ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1777.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1777/2020-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně DesertRose s. r. o. , se sídlem v Mirošovicích, Ke křížku 159, identifikační číslo osoby 26512874, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, proti žalované Sec-Communication, a. s. , se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, identifikační číslo osoby 24309443, zastoupené Mgr. Jánem Pajorem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 698, o zaplacení částky 50 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 65/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 28 Co 215/2019-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 13 C 65/2016-428, uložil žalované zaplatit žalobkyni 50 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení od 25. 9. 2015 do zaplacení a současně jí uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 294 099 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 50 000 EUR od 23. 9. 2015 do 24. 9. 2015 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Má-li dovolatelka za to, že ujednání čl. 2.5 o rozsahu exkluzivity v Dohodě o výhradní spolupráci na území České a Slovenské republiky ze dne 25. 10. 2013 (dále jen „dohoda“) měl odvolací soud vyložit tak, že stanovený rozsah exkluzivity je vázán pouze ke „stejnému zboží“, a nikoliv ke „stejnému druhu zboží“, neboť takový výklad je podle jejího názoru mnohem širší než (doslovné) znění dohody, nemůže tato argumentace založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019 (jenž jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že výsledek, k němuž soudy nižších stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu (jednání), nelze jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Z těchto závěrů odvolací soud v projednávané věci výslovně vycházel (bod 12 jeho rozhodnutí). Jestliže tak na základě dokazování a provedeného výkladu dohody uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o tom, že rozsah exkluzivity se váže ke zboží druhově stejnému, které společnost Elis Engineering vyráběla a byla schopna dodat, postupoval v souladu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při posouzení otázky určitosti ujednání čl. 2.5 dohody odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, nelze jí přisvědčit. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť jak již Nejvyšší soud uvedl shora, odvolací soud za použití výkladových pravidel (a aniž by doplňoval projevenou vůli stran) dospěl k závěru, že rozsah exkluzivity se váže ke zboží druhově stejnému, které společnost Elis Engineering vyráběla a byla schopna dodat. Jde tak o ustanovení určité a nevzbuzující pochybnosti o svém obsahu.
Dovolatelka konečně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, při posouzení otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v čl. 8.1 dohody pro její neurčitost. V této jiné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinnosti, jež jsou obsahem závazku. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti. Není-li určena konkrétní povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti. Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení konkrétní povinnosti. Z tohoto důvodu sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry dovolacího soudu, pokud s odkazem na svůj závěr o určitosti a srozumitelnosti ujednání čl. 2.5 dohody, k němuž dospěl na základě použití zákonných interpretačních pravidel (byť je výslovně necitoval), uzavřel, že o neurčité či nesrozumitelné ustanovení nejde. Ani u této námitky tak není tvrzený předpoklad přípustnosti dán.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu