Povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených OdpŠk, který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky vzniku odpovědnosti, nemohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv dovolatelky ve smyslu výše uvedených článků Listiny.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu