ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1330.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1330/2019-763
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně TST REAL s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4/1586, identifikační číslo osoby 27607470, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Velehradská 88/1, proti žalované P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 8 317 346,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 259/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 28 Co 348/2016-719, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 28 Co 348/2016-719, kterou byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 36 C 259/2008-609, ve výroku I co do částky 7 000 000 Kč.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 28 Co 348/2016-719, v části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 36 C 259/2008-609, ve výroku I co do částky 1 317 346,53 Kč, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 36 C 259/2008-609, v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 1 317 346,53 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně žalobou podanou dne 12. 11. 2008 po jejím částečném zpětvzetí, na základě kterého bylo řízení částečně zastaveno, domáhala po žalované zaplacení částky 8 317 346,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky od 30. 10. 2004 do zaplacení s tvrzením, že je na základě smluv o postoupení pohledávek věřitelkou pohledávek vzniklých z úvěrové smlouvy č. AFOS1911603 ze dne 7. 10. 1991 (následně doplněné pěti dodatky) uzavřené mezi Komerční bankou (dále též jen „KB“) a N. Z., podnikající pod obchodní firmou „REX“ (dále též jen „úvěrová dlužnice“), konkrétně nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 000 Kč, úroků z úvěru za období do 5. 2. 1998 ve výši 1 037 700,78 Kč a úroků z prodlení z nesplaceného úvěru za období do 5. 2. 1998 ve výši 279 645,75 Kč. Úhrady se žalobkyně domáhala po žalované jako ručitelce na základě ručitelského prohlášení ze dne 9. 8. 1991, které učinil M. p. K., (dále též jen „M.“). Tvrdila, že při privatizaci tohoto státního podniku v roce 1992 byly závazky z předmětného ručitelského prohlášení přiřazeny závodu „Těstárna Rosice“, který v rámci privatizace koupila žalovaná (tehdy Tero Rosice, spol. s r. o.), na níž proto tyto závazky přešly.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 36 C 259/2008-609, zamítl žalobu o zaplacení částky 8 317 346,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z uvedené částky od 30. 10. 2004 (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 798 762,74 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že KB uzavřela dne 7. 10. 1991 úvěrovou smlouvu č. AFOS1911603 s úvěrovou dlužnicí (ve smlouvě označenou jako „REX, 69155 Moravská Nová Ves 668, IČ 16351070“), jako s podnikatelkou nezapsanou do obchodního rejstříku. Úvěr sjednaný ve výši 9 000 000 Kč jí byl poskytnut za účelem nákupu technologie pro výrobu těstovin, na nákup ostatních zařízení a na dostavbu provozovny. Měl být splácen v pravidelných čtvrtletních splátkách po 1 000 000 Kč od 30. 9. 1992 do 30. 9. 1994. Základní úroková sazba byla stanovena na 14 % s možností její změny. Bylo dohodnuto zajištění úvěru zástavou movitých věcí, tj. nakupované zahraniční technologie v hodnotě cca 8 000 000 Kč a ručení třetí osobou – M. s výší ručení 9 000 000 Kč. Ke smlouvě bylo uzavřeno celkem 5 dodatků (ve dnech 14. 2. 1992, 26. 3. 1992, 26. 6. 1992, 26. 3. 1993 a 23. 5. 1997). Úvěrová dlužnice dne 25. 2. 1998 uznala závazek vůči KB z této smlouvy ve výši 8 322 346,53 Kč a KB se vůči ní domáhala zaplacení této částky jako neuhrazené jistiny úvěru ve výši 7 000 000 Kč, úroků ve výši 1 037 700,78 Kč a úroků z prodlení ve výši 284 645,75 Kč (později o 5 000 Kč nižších vzhledem k částečné úhradě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1055/2002, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti úvěrové dlužnice k zaplacení požadované částky žalobkyni jako nástupci KB. Komerční bankou byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 3. 3. 2003 (doplněnou dne 19. 5. 2004) na GE Capital Bank, a. s., která ji následně postoupila na žalobkyni smlouvou ze dne 15. 10. 2007. M. p. K., učinil dne 9. 8. 1991 prohlášení, že ručí KB za závazek firmy „REX Moravská Nová Ves, Anenská 668“ vzniklý z úvěrové smlouvy č. AFOS1911603 uzavřené dne 7. 10. 1991, na základě které byl poskytnut úvěr ve výši 9 000 000 Kč. Prohlásil, že uhradí pohledávku banky do částky 9 000 000 Kč v případě, že pohledávka nebude uhrazena dlužníkem. Pro případ nedostatku prostředků na svém účtu se zavázal úvěr splácet s tím, že v případě úhrady splátky mu vznikne nárok na poměrný vlastnický podíl na hodnotě výrobní linky ITALPLAST v hodnotě 8 250 000 Kč v majetku firmy REX a k zajištění záruky poskytl zástavu v technologickém zařízení podle přílohy prohlášení, tj. movitými věcmi – mísící soustrojí, pásová pec, ocelové konstrukce, zvedací zařízení, kynárna + nedokončené investice dle kopie faktur, vše v hodnotě 10 813 209 Kč. V dodatku prohlášení ze dne 17. 11. 1992 bylo uvedeno, že závazek dlužníka vznikl na základě úvěrové smlouvy č. AFOS1911603 ze dne 7. 10. 1991, že ručitel zapracoval tento svůj závazek do podkladů (zákl. priv. Projekt pro privatizaci podniku).
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že dne 31. 10. 1991 byl zpracován privatizační projekt M. s číslem 1980, který byl schválen usnesením vlády ČR č. 322 ze dne 29. 4. 1992. Součástí privatizačního projektu byl formulář č. 4(B)/2, jehož přílohou byla mimo jiné rozvaha k 30. 8. 1991. V privatizačním projektu nebylo uvedeno nic o přechodu ručitelské povinnosti M. na žalovanou. Dne 24. 11. 1992 byla uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku ČR (dále jen „FNM“) a žalovanou (tehdy Tero Rosice, spol. s r. o.) podle aktualizovaného privatizačního projektu č. 1980. Dne 31. 12. 1992 byl sepsán protokol o předání a převzetí předmětného majetku podloženého inventarizací ke dni 30. 11. 1992, v jehož bodě 2.3 bylo uvedeno, že na nabyvatele přechází práva a závazky z uzavřených smluv vztahujících se k privatizované jednotce, jež byly konkretizovány výčtem uvozeným slovy „mimo jiné“ a v tomto výčtu závazek z předmětného ručitelského prohlášení uveden nebyl. Součástí předávacího protokolu byly přílohy. Protokol byl podepsán předávajícím M., FNM i žalovanou, za M. jej podepsal jeho ředitel R. H. (ten byl v období od 11. 8. 1992 do 20. 11. 1992 a později v průběhu let 2002 až 2004 také jednatelem žalované). Ředitel M. R. H. přípisem ze dne 30. 12. 1992 oznámil KB, že došlo ke zrušení státního podniku a delimitaci práv a závazků na delimitované jednotky, a to na jednotku Tero, s. r. o. – ručení za závazky firmy REX Moravská Nová Ves ve výši 2 mil. Kčs a 9 mil. Kčs. V písemné komunikaci mezi KB a ministerstvem zemědělství a FNM, která probíhala v roce 1994, bylo Komerční bance sděleno ministerstvem zemědělství (poté, co žalovaná odmítla akceptovat ručení za předmětné závazky ze smlouvy o úvěru), že uvedený ručitelský závazek nebyl opomenutím zařazen do zpracovaného privatizačního projektu.
Soud prvního stupně posuzoval jako stěžejní otázky aktivní legitimaci žalobkyně, promlčení nároku, platnosti ručitelského závazku ze dne 9. 8. 1991 a otázku, zda ručitelský závazek přešel z M. na žalovanou. Aktivní legitimaci žalobkyně v tomto řízení dovodil s odkazem na závěry přijaté v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1055/2002, podle kterých byly pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy postoupeny na žalobkyni. Doplnil, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Při řešení otázky promlčení také vycházel ze závěrů přijatých v řízení vedeném vůči úvěrové dlužnici, v němž byly nároky ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 7. 10. 1991 posouzeny podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 103/1990 Sb., zrušeného ke dni 1. 1. 1992 (dále též jen „hosp. zák.“). Dodal, že úvěrová dlužnice předmětný závazek dne 25. 2. 1998 uznala podle §132 hosp. zák., uznáním počala běžet 10 letá promlčecí lhůta, která by skončila dne 24. 2. 2008. Řízení vůči ní bylo zahájeno dne 12. 2. 2002 a tím došlo k přetržení běhu promlčecí lhůty podle §131d hosp. zák. od 12. 2. 2002 do 11. 8. 2008, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Jelikož k podání žaloby v projednávané věci došlo dne 12. 11. 2008, nemohla být podle soudu prvního stupně pohledávka žalobkyně vůči žalované jako ručitelce ke dni podání žaloby promlčena, neboť ve smyslu §131c hosp. zák. se promlčecí lhůta započítávala i právním nástupcům. Ručitelské prohlášení ze dne 9. 8. 1991 shledal soud prvního stupně určitým a platným s odkazem na §129l odst. 1 a 3 a §129n odst. 1 hosp. zák. Dospěl však k závěru, že nebylo prokázáno, že by ručitelský závazek přešel z M. na žalovanou. Konstatoval, že pokud předmětný ručitelský závazek nebyl (z důvodu opomenutí) obsažen v privatizačním projektu, nemohl na žalovanou přejít. Závazky z titulu ručení podle soudu prvního stupně nebyly svou povahou závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem, neboť nešlo o závazky hlavní, např. z titulu investičního úvěru, kterými by bylo financováno pořízení technologií nebo jiného majetku s výnosovým potenciálem pro státní podnik, jenž by byl posléze s tímto závazkem převeden novému nabyvateli v rámci privatizace. Šlo o vedlejší závazek (vedle závazku dlužníka) z titulu ručení, který se netýkal vlastního podnikání M. (předmětem jeho podnikání nebylo zajišťování závazků). Uzavřel, že po zániku M. práva a závazky zrušeného podniku přešly na FNM a poté na Českou republiku jednající ministerstvem financí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 8 317 346,53 Kč tak, že uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku žalobkyni (první výrok), ve výroku I co do úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 8 317 346,53 Kč od 30. 10. 2004 do zaplacení a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy a na základě jeho výsledků se ve vztahu k otázce aktivní legitimace žalobkyně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že ve smlouvách o postoupení pohledávek bylo uvedeno, že s pohledávkou jsou postupována veškerá práva s pohledávkou spojená. Z tohoto vyjádření a z dalšího obsahu smluv o postoupení a jejich příloh dovodil, že vůlí stran bylo postoupit rovněž i práva ze zajištění pohledávky za úvěrovou dlužnicí ze smlouvy o úvěru.
V otázce promlčení uplatněného nároku aplikoval odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) ustanovení hospodářského zákoníku, neboť ručitelské prohlášení a samotná smlouva byly shodně učiněny (uzavřeny) v roce 1991, tedy za účinnosti hospodářského zákoníku. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých je pro posouzení, zda se podle §763 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen obch. zák.“), právní vztah řídí hospodářským zákoníkem či obchodním zákoníkem, rozhodujícím okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy především okamžik uzavření smlouvy. Právní vztahy, které vznikly po 1. 1. 1992, se řídí obchodním zákoníkem, právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992 a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazku z hospodářských a jiných smluv uzavřených před 1. 1. 1992 se řídí dosavadními předpisy, tj. hospodářským zákoníkem. S poukazem na ustanovení §131a, §131b odst. 5 a 6, §131c odst. 1, §131d a §129n odst. 1 hosp. zák. uzavřel, že žalobou uplatněná pohledávka není promlčena.
Obsah ručitelského prohlášení M. ze dne 9. 8. 1991 (včetně dodatku ze dne 17. 11. 1992) zjistil odvolací soud shodně jako soud prvního stupně a prohlášení považoval za platné. S odkazem na ustanovení §20 odst. 1, §21 odst. 1 a §22 odst. 1 hosp. zák. při výkladu ručitelského prohlášení dovodil, že z něj jednoznačně vyplývá, za jaký konkrétní závazek se ručitel zaručil a v jakém rozsahu, že je podepsáno statutárním zástupcem a opatřeno firemním razítkem. Konstatoval, že i podle hospodářského zákoníku nebylo vyloučeno se zaručit za budoucí závazek. Zdůraznil, že se jedná o dobový dokument (dokumenty) a že bylo třeba vycházet ze skutečné vůle takto jednající organizace v tehdejší době v souladu s povahou jednání, o které se jedná a přihlédnout k okolnostem, za nichž byly tyto projevy vůle učiněny, a rovněž k zásadám poctivého obchodního styku. Neztotožnil se s námitkou žalované o neurčitosti ručitelského prohlášení, neboť podle něj všechny strany (věřitel, úvěrová dlužnice a ručitel) po vzájemných jednáních velmi dobře věděly o všech skutečnostech a konkrétní situaci mezi nimi, byly seznámeny s okolnostmi, důvody a účelem poskytovaného úvěru, což se zcela nepochybně promítlo do konkrétního obsahu ručitelského prohlášení a jeho dodatku. Odkázal i na obdobné závěry, které přijal Krajský soud v Brně v rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008, č. j. 27 Co 518/2006-348 (v řízení vedeném proti úvěrové dlužnici). K námitce žalované dále uvedl, že jiná podoba těchto listin do spisu nebyla založena a navíc jakékoliv případné pochyby, jež by se mohly týkat obsahu předchozí listiny (ručitelského prohlášení), byly odstraněny dodatkem z roku 1992.
Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud otázku přechodu ručitelského závazku na žalovanou. Neměl za rozhodné, zda byl takový závazek výslovně uveden v protokolu o předání a převzetí majetku mezi FNM a žalovanou či v kupní smlouvě, jíž žalovaná nabyla v rámci privatizace závod v Rosicích. Za rozhodnou považoval skutečnost, zda tento závazek souvisel s privatizovaným majetkem. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které otázka, zda závazek, jež má ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, přejít na nového nabyvatele, souvisí s privatizovaným majetkem, je otázkou skutkového zjištění, nikoliv otázkou právní. Z privatizačního projektu č. 1980 týkajícího se závodu „Těstárna Rosice“ a z formuláře č. 4 (B/2 – samostatně privatizovaná jednotka) přitom zjistil, že hlavním předmětem činnosti tohoto závodu byla těstárenská výroba (výroba těstovin), že součástí soupisu budov a staveb privatizované jednotky Rosice byly mimo jiné sucharárna, pekárna a další, nezařazené ZP (nedokončené investice – výroba špaget), dále byl zmíněn investiční úvěr u KB Hodonín, k tomu ZP, strojní zařízení a z těchto listin bylo zřejmé, že byla budována nová těstárna (dvě linky na krátké těstoviny v kapacitě pod 1000 kg/ hod.) o celkovém investičním nákladu zhruba 120 000 000 Kč. Zvolená metoda privatizace veřejnou soutěží byla odůvodněna tím, že s provozní jednotkou přechází rozestavěná akce „těstárna“, jejíž dofinancování je podmínkou pro udržení zaměstnanosti i prosperity jednotky. Z kupní smlouvy uzavřené dne 24. 11. 1992 mezi FNM a žalovanou (tehdy Tero Rosice s. r. o.) vzal dále za prokázané, že nemovitý a movitý majetek uvedený v čl. II smlouvy podle aktualizovaného privatizačního projektu č. 1980 byl prodán žalované (tehdy Tero Rosice s. r. o.) jako vítězi veřejné soutěže s veškerým příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují a že ke dni účinnosti smlouvy přecházela na kupujícího současně s nemovitým i movitým majetkem v rozsahu vymezeném aktualizovaným privatizačním projektem a touto kupní smlouvou veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních. Vyšel též z obsahu protokolu o předání a převzetí předmětného majetku, podle kterého byly převáděny mimo jiné smlouvy pro výstavbu těstárny v Rosicích. S těstárnou v Rosicích podle odvolacího soudu souvisela předmětná úvěrová smlouva, k níž se v daném případě jednoznačně vázal rovněž i předmětný ručitelský závazek. Odvolací soud poukázal též na dopis ředitele M. R. H., ze dne 30. 12. 1992 značky MPK/162/92-Ve adresovaný KB Hodonín, v němž bylo sděleno, že v průběhu roku 1992 došlo ke zrušení podniku a delimitaci práv a závazků na delimitované jednotky, a to na jednotku „TERO, s. r. o.“ – ručení za závazky firmy REX Moravská Nová Ves ve výši 2 000 000 Kčs a 9 000 000 Kčs. Práva a závazky vážící se ke KB byly delimitovány v souladu s §15 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1992 Sb. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že pokud sám R. H. jako informovaný ředitel státního podniku, jenž se podílel na vypracování podkladů pro privatizaci, ve shora zmiňovaném dopise v souvislosti s privatizovanou částí M. (jeho závodem v Rosicích) uvedl, že právě s tímto závodem souvisí předmětný ručitelský závazek, potom si musel být vědom všech těchto skutečností, když dále sám působil jako jednatel Tero Rosice, s. r. o. Uvedená skutečnost byla podle odvolacího soudu rovněž potvrzována protokolem o předání privatizované části státního podniku ze dne 31. 12. 1992, kde byl učiněn odkaz na výše citovaný dopis státního podniku č. mpk/162/92-vs ze dne 30. 12. 1992.
Odvolací soud shledal souvislost ručitelského závazku s privatizovaným majetkem především na základě obsahu ručitelského prohlášení, jež se vázalo k úvěrové smlouvě, podle které byl úvěrové dlužnici poskytnut úvěr na nákup technologie pro výrobu těstovin. Konstatoval, že předmětem činnosti závodu v Rosicích byla výroba těstovin a podnikatelský záměr úvěrové dlužnice souvisel s provozováním výrobny těstovin v závodu v Rosicích, tj. zajišťovaný úvěr měl návaznost na předmětnou privatizovanou část státního podniku. Odkázal v tomto směru též na vyjádření úvěrové dlužnice v řízení před soudem prvního stupně. Právě z těchto důvodů přijal státní podnik závazek ručení, neboť souvislost s podnikatelským záměrem úvěrového dlužníka s provozem v Rosicích, jenž měl být po investicích (za pomoci úvěru) rozšiřován a modernizován, byla podle názoru odvolacího soudu dána. Odkázal též na výše zmíněné dopisy ministerstva zemědělství, ředitele státního podniku H. ze dne 30. 12. 1992, na obsah předávacího protokolu a na jeho přílohu. Dospěl k závěru, že ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. závazek z ručení přešel na žalovanou, jež předmětnou část státního podniku nabyla na základě veřejné soutěže a shora uvedené kupní smlouvy, byť tento ručitelský závazek sám o sobě nebyl v kupní smlouvě výslovně uveden. K námitce žalované, že její pasivní legitimace není dána, neboť později uzavřenou smlouvou ještě před podáním žaloby v projednávané věci byla část podniku žalované označená jako „Těstárna Rosice“ prodána jinému subjektu, odvolací soud dodal, že ke skutečnostem, jež z uvedené námitky vyplývají, nepřihlížel, neboť šlo o skutečnosti namítané a uplatněné vůči soudu až v odvolacím řízení, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně tyto skutečnosti nebyly žalovanou v rámci její obrany zmíněny či namítány.
Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalované, že ručení se týkalo pouze jistiny a nikoliv úroků a úroků z prodlení. S odkazem na ustanovení §129m odst. 1 hosp. zák. uzavřel, že ručitel prohlásil, že uhradí pohledávky banky vůči věřiteli do částky 9 000 000 Kč, pokud pohledávka v této výši nebude uhrazena dlužníkem. Podle odvolacího soudu ručitel současně výslovně neprohlásil, že v rámci této částky uhradí pouze (výlučně) jistinu pohledávky (úvěru), tedy že ručení se váže pouze k jistině úvěru, a jiné nároky (úroky, úroky z prodlení) že neuhradí. Odvolací soud proto dovodil, že vztahuje-li se ručení na všechna práva, která vzniknou oprávněné organizaci (bance – věřiteli) ze zajištěného závazku, potom je nutno obsah ručitelského závazku podle jeho znění vztáhnout i na další úvěrovým dlužníkem bance nesplacené pohledávky, jež věřitel vůči dlužníkovi má, jejichž součástí jsou i úroky a úroky z prodlení, když jistina i požadované příslušenství jako nesplacená pohledávka jsou v součtu nižší, než je částka 9 000 000 Kč uvedená v ručitelském prohlášení.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a dále otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolací soud podle ní tyto otázky nesprávně právně posoudil. Navrhuje změnu prvního výroku rozsudku odvolacího soudu a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v této části, případně zrušení napadeného rozsudku v uvedené části.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „zda se v posuzovaném případě měla … námitka promlčení předmětného ručitelského závazku posoudit podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku nebo v obchodním zákoníku“ a s tím úzce související otázky „určení, kdy nejdříve by předmětný ručitelský závazek mohl vzniknout“. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2507/99 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ) přehlédl, že promlčení ručitelského (akcesorického) závazku je odlišné od promlčení dlužnického (hlavního) závazku, který byl příslušným ručením zajištěn. Nerozporuje závěr odvolacího soudu, že pro volbu, který předpis má být aplikován, je podle ustanovení §763 obch. zák. určujícím okamžik vzniku právního vztahu, v daném případě však považuje za určující vznik vztahu ručitelského. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2372/2010, a ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005 zdůrazňuje, že v projednávané věci nebylo možné vznik ručitelského závazku (a vztahu ručení mezi věřitelem a ručitelem) ztotožnit s datem vystavení ručitelského prohlášení, neboť úvěrová pohledávka, která měla být zajištěna ručením, vznikla až okamžikem čerpání úvěru (v roce 1992 za účinnosti obchodního zákoníku) a ručení, jakožto akcesorický závazek (dluh ze zajištění), nemohlo vzniknout dříve než závazek hlavní (dluh zajištěný), přičemž zákon zpětně účinky vzniku ručitelského závazku ke dni vystavení ručitelského prohlášení za budoucí závazek nestanovil. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1104/2003, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, vyjadřuje přesvědčení, že ručitelský závazek, který vznikl za účinnosti obchodního zákoníku, měl být posouzen podle obchodního zákoníku včetně otázky jeho promlčení, a to bez ohledu na to, zda hlavní (zajišťovaný) závazek vznikl a posuzoval se podle hospodářského zákoníku. Dovolatelka dále argumentuje tím, že v případě posouzení otázky promlčení podle obchodního zákoníku by byla s námitkou promlčení úspěšná a odkazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 196/16 též v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně platnosti ručitelského prohlášení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že odvolací soud vyložil obsah ručitelského prohlášení v rozporu se skutečným obsahem a textem této listiny. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, namítá, že interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Odvolací soud podle dovolatelky nezohlednil, že v řízení bylo prokázáno, že ručitelské prohlášení bylo blanketním prohlášením, ve kterém zajišťovaný závazek (neexistující) v době jeho vystavení a podpisu (tj. 9. 8. 1991) ani nebyl vymezen dostatečně určitým způsobem, neboť nebyly vyplněny údaje o čísle a datu úvěrové smlouvy a v dolní části se nacházela vysvětlivka: „Bude uvedeno v dodatku na základě úvěrové smlouvy“. Chybějící údaje byly podle dovolatelky do ručitelského prohlášení doplněny až v návaznosti na vystavení dodatku k ručitelskému prohlášení dne 17. 11. 1992, což dovozuje ze strojem dopsaného textu „+ viz. dodatek“ v závěru listiny. Dlužník byl navíc označen jako „firma REX Moravská Nová Ves“, přestože šlo o fyzickou osobu – podnikatele, která se označuje jménem a příjmením a jejím identifikačním číslem. Dovolatelka soudům nižších stupňů dále vytýká, že v průběhu řízení nezjišťovaly vůli smluvních stran a že odvolací soud pouze převzal „spekulativní závěry“ žalobkyně a závěry rozsudku odvolacího soudu v řízení vedeném s úvěrovou dlužnicí, jež se netýkaly obsahu ručitelského prohlášení. Text ručitelského prohlášení hovořil o závazku „vzniklém“ z úvěrové smlouvy, na základě které „byl poskytnut“ úvěr, což podle dovolatelky není slovním vyjádřením budoucího závazku, a ručitelské prohlášení proto považuje za vnitřně rozporné (neurčité a nesrozumitelné) a tudíž neplatné. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal ani s její námitkou, že ručitelský závazek nikdy platně nevznikl, neboť nebyla splněna podmínka následného vzniku jím zajišťovaného závazku, neboť v roce 1992 byl na základě dodatků úvěrové smlouvy čerpán jiný úvěr s jinou splatností (úvěr ve výši 8 122 000 Kč čerpaný v červnu 1992 se splatností do 30. 9. 1994) a tudíž vznikl jiný závazek, než o kterém se hovoří v ručitelském prohlášení (úvěr ve výši 9 000 000 Kč se splatností 3 roky).
Extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy namítá dovolatelka též ohledně otázky přechodu ručitelského prohlášení na žalovanou podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., neboť odvolací soud podle ní jednotlivé důkazy hodnotil v rozporu s jejich skutečným obsahem a učiněná skutková zjištění dával do souvislostí, které zjevně neexistovaly. Má za to, že závěr odvolacího soudu o souvislosti úvěrové smlouvy a dlužníkem čerpaného úvěru na nákup linky na výrobu těstovin (tj. investičního projektu úvěrové dlužnice podnikající v obci Moravská Nová Ves) s investičním projektem M. na dokončení výstavby „těstárny“ v Rosicích (financovaného vlastními úvěry M. u KB Hodonín), z provedených důkazů nevyplýval. Argumentuje dále tím, že v důsledku tohoto pochybení při zjišťování skutkového stavu se ocitlo posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (cituje rozsudky ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002, a ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2772/2007, a též usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2153/2011), neboť nebyla prokázána souvislost předmětného ručitelského závazku s předmětnou částí privatizovaného majetku – závod „Těstárna Rosice“. Dovolateka poukazuje i na skutečnost, že M. byl privatizován na cca 30 subjektů a že souvislost ručitelského závazku s částí M. označenou jako závod „Těstárna Rosice“ nevyplývá ani z dopisu H. adresovaného KB, v němž vyjadřuje svůj názor na to, jak měly být závazky M. vůči bance delimitovány, a neuvádí nic o ekonomické či jakékoliv jiné souvislosti. Dovolatelka je přesvědčena, že aktualizovaný privatizační projekt neobsahoval ručitelský závazek z důvodu, že bylo účelem najít kapitálově silného podnikatele, který udrží zaměstnanost a prosperitu jednotky, což převážilo nad zájmem zatěžovat jej ručitelským závazkem a ohrožovat tím prodej privatizované jednotky. Namítá, že z hlediska elementární spravedlnosti není možné konstatovat přechod ručitelského závazku a zatížit jí mnohamilionovým závazkem (se kterým v době privatizace nikdo nekalkuloval) v situaci, kdy není jediný důkaz o konkrétních ekonomických, finančních, organizačních a dalších skutečnostech dokládajících souvislost ručitelského závazku pouze a jenom s předmětnou částí státního podniku, když z logiky dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi úvěrovou dlužnicí a M. lze uvažovat o souvislosti s tou částí M., která se zabývala mlynářskou činností (dodávky mouky pro výrobu těstovin úvěrovou dlužnicí).
Odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 331/15 (správně III. ÚS 3317/15), či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, při řešení otázky procesního práva (otázky poučovací povinnosti soudu v odvolacím řízení při odlišném právním posouzení, než jaké zaujal soud prvního stupně). Namítá, že odvolací soud porušil zákaz vydat překvapivé rozhodnutí, neboť zaujal odlišné právní posouzení než soud prvního stupně, aniž by účastníky s tímto svým odlišným právním názorem seznámil a dal jim prostor se k němu vyjádřit. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká též rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu (blíže nespecifikovanou) při řešení otázky procesního práva (povinnosti odvolacího soudu přihlédnout k argumentaci, která vychází ze skutkového tvrzení samotného žalobce a dále ze skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti, resp. plynou z relevantní právní úpravy), pokud nepřihlédl k její argumentaci, uplatněné v průběhu odvolacího řízení z procesní opatrnosti, že část podniku označená jako „Těstárna Rosice“ byla následně dovolatelkou prodána jinému subjektu a že případný ručitelský závazek přešel na kupujícího podle §476 a 477 obch. zák. Podle dovolatelky nešlo o skutečnosti nově namítané až v odvolacím řízení, neboť nedostatek své pasivní legitimace namítala od počátku soudního řízení. Skutkové tvrzení, že ručitelský závazek souvisí s částí privatizovaného majetku označenou jako závod „Těstárna Rosice“, bylo tvrzením žalobkyně. Skutečnost, že s účinností od 1. 7. 2008 došlo na základě smlouvy o prodeji části podniku k převodu části podniku žalované „TĚSTÁRNA Rosice“ na společnost TERO ROSICE, s. r. o., IČ 28289889, byla soudu známa z úřední činnosti, neboť je publikovaná v obchodním rejstříku, navíc výpis z obchodního rejstříku dovolatelky byl proveden k důkazu v řízení před soudem prvního stupně, a přechod závazků souvisejících s převáděným podnikem (částí podniku) vyplýval přímo ze zákona.
Podle dovolatelky pochybil odvolací soud i při určení výše ručitelského závazku, když nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §129m odst. 1 hosp. zák. a dovodil, že na základě obsahu ručitelského prohlášení M. žalovaná ručí i za příslušenství úvěrového dluhu. Domnívá se, že otázka „zda se ručení vztahuje i na příslušenství pohledávky, pokud text ručitelského prohlášení výslovně neuvádí, že se ručení vztahuje pouze na jistinu pohledávky“ nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud výslovně řešena, resp. byla řešena pouze nepřímo a odvolací soud k takovému řešení nepřihlédl. Předně namítá, s odkazem na výše uplatněnou argumentaci, že odvolací soud měl při posouzení rozsahu ručitelského závazku aplikovat obchodní zákoník, který nestanoví, že by se ručení za pohledávku automaticky vztahovalo i na příslušenství (navíc právní úprava ručení v hospodářském zákoníku byla podle ní principiálně stejná). Výkladem a contrario dovozuje, že pokud zákonodárce u jiného zajišťovacího institutu (zástavního práva) výslovně stanovil v §155 odst. 1 obč. zák., že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství pohledávky, a neučinil tak v případě ručení, nelze uplatnit obecné pravidlo, že příslušenství pohledávky sdílí osud samotné pohledávky (jinak by úprava §155 odst. 1 obč. zák. postrádala smysl). Ručení za příslušenství pohledávky tudíž podle ní nastane, pouze pokud je to v ručitelském prohlášení výslovně stanoveno. Odkazuje též na komentářovou literaturu k ustanovení §304 obch. zák. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007. Nesprávnou aplikaci ustanovení §129m odst. 1 hosp. zák. spatřuje dovolatelka též v tom, že odvolací soud přehlédl část tohoto ustanovení, podle níž „rozsah ručení může ručitel v písemném prohlášení zakládajícím ručení stanovit jinak“. Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud provedl výklad ručitelského prohlášení v rozporu s jeho textem a tedy projevenou vůlí M., neboť v něm byl v souvislosti se zajištěnou pohledávkou vždy použit singulár a nikoliv plurál, jak nesprávně uvedl odvolací soud, a navíc částka 9 000 000 Kč byla v ručitelském prohlášení považována za jistinu předmětné pohledávky, když úvěr měl být čerpán právě ve výši 9 000 000 Kč. V uvedeném spatřuje extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy zakládající přípustnost dovolání. Vůle M. podle dovolatelky směřovala k zaručení se pouze za jistinu pohledávky a nárok žalobkyně nemohl být důvodný co do částky 1 317 346,53 Kč představující příslušenství úvěru (úrok z úvěru a úrok z prodlení).
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Ztotožňuje se s posouzením věci, jak jej učinil odvolací soud. Nemá za to, že by skutková zjištění odvolacího soudu byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a též právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda měla být námitka promlčení předmětného ručitelského závazku posouzena podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku nebo v obchodním zákoníku. Výkladem §763 odst. 1 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, v němž dospěl k závěru, že určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoliv, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy nikoliv okamžik vzniku práv a povinností z tohoto vztahu vzniklých (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 32 Odo 1659/2006). V případě vztahu věřitele a ručitele pak je rozhodujícím okamžik, kdy byl učiněn projev vůle ručitele (jednostranný právní úkon adresovaný věřiteli) zakládající ručení, bez ohledu na to, kdy vznikl závazek ze smlouvy, jež má ručení zajišťovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3894/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že podle §763 odst. 1 obch. zák. je třeba námitku promlčení posuzovat podle úpravy obsažené v hospodářském zákoníku vzhledem k tomu, že ručitelské prohlášení i smlouva o úvěru, k níž se toto ručitelské prohlášení vztahovalo, byly učiněny (uzavřeny) v roce 1991, tedy za účinnosti hospodářského zákoníku, od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2507/99, se neodchýlil, neboť za rozhodný (kromě okamžiku vzniku úvěrového vztahu, jež podstatný nebyl) považoval okamžik, kdy bylo učiněno ručitelské prohlášení jako jednostranný právní úkon zakládající vztah mezi ručitelem a věřitelem. Odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1104/2003, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, jsou nepřípadné, neboť v nich byla řešena otázka rozhodného práva pro vztah ručitele (Fondu národního majetku) a věřitele založený ze zákona okamžikem přechodu privatizovaného majetku z Fondu národního majetku na nového nabyvatele, k němuž došlo za účinnosti obchodního zákoníku, tj. ve zcela odlišné situaci.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolání proto není přípustné pro řešení otázky, která podle dovolatelky úzce souvisí s otázkou práva rozhodného pro posouzení promlčení, tj. otázky, „kdy nejdříve by předmětný ručitelský závazek mohl vzniknout“, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud při posouzení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení žalobou uplatněného nároku, považoval v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu za rozhodný okamžik, kdy bylo učiněno ručitelské prohlášení, a tím, kdy na základě takového ručitelského prohlášení vznikl ručitelský závazek, se nezabýval. Odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2372/2010, a ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005, tudíž přípustnost dovolání založit nemohou. Ostatně v těchto rozsudcích byly řešeny otázky jiné (otázka vzniku zástavního práva a otázka, kdy nastávají účinky adresného právního úkonu – odvolání účinků odstoupení od smlouvy).
Odkazuje-li dovolatelka při své argumentaci dále na rozsudky Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka promlčení podle obchodního zákoníku, pak ani tato argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť otázku, zda by byl uplatněný nárok promlčen podle ustanovení obchodního zákoníku, odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně ručitelského prohlášení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že odvolací soud tím, že při posouzení platnosti ručitelského prohlášení vyložil jeho obsah v rozporu s jeho skutečným obsahem, postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, podle kterého je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. V tomto usnesení Nejvyšší soud poukázal na svou ustálenou judikaturu týkající se výkladu právního úkonu podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Odkaz dovolatelky na toto usnesení je nepřípadný, neboť odvolací soud vycházel při výkladu ručitelského prohlášení z příslušných ustanovení o výkladu právních úkonů obsažených v hospodářském zákoníku. Ve vztazích podléhajících hospodářskému zákoníku se úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2839/2005). Ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy – ručitelským prohlášením a jeho dodatkem – a skutkovým zjištěním o jejich obsahu se nepodává, neboť odvolací soud zjistil obsah těchto listin tak, jak byly založeny do spisu.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se při posouzení určitosti ručitelského prohlášení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že jakékoli pochyby, jež se mohly týkat obsahu ručitelského prohlášení, byly odstraněny dodatkem ze dne 17. 11. 1992 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 32 Cdo 957/99). Ve vztahu k dalším důvodům údajné nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu o platném vzniku ručitelského závazku dovolatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání a nesplnila tak obligatorní náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. Tyto vady přitom brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Dovolání též není přípustné pro řešení otázky přechodu ručení na žalovanou podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud posuzoval souvislost ručitelského závazku s privatizovaným majetkem na základě konkrétních ekonomických, finančních, organizačních a dalších skutečností, jež vyplývaly z provedených důkazů, tj. pokud zjišťoval, zda se předmětný závazek váže k majetku a hospodářské činnosti konkrétního závodu M., který byl předmětem privatizace. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není rozhodné, čím je tato souvislost dána (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002). Otázka, zda ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. závazek s privatizovaným majetkem skutečně souvisí, je otázkou skutkového zjištění a nikoliv otázkou právní. Dovolatelka tak ve své argumentaci o absenci souvislosti ručitelského závazku s privatizovaným majetkem fakticky provádí vlastní hodnocení provedených důkazů a zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Ostatně Nejvyšší soud neshledal ani extrémní rozpor při hodnocení důkazů, jak jej tvrdí dovolatelka. Odvolací soud shledal souvislost investičního projektu úvěrové dlužnice s majetkem příslušného závodu M. především na základě obsahu ručitelského prohlášení, privatizačního projektu a s ním souvisejících dokumentů. V ručitelském prohlášení přitom bylo uvedeno, že v případě úhrady splátky úvěru ručitelem mu vznikne vlastnický podíl na hodnotě výrobní linky těstovin kupované úvěrovou dlužnicí z ručením zajištěného úvěru a současně, že k zajištění ručitelského závazku M. poskytl zástavu na své technologické zařízení, mj. vlastní nedokončené investice, jež se podle privatizačního projektu vztahovaly právě k činnosti příslušného závodu M. v XY.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že z hlediska elementární spravedlnosti nelze zatížit žalovanou mnohamilionovým závazkem, se kterým v době privatizace nikdo nekalkuloval, neboť vychází z vlastních skutkových závěrů dovolatelky odlišných od skutkových zjištění odvolacího soudu, podle nichž ředitel M., který byl v průběhu privatizace a též v pozdějším období současně jednatelem žalované, sám informoval Komerční banku o přechodu ručení na žalovanou. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oproti přesvědčení dovolatelky není způsobilé založit přípustnost dovolání její tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí nebylo umožněno se k právnímu názoru odvolacího soudu o přechodu ručení vyjádřit. V nálezech ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, z nichž dovolatelka vychází, dospěl Ústavní soud k závěru o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu v situacích, kdy odvolací soud zaujal oproti soudu prvního stupně odlišný právní názor na otázky, které nebyly předmětem argumentace žádného z účastníků. Taková situace, však v projednávané věci nenastala. Otázka pasivní legitimace žalované a přechodu ručitelského závazku na nabyvatele v rámci privatizace byla řešena již před soudem prvního stupně i s přihlédnutím k argumentaci obou stran. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně nesouhlasila právě se závěrem, že závazek z ručení na dovolatelku při privatizaci nepřešel. K tomuto odvolání se dovolatelka vyjádřila. Samotná skutečnost, že odvolací soud na základě zopakovaného dokazování dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům ve vztahu k této otázce, než soud prvního stupně, neznamená překvapivost jeho rozhodnutí.
Namítá-li dovolatelka dále nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky „povinnosti odvolacího soudu přihlédnout k argumentaci, která vychází ze skutkového tvrzení samotného žalobce a dále ze skutečností, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti, resp. plynou z právní úpravy“, přehlíží, že na řešení takové otázky napadený rozsudek nezávisí a tudíž tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud nepřihlížel k námitkám dovolatelky založeným na tvrzení o pozdějším prodeji části jejího podniku, ke které se měl vztahovat ručitelský závazek, neboť takové tvrzení uplatnila vůči soudu až v odvolacím řízení (srov. §213 odst. 5 o. s. ř.). Odvolací soud přitom zjevně neměl za to, že by taková tvrzení vycházela ze skutkového tvrzení žalobkyně či ze skutečností soudu známých z jeho úřední činnosti. Z obsahu spisu je zřejmé, že v řízení před soudem prvního stupně dovolatelka namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace výlučně na základě tvrzení, že v rámci privatizace nedošlo k přechodu ručitelského závazku. Žalobkyně tvrdila souvislost ručitelského závazku s částí privatizovaného majetku označenou v rámci privatizace M. jako „Těstárna Rosice“, netvrdila však, jak mylně uvádí dovolatelka, že by takový závazek souvisel s částí podniku žalované označené jako „TĚSTÁRNA Rosice“ v roce 2008 při jejím prodeji třetí osobě, tj. že by takto při privatizaci označená část majetku M. byla totožná s částí podniku žalované shodně nazývanou v roce 2008 při jejím prodeji. Takové tvrzení učinila dovolatelka poprvé až v odvolacím řízení. Z obsahu spisu též nevyplývá, že by uvedená skutečnost byla soudu známá z úřední činnosti.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky výkladu §129m odst. 1 hosp. zák., tj. zda se ručení vztahuje i na úroky z úvěru a úroky z prodlení, pokud text ručitelského prohlášení výslovně neuvádí, že se ručení vztahuje pouze na jistinu pohledávky (úvěru), neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Uvedená otázka se týká výlučně správnosti posouzení nároku na zaplacení částky 1 317 346,53 Kč (kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení) odvolacím soudem. Jelikož nebylo dovolání shledáno přípustným pro řešení žádné z otázek, prostřednictvím kterých se dovolatelka snažila zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu o její povinnosti zaplatit žalobkyni částku 7 000 000 Kč jako nesplacenou jistinu úvěru, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v němž směřovalo proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 7 000 000 Kč.
Podle §129l odst. 1 hosp. zák. ručení vzniká písemným prohlášením ručitele nebo ze zákona.
Podle §129m odst. 1 hosp. zák. se ručení vztahuje na všechna práva, která vzniknou oprávněné organizaci ze zajištěného závazku. Nevztahuje se na náhradu škody způsobené porušením závazku povinnou organizací, pokud ručitel splnil svou povinnost vůči oprávněné organizaci včas. Rozsah ručení může ručitel v písemném prohlášení zakládajícím ručení stanovit jinak.
Podle §20 odst. 2 hosp. zák. právní úkon je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.
V prvé řadě dovolací soud uvádí, že neshledává důvodnými námitky dovolatelky, podle kterých měl odvolací soud v projednávané věci na ručení aplikovat úpravu obchodního zákoníku. Podle závěrů uvedených výše ve vztahu k právu rozhodnému pro řešení otázky promlčení uplatněných nároků, se též při posouzení rozsahu ručení uplatní podle §763 odst. 1 obch. zák. právní úprava hospodářského zákoníku, neboť ručitelské prohlášení bylo učiněno v roce 1991, tj. za účinnosti hospodářského zákoníku. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, v němž byla řešena otázka rozsahu ručení podle obchodního zákoníku, je tak nepřípadný.
Z obsahu §129m odst. 1 hosp. zák. je zřejmé, že toto ustanovení je dispozitivní. Zákonodárce ve vztahu k rozsahu ručení upřednostňuje projevenou vůli stran (srov. větu třetí tohoto ustanovení) a pouze v případě, že rozsah ručení není v písemném ručitelském prohlášení stanoven jinak, určuje, že ručení se vztahuje též na další práva vzniklá oprávněné organizaci ze zajištěného závazku. Výjimku z takto stanoveného rozsahu ručení pak tvoří právo oprávněné organizace na náhradu škody způsobené porušením závazku povinnou organizací v případě, že ručitel splnil svou povinnost vůči oprávněné organizaci včas. Pro určení rozsahu ručení je tak vždy rozhodující primárně obsah ručitelského prohlášení. Obsah ručitelského prohlášení jako jednostranného právního úkonu adresovaného věřiteli je třeba vykládat podle §20 odst. 2 hosp. zák. v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Je přitom třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých bylo ručitelské prohlášení učiněno a též k zásadám poctivého hospodářského styku. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jiný rozsah ručení podle §129m odst. 1 věty třetí hosp. zák. nemusí být v ručitelském prohlášení stanoven výslovně, pokud jej lze zjistit jeho výkladem provedeným v souladu s §20 odst. 2 hosp. zák.
Lze též uzavřít, že v případě smlouvy o úvěru sjednané ve vztazích podléhajících hospodářskému zákoníku může být právem vzniklým úvěrovému věřiteli z nesplaceného úvěru též právo na zaplacení úroků z úvěru a úroků z prodlení (srov. §382a a §378a hosp. zák.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že hospodářský zákoník – na rozdíl od občanského zákoníku – příslušenství pohledávky neznal. Úroky na základě smlouvy o úvěru podle ust. §382a hosp. zák. proto nebyly příslušenstvím jistiny (pohledávky), ale samostatným nárokem, což platilo i pro tzv. majetkové sankce ve smyslu §141 hosp. zák., popřípadě §378 a §378a hosp. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001, či ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2004).
Ručení se tedy podle §192m odst. 1 hosp. zák. vztahuje i na úroky z úvěru a úroky z prodlení, pokud nelze z ručitelského prohlášení ani jeho výkladem provedeným v souladu s §20 odst. 2 hosp. zák. dovodit, že se ručení vztahuje pouze na jistinu pohledávky (úvěru).
V projednávané věci odvolací soud při posouzení rozsahu ručení uzavřel, že ručitel M. prohlásil, že uhradí „pohledávky“ banky vůči věřiteli do částky 9 000 000 Kč, pokud pohledávka v této výši nebude uhrazena dlužníkem. Současně výslovně neprohlásil, že v rámci této částky uhradí pouze (výlučně) jistinu pohledávky (úvěru) a že se tedy ručení váže pouze k jistině úvěru, a jiné nároky (úroky, úroky z prodlení) že neuhradí. Z toho dovodil, že ručení je nutno vztáhnout i na další bance nesplacené pohledávky, jež věřitel vůči dlužníkovi má, jejichž součástí byly i úroky a úroky z prodlení. Dodal přitom, že jak jistina, tak i „požadované příslušenství“ jako nesplacená pohledávka jsou v součtu uvedeny v částce nižší, než je částka 9 000 000 Kč uvedená v ručitelském prohlášení (srov. odstavec 131 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že součástí povinností dovolatelky vzniklých z ručení byla též povinnost zaplatit úrok z úvěru a úrok z prodlení, výlučně na absenci výslovného určení jiného rozsahu ručení v prohlášení M., aniž by se v souladu s §20 odst. 2 hosp. zák. podrobněji zabýval tím, jaká byla skutečná vůle M. týkající se rozsahu ručení vzhledem k okolnostem, za kterých bylo ručitelské prohlášení učiněno, a též vzhledem k dalšímu obsahu ručitelského prohlášení (v něm se ručitel zavázal „splácet úvěr“, poskytnutý ve výši 9 000 000 Kč), tj. tím, zda konkrétní rozsah ručení podle §129m odst. 1 věty třetí hosp. zák. nebyl zjistitelný výkladem prohlášení ručitele. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy neúplné, a proto nesprávné.
Lze též přisvědčit dovolatelce, že vycházel-li odvolací soud pro účely posouzení rozsahu ručení ze zjištění, že v ručitelském prohlášení byl použit plurál „pohledávky“, šlo o zjevný rozpor s jeho vlastními skutkovými závěry o obsahu této listiny, jak je uvedl dříve v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. odstavec 100), z nichž vyplývalo, že ručitel prohlásil, že uhradí „pohledávku“ banky, tj. použil singulár. Ostatně samotný výklad ručitelského prohlášení provedený odvolacím soudem je vnitřně nekonzistentní, neboť z něj není zcela zřejmé, zda odvolací soud považoval nároky na úroky a úroky z prodlení za další samostatné pohledávky vedle pohledávky na zaplacení jistiny úvěru, či zda je považoval za příslušenství nesplacené pohledávky na zaplacení jistiny úvěru. Zřejmě též z důvodu tohoto nejasného odůvodnění odvolacího soudu označila dovolatelka v dovolání při formulaci posuzované otázky nárok žalobkyně na zaplacení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení, jehož existenci zpochybňuje, jako příslušenství pohledávky na zaplacení jistiny úvěru. S ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena v roce 1991, tj. za účinnosti hospodářského zákoníku, však bylo třeba posuzovat nároky ze smlouvy o úvěru vzniklé, včetně nároků na zaplacení úroků a úroků z prodlení, podle hospodářského zákoníku a tudíž šlo o samostatné nároky (pohledávky) a nikoliv o příslušenství pohledávky. Skutečnost, zda odvolací soud posuzoval úroky a úroky z prodlení jako samostatné pohledávky či jako příslušenství pohledávky na vrácení úvěru, přitom zjevně nebyla pro výklad rozsahu ručitelského prohlášení M. bez významu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou jinou vadu řízení neshledal.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 1 317 346,53 Kč spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil v části prvního výroku, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do této částky (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně (vzhledem ke svému právnímu názoru se ani soud prvního stupně řádně nezabýval výkladem ručitelského prohlášení ve vztahu k určení rozsahu ručení), Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu