ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.581.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 581/2019-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) B. H. , narozeného XY, bytem XY, b) V. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 246/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co 154/2018-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co 154/2018-77, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení na žalované domáhají, aby každému z nich zaplatila částku 161 280 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o jmenování znalce, jež bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 4861/2010.
2. Rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 26 C 246/2016-42, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 65 000 Kč a co do zaplacení částky 96 280 Kč každému z žalobců žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna žalobcům zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 6 727,60 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 7. 2010 a bylo pravomocně skončeno dne 11. 11. 2015. V jeho průběhu došlo ke dvěma průtahům a to v období od května 2011 do 20. 12. 2011, kdy soud prvního stupně nedůvodně otálel s předložením věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, a posléze ještě nekonáním soudu ve věci po rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu z ledna 2013, jež trvalo do září 2015, kdy žalobci vzali návrh na zahájení řízení zpět.
4. Vzhledem k tomu, že se v řízení projevily výše uvedené průtahy, soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, a za jím způsobenou nemajetkovou újmu přiznal žalobcům přiměřené zadostiučinění v penězích. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění přitom vycházel ze základní částky 65 000 Kč, kterou zvýšil o 20 % z důvodu skutkové a právní nenáročnosti posuzovaného řízení, a naopak ji o 20 % snížil z důvodu jeho procesní složitosti, neboť řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Pokud jde o význam předmětu posuzovaného řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že byl standardní, a proto na základě tohoto kritéria výši přiměřeného zadostiučinění nijak nekorigoval. Výši přiměřeného zadostiučinění neupravoval ani po zhodnocení kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení, neboť měl za to, že průtahy, které se v posuzovaném řízení projevily, již zohlednil v rámci posouzení existence nesprávného úředního postupu.
5. K odvolání žalované proti vyhovující části výroku I rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 65 000 Kč každému z žalobců zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč a dalších 300 Kč na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutkový stav o zjištění, že žalobci vedou velkou řadu řízení obchodního charakteru a následně požadují zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim v těchto řízeních má vznikat v důsledku jejich nepřiměřené délky. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 12 Co 8/2018-11, vydaném v jiném řízení pak odvolací soud zjistil, že soudy v tomto řízení za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Ligna a. s. žalobcům přiznaly zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neboť žalobci vůči této společnosti podali řadu žalob, což bylo hodnoceno jako šikanózní jednání ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
7. Při právním hodnocení věci odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobci vedou řadu dalších sporů, přičemž rozsah nemajetkové újmy způsobené žalobcům nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byl ovlivněn i tím, jak žalobci v těchto sporech postupují. Na základě toho pak dospěl k závěru, že k odčinění způsobené nemajetkové újmy je dostačující zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, kterého se žalobcům od žalované již dostalo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém namítají, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně interpretoval ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk a přiznal žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva namísto privilegovaného postupu přiznání zadostiučinění v penězích. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávnému závěru, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný. V tomto ohledu namítají, že tento závěr nemůže plynout ze samotné skutečnosti, že vedou více obchodních sporů. Z procesní opatrnosti dále uvádějí, že předmět posuzovaného řízení pro žalobce byl naopak zvýšený, jelikož se jeho prostřednictvím mohli jako minoritní akcionáři domoci nezávislého přezkumu dokumentu podstatného pro úsudek o hospodaření společnosti.
9. Dále žalobci namítají, že odvolací soud vycházel rovněž z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 12 Co 8/2018-11, který však při odvolacím jednání neprovedl k důkazu, a neumožnil tak žalobcům adekvátně reagovat na zjištěnou skutečnost, že se v jiném řízení dopustili šikanózního jednání. V této souvislosti pak žalobci upozorňují, že uvedená skutečnost nevyplývala ze spisu a ani žalovaná netvrdila, že se žalobci v daném řízení dopustili šikanózního jednání. Podle žalobců tak odvolací soud postupoval nepřiměřeně aktivisticky, neboť žalobcům by jinak svědčila domněnka standardního významu předmětu posuzovaného řízení, a bylo tak na žalované, aby tvrdila a prokázala, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce minimální. Konečně žalobci rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud vycházel z toho, že se v daném řízení dopustili šikanózního jednání. Podle žalobců odvolací soud tento závěr nekriticky převzal ze svého dřívějšího rozhodnutí, aniž zkoumal, jak žalobci v daném řízení postupovali, čímž odvolací soud rovněž porušil jejich právo na spravedlivý proces.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit polemika žalobců se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, podle něhož se žalobci dopustili šikanózního jednání, neboť důvodem dovolání může být pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
16. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda počínání žalobců spočívající v množství jimi zahájených soudních řízení odůvodňuje přiznat žalobcům za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
20. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích zabýval otázkou, za jakých okolností lze považovat chování účastníka řízení, který zahajuje větší množství soudních sporů, jako obstrukční a litigiózní (sudičské). V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, Nejvyšší soud dospěl po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12) k závěru, že litigiózní chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní (sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná.
21. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval. Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné – vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje z uvedeného pohledu za neúplné, a tudíž nesprávné.
22. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zjistil přitom, že řízení před odvolacím soudem takovou vadou postiženo bylo, pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zjištění obsažených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2017, č. j. 12 Co 8/2018-11, se kterým však žalobce v rámci konaného odvolacího jednání neseznámil, v důsledku čehož jim zabránil se k tomuto důkazu a ke skutečnostem, které z něj vyplývají, vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008).
Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu