ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4688.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4688/2018-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) P. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pertoldova 3339/35, b) M. W. , nar. XY, bytem XY a c) J. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pertoldova 3339/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 8 933 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 142/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 23 Co 440/2017-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výrocích I až III rozsudek ze dne 15. 5.2017, č. j. 43 C 142/2015-100, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se po žalované domáhali žalobci a) a b) každý zaplacení částky 3 573 200 Kč s úrokem z prodlení a žalobce c) zaplacení částky 1 786 600 Kč s úrokem z prodlení (výrok I); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil tak, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení každý částku 120 Kč a žalobce c) částku 60 Kč (výrok II); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobci domáhali po žalované zaplacení uvedených částek jako náhrady škody s tvrzením, že v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce rejstříkových řízení o návrzích ze dne 16. 1. 2008 a 14. 5. 2009 na zápis členů představenstva společnosti NOVOTA a. s. v likvidaci – dále jen „společnost“ (pozn. Nejvyššího soudu – již zaniklé ke dni 12. 5. 2018) – do obchodního rejstříku, neměla společnost zapsány své statutární orgány, a došlo tím ke ztrátě klientů, příjmů a ke znehodnocení akcií společnosti vlastněných žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je nesprávným úředním postupem postup rejstříkového soudu vedoucí k vydání rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na zápis členů statutárního orgánu pro překážku litispendence spočívající v dosud neukončeném řízení o předchozím návrhu na zápis či výmaz členů statutárního orgánu téže právnické osoby následně zrušeného odvolacím soudem pro neexistenci takové překážky, kterou dovolatelé považují za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tj. která nebyla pro napadené rozhodnutí určující. V projednávané věci odvolací soud ve vztahu k řízení o návrhu na zápis členů představenstva společnosti do obchodního rejstříku ze dne 16. 1. 2008 podaném zejména na podkladě zápisu z mimořádné valné hromady ze dne 3. 1. 2008 (dále jen „první řízení“), k jehož průběhu otázka předkládaná dovolateli směřovala, konstatoval, že je pojmově vyloučena příčinná souvislost mezi postupem soudů v tomto řízení a tvrzenou škodou s ohledem na výsledek tohoto řízení (zamítnutí návrhu). Současně konstatoval, že bylo zcela v dispozici navrhovatele (bez ohledu na průběh prvního řízení), kdy podá návrh další (další řízení o zápisu členů představenstva společnosti do obchodního rejstříku bylo zahájeno navrhovatelem dne 14. 5. 2009 zejména na podkladě zápisu z mimořádné valné hromady ze dne 27. 3. 2008 – dále jen „druhé řízení“). Úvahy o případném nesprávném úředním postupu v prvním řízení tak měl za zcela bezpředmětné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ani na řešení otázky, „zda výklad zákonem stanovených pravidel pro hodnocení důkazů umožňuje, aby soud při hodnocení důkazů v rozsudku uvedl jako skutečnost jemu známou z úřední činnosti, aniž by předtím dal dovolatelům možnost, aby se k povaze takové skutečnosti vyjádřili, a neumožnil jim tak dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o skutečnost úředně známou, není správný“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na zjištění o skutečnosti známé soudu z úřední činnosti, s níž by nebyli účastníci řízení seznámeni a neměli možnost se k ní vyjádřit, případně předložit důkaz ji vyvracející. V průběhu odvolacího řízení se žalobci vyjadřovali k ekonomické krizi v roce 2008 (skutečnosti soudu známé z úřední činnosti), jakožto jedné z možných příčin poklesu počtu a objemu zakázek předmětné společnosti v posuzovaném období a s jejich argumentací a navrhovanými důkazy, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Odvolací soud navíc neuzavřel, že by právě ekonomická krize byla příčinou uvedeného poklesu, pouze konstatoval, že z dokazování nevyplývalo zda (vůbec) a (v kladném případě) jakou konkrétní měrou se na postupném zhoršování hospodaření společnosti podílely jednotlivé do úvahy přicházející faktory. Spatřují-li současně dovolatelé nesprávnost právního posouzení v postupu soudu prvního stupně, patrně přehlíží, že neprávnost právního posouzení soudem prvního stupně není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a taková námitka tudíž nemůže založit přípustnost dovolání.
Také otázka, „zda výklad zákonem stanovených pravidel pro hodnocení důkazů umožňuje, aby soud při hodnocení důkazů v rozsudku došel k takovým skutkovým zjištěním, které jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy“, podle žalobců dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jejím prostřednictvím žalobci fakticky pouze polemizují s výsledkem hodnocení důkazů odvolacím soudem a správností jeho skutkových závěrů. Dovolací přezkum je však vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění nemají dovolatelé způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). V projednávané věci přitom nejde o situaci, v níž by skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobcům nepodařilo prokázat, že právě jimi tvrzený nesprávný úřední postup soudu byl příčinou vzniku tvrzené škody, spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobci na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).
Předkládají-li dále dovolatelé k dovolacímu přezkumu jako dosud judikatorně neřešenou otázku, „zda výklad zákonem stanovených pravidel pro hodnocení důkazů umožňuje, aby soud při dále hodnocení důkazů v rozsudku popsal své hodnocení tak, že není přezkoumatelné s ohledem na nesrozumitelnost náležitého odůvodnění napadeného rozhodnutí“ a namítají-li nepřezkoumatelnost (nesrozumitelnost) odstavce 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde o námitku vad řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3292/14). Dovolací soud navíc neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo pro tvrzenou nesrozumitelnost uvedeného odstavce odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani otázkou, zda zvláštní povaha rejstříkového řízení a význam jeho výsledku pro právnickou osobu, která navrhuje zapsat do obchodního rejstříku osoby, prostřednictvím kterých může jednat navenek, nevyžaduje přísnější posouzení přiměřenosti délky rejstříkového řízení oproti posouzení přiměřenosti délky soudního řízení v obecných věcech, neboť (výlučně) na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby založil nejen na touto otázkou zpochybněném závěru o absenci průtahů v druhém řízení v období od 14. 5. 2009 do 30. 6. 2010, resp. 30. 8. 2010, současně s výše zmíněným závěrem o pojmovém vyloučení existence příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem v prvním řízení (a též v části druhého řízení po datu 30. 6. 2010, resp. 30. 8. 2010, kdy zanikla funkce dotčených členů představenstva) a vznikem škody, ale též na závěru, že žalobci neprokázali, že příčinnou zhoršení hospodaření společnosti (což mělo mít podle jejich tvrzení za následek znehodnocení akcií společnosti), byla právě absence příslušných zápisů v obchodním rejstříku. Jestliže nebyl druhý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, dovolacími námitkami úspěšně zpochybněn, jak vyplývá z výše uvedeného, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výroky II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu