ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4042.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4042/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 414 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 83/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 70 Co 207/2019-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 15. 6. 2018 domáhal na žalované zaplacení částky 414 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2016 pro trestné činy braní rukojmí podle §174 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 7 Nt 3519/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 70/2016, byl žalobce vzat do vazby s tím, že vazba byla započata dne 15. 2. 2016 a skončila dne 16. 11. 2016. Vazba žalobce tak trvala celkem 276 dní. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 50 T 9/2016, byl žalobce zproštěn obžaloby. Dne 21. 7. 2017 uplatnil nárok u žalované, která jeho požadavku nevyhověla, neboť měla za to, že si vazební stíhání zapříčinil sám. V řízení pak vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 20 C 83/2018-136, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 414 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 8. 2017 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve věci samé v tom, že vyřešená otázka výkladu §32 a §33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že úprava délky promlčecí doby v těchto ustanoveních je nesystematická a matoucí. Je-li promlčecí doba nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vyčleněna do samostatného ustanovení §33 OdpŠk, pak struktura předpisu nasvědčuje tomu, že lhůta v něm uvedená je lhůtou speciální pro veškeré nároky související s rozhodnutím o vazbě (vzhledem k obecné lhůtě stanovené v §32 odst. 3 OdpŠk).
Dovolatelem položená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť výklad těchto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak.
Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je jasným ustanovením zákona, vyložitelným za použití metody jazykového výkladu a nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu v něm zakotvené právní normy. Odlišnost úpravy náhrady nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. od jiných náhrad byla, a to včetně krátké promlčecí lhůty, záměrná (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněného pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citované ustanovení představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). Jeho ústavní konformitu opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16 , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/13, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/13, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 ).
Za nepřiléhavý v této souvislosti dovolací soud považuje poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněný pod číslem 6/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud v něm řešil otázku, zda pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a pojmy „škoda“ a „újma“ vykládal s použitím doktríny nepřímého účinku směrnic Rady EHS, které harmonizují právní úpravy členských států v rozsahu povinného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Šlo tedy o věc skutkově i právně zcela odlišnou.
Ani otázka, zda odvolací soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15 ), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 ). Nejedná se přitom o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani dovolatelem poukázaný dopis žalované ze dne 7. 2. 2018 na uvedené posouzení nemohl mít žádný vliv, neboť již v té době byl žalobcův nárok promlčen. Důvodem pozdního podání žaloby tak zcela zjevně nebylo jednání žalované, nýbrž právní omyl žalobce o délce promlčecí lhůty.
Ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 (který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17), není případný, neboť se opíral o jiné skutkové okolnosti, než jsou okolnosti projednávané věci. Žalobci v něm zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, o takovou situaci však v tomto případě nejde.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu