ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.745.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 745/2018-134
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 138/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 Co 58/2017-111, takto:
Dovolací řízení se v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 Co 58/2017-111, co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím zastavuje ; ve zbývajícím rozsahu se uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se svou žalobou podanou dne 25. 9. 2013 na žalované po částečném zastavení řízení (na základě částečného zpětvzetí žaloby) domáhá zaplacení částky 172 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 28. 8. 2013 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 337/2005 (dále jen „posuzované řízení“), v němž jako nositelka restitučního nároku po svém otci spolu s dalšími žalobci požadovala po Pozemkovém fondu České republiky vydání náhradních pozemků.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 21 C 138/2013-64, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 C 138/2013-79, žalobě vyhověl co do částky 60 550 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 29. 8. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 60 550 Kč za den 28. 8. 2013 (výrok II), zamítl žalobu též ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na zaplacení částky 111 950 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 Co 58/2017-111, k odvolání obou účastníků, přičemž žalobkyně podala odvolání ohledně zamítavého výroku III rozsudku soudu prvního stupně pouze co do částky 59 450 Kč s příslušenstvím, neboť v odvolacím návrhu výslovně uvedla, že požaduje „celkově přiznat částku 120 000 Kč“. Zamítavý výrok III ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak ohledně částky 52 500 Kč s příslušenstvím nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ve věci samé tak, že se návrh na zaplacení částky 60 550 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III ve věci samé ohledně částky 59 450 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem odvolacího řízení, (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 30. 12. 2005, přičemž pravomocně skončilo dne 5. 10. 2012, takže trvalo celkem 6 let, 9 měsíců a 6 dnů. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a ve věci rozhodoval o podané ústavní stížnosti i Ústavní soud svým nálezem ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07 (dále jen „nález Ústavního soudu vydaný v posuzovaném řízení“). Na délku posuzovaného řízení měl vliv postup orgánů veřejné moci, neboť soudy zpočátku nerespektovaly názor Ústavního soudu. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobkyně se svým chováním na délce posuzovaného řízení nepodílela.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení považoval za nepřiměřenou, tudíž shledal nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívající v porušení povinnosti vydat v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k délce posuzovaného řízení dospěl k závěru, že kromě konstatování porušení práva na spravedlivý proces, které jako formu morálního zadostiučinění žalovaná žalobkyni již poskytla, je nutné žalobcům poskytnout i přiměřené peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Jako základní částku odškodnění soud prvního stupně vzal částku 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší. Soud prvního stupně dále přistoupil ke zvýšení základní částky odškodnění o 30 %, neboť soudy v posuzovaném řízení porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy, když nezohlednily relevantní judikaturu Ústavního soudu, jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu vydaného v posuzovaném řízení. Soud prvního stupně dále snížil základní částku odškodnění o 15 %, neboť věc byla po právní stránce složitá a v době, kdy posuzované řízení probíhalo, došlo ke změně v relevantní právní úpravě, a o dalších 30 %, neboť posuzované řízení bylo projednáváno na třech stupních soudní soustavy. Z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni navýšil soud prvního stupně základní částku o 15 %. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení vystupovala žalobkyně společně se svými sourozenci na téže straně sporu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jejich újma byla sdílená a základní částku ponížil o 30 %. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že přiměřenou částkou odškodnění je 70 % základní částky, tj. 60 550 Kč.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení není vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená. Odvolací soud zdůraznil, že posuzovaná věc byla po právní stránce složitější, byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a v jejím průběhu bylo dále rozhodováno o ústavní stížnosti účastníků. Dle názoru odvolacího soudu navíc restituční spory nepatří mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozené. Nadto odvolací soud neshledal, že by soudy projednávající posuzovanou věc byly v jakékoliv fázi řízení nečinné, činily nedůvodné a nadbytečné úkony či jinak délku řízení prodlužovaly. V posuzované věci se podle odvolacího soudu nejednalo o případ, kdy by soud v posuzovaném řízení „záměrně nerespektoval či ignoroval závazný právní názor Ústavního soudu“ a pokud soudy judikaturu Ústavního soudu „neaplikovaly“, pak tuto skutečnost v odůvodnění svých rozhodnutí „podrobně vysvětlily“. Odvolací soud uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená a k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně „v plném rozsahu“ dovoláním. Vzhledem k částečnému zpětvzetí dovolání, které bylo učiněno podáním ze dne 17. 3. 2018 a které se týkalo výroku III rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 21 000 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dovolací řízení v odpovídajícím rozsahu podle §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil.
9. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky, zda nerespektování judikatury Ústavního soudu (jež mělo za následek zrušení rozhodnutí v posuzovaném řízení a tím i prodloužení celkové délky jeho trvání) vede k závěru o nesprávném úředním postupu orgánu veřejné moci. Podle dovolatelky soudy v posuzovaném řízení nesprávně právně posoudily, zda bylo namístě odchýlit se z důvodu novely zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, od právního názoru vyjádřeného v předchozí nálezové judikatuře Ústavního soudu (představované nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02), což mělo za následek prodloužení posuzovaného řízení, takže se jeho celková délka stala nepřiměřenou.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje rozporem napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2450/2015, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1806/2016, v nichž bylo o stejné právní otázce rozhodováno v případě sourozenců dovolatelky, kteří spolu s dovolatelkou vystupovali jako účastníci (žalobci) v totožném posuzovaném řízení. Dovolatelka dále spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rozporem napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010.
11. Dovolatelka dále označila vady, kterými měl odvolací soud zatížit řízení. Jde zejména o porušení práva na legitimní očekávání dovolatelky, jež je zakotveno v §13 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť odvolací soud v jednom ze tří skutkově a právně totožných případů rozhodl zcela odlišně než ve dvou zbývajících, aniž by přesvědčivě vysvětlil důvod této odchylky. Dovolatelka dále namítá, že ji odvolací soud neupozornil na změnu svého právního názoru a nepoučil ji o povinnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy podle §118a o. s. ř.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Dovolací soud se dále zabýval přípustností zbývajícího rozsahu dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Odvolací soud se při hodnocení kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (postup orgánů veřejné moci během řízení), konkrétně při řešení otázky, zda nerespektování judikatury Ústavního soudu v posuzovaném řízení je třeba zhodnotit při úvahách o přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle §31a odst. 2 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a), složitosti řízení (písm. b), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e).
21. Dovolací soud se již zabýval otázkou přiměřenosti délky posuzovaného řízení, neboť rozhodoval o dovoláních sourozenců dovolatelky, kteří v samostatných řízeních požadovali zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2450/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1806/2016). Závěry, k nimž dovolací soud dospěl v odkazovaných řízeních, se uplatní i v této věci.
22. Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, přijal a odůvodnil závěr, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. Otázkou vázanosti obecných soudů rozhodnutími Ústavního soudu a nesprávností úředního postupu v případě nerespektování ustálené judikatury Ústavního soudu se dovolací soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, v němž uvedl, že shora citovaný závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde soudu) dojde kvůli tomu, že jím nebyl respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k nezanedbatelnému prodloužení řízení.
24. Dovolací soud má při svém rozhodování dále na zřeteli, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha uvedená v odkazovaném rozsudku dovolacího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
25. Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu, je třeba vzít v úvahu, zda mu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude zejména v případě, kdy půjde o nález vydaný sice v jiné věci, ale vůči stejnému soudu nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky nebo v případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Rozpor rozhodnutí se závazným nálezem Ústavního soudu ovšem musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho rychlost.
26. Doposud učiněné úvahy dovolací soud shrnul ve svém Stanovisku tak, že v rámci hodnocení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení je třeba vždy vzít v úvahu postup orgánu veřejné moci během řízení, který může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno (bod IV. Stanoviska).
27. Promítnuto do poměrů dané věci je podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 8 měl v posuzovaném řízení v době vydání svého rozsudku ze dne 21. 9. 2006 k dispozici nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, jímž bylo Ústavním soudem rozhodnuto ve srovnatelné věci. V nálezu Ústavního soudu vydaném v posuzovaném řízení pak Ústavní soud výslovně konstatoval, že obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy tím, že závěry vyplývající ze shora odkazovaného nálezu Ústavního soudu vydaného v obdobné věci „ignorovaly“. Je tedy patrné, že v posuzované věci obecné soudy postupovaly v rozporu se závazným nálezem Ústavního soudu, čímž došlo k prodloužení posuzovaného řízení. Pokud odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) při úvahách o přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení k této konkrétní okolnosti případu podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nepřihlédl a nehodnotil ji k tíži žalované, je jeho rozhodnutí nesprávné.
28. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Dovolatelkou namítaná vada, že odvolací soud dovolatelku neupozornil na změnu svého právního názoru a nepoučil ji o povinnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy podle §118a o. s. ř. takovou odkazovanou vadou řízení není. Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť otázku vlivu nerespektování judikatury Ústavního soudu odvolací soud při svých úvahách o přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení posoudil – byť nesprávně – na základě objasněného skutkového stavu prokázaného v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal.
30. Dovolatelce však lze přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za rozhodnutí „překvapivé“, neboť jej nebylo možno na základě prokázaného skutkového stavu a relevantní judikatury dovolacího soudu předvídat, čímž bylo porušeno právo dovolatelky na legitimní očekávání, jež je zakotveno v §13 obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018).
VI. Závěr
31. Na základě shora uvedeného dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části, v níž nebylo dovolání vzato zpět, zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Předmětem nového odvolacího řízení je tak celkově částka 99 000 Kč s požadovaným příslušenstvím.
32. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud dále nepřehlédne závěry, které dovolací soud učinil ve skutkově a právně zcela obdobných řízeních, které se týkaly zadostiučinění účastníků ve stejném procesním postavení jako žalobkyně za nepřiměřenou délku téhož posuzovaného řízení (viz odst. 21). Žalobkyně tak může podle §13 obč. zák. důvodně očekávat, že bude její věc rozhodnuta obdobně jako v odkazovaných věcech, které se s nyní projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; v případě odlišného rozhodnutí odvolacího soudu pak má žalobkyně právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
34. Na soudu prvního stupně příslušném k rozhodování ve věcech soudních poplatků v souladu s §3 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pak bude, aby v souvislosti s částečným zpětvzetím dovolání rozhodl o návrhu dovolatelky na částečné vrácení soudního poplatku za dovolací řízení (§10 odst. 3 uvedeného zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu