ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4135.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4135/2019-717
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Intertex Verwaltungsgesellschaft KG, se sídlem v Tutzingu, Am Höhenrein 5, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 33 728,80 EUR a 395 029,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 409/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 Co 126/2019-684, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 33 728,80 EUR a 395 029,40 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Tvrdila, že v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. 9 Cm 8/97 a poté pod sp. zn. 37 Cm 137/2010 se její pohledávka vůči společnosti CTC-SPORTSWEAR s. r. o., uplatněná a následně i přiznaná v tomto řízení, stala nevymahatelnou. Žalovaná její nárok odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 41 C 409/2013-648, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 16 864,40 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 6. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 24 728,16 EUR od 17. 5. 1996 do 7. 6. 2011, částku 16 864,40 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 5. 1996 do zaplacení, částku 292 450 Kč, částku 46 150 Kč a částku 56 429,40 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi průtahy v posuzovaném řízení a vznikem škody. I kdyby totiž posuzované řízení proběhlo bez průtahů, skončilo by ke dni 8. 11. 2005, respektive 8. 5. 2008, v té době však již společnost CTC-SPORTSWEAR s. r. o. nebyla solventní, a tudíž by nemohlo tak jako tak dojít k uspokojení pohledávky žalobkyně.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Z dovolání je zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí s tímto (skutkovým) závěrem odvolacího soudu. Taková námitka ovšem přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a skutková zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí, nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem (srov. též §241a odst. 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s právním posouzením příčinné souvislosti pak dovolatelka žádnou otázku hmotného práva, ani předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nevymezuje a nelze je dovodit ani z obsahu dovolání.
Žalobkyně sice cituje judikaturu dovolacího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, či ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011), neuvádí však, zda se odvolací soud měl od této judikatury odchýlit, případně při řešení které otázky. Nadto citovaná usnesení sp. zn. 28 Cdo 4230/2010 a 28 Cdo 1094/2011 jsou usneseními o odmítnutí dovolání, která z podstaty věci neobsahují žádnou právní argumentaci, a proto nepředstavují judikaturu Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1806/2016, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018, neboť se týkají náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tedy jiného nároku, než jaký byl předmětem tohoto řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Opakované rušení rozhodnutí z důvodu závažných vad řízení, vedoucí k prodloužení délky řízení, lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4106/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016).
Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi jí tvrzeným nesprávným úředním postupem a újmou, která jí měla být způsobena, Nejvyšší soud se již dále nezabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání (ad V.), neboť jejich posouzení by na věci nic nezměnilo.
V rozsahu výroku II o nákladech řízení je pak dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu