ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.773.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 773/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Z. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní 1084/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 110 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 95/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2018, č. j. 11 Co 82/2018-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 13. 11. 2017, č. j. 9 C 95/2016-33, kterým Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově zamítl žalobu o zaplacení 110 900 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 26/2010 (dále jen „předmětné řízení“). Žalobkyní tvrzená škoda sestávala z částky 28 595 Kč jako náhrady nákladů na právní zastoupení, k jejíž úhradě byla zavázána v předmětném řízení rozhodnutím odvolacího soudu, z částky 5 000 Kč jako soudního poplatku, který zaplatila v předmětném řízení za dovolání, z částky 5 000 Kč jako nákladů jejího zastoupení v dovolacím řízení a z částky 22 305 Kč jako nákladů exekučního řízení vedeného proti ní u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 20 EXE 1809/2012. Nemajetkovou újmu, jež měla být žalobkyni způsobena stavem nejistoty v předmětném řízení, vyčíslila částkou 50 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle této judikatury je třeba konstatovat, že podané dovolání v rozsahu směřujícím proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka požadovaná žalobkyní v řízení (110 900 Kč) se skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu (jednotlivé nároky na náhradu škody ve výši 28 595 Kč, 2 x 5 000 Kč a 22 305 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč), žádný z těchto nároků přitom nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat podle §237 o. s. ř. dovolání, neboť nesprávné poučení přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
´ Mgr. Vít Bičák
předseda senátu