ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.32.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 32/2020-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TESAKO CZ s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Komenského 394, PSČ 549 01, identifikační číslo osoby 25979752, zastoupené Mgr. Pavlou Ježákovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Štefánikova 16/29, proti žalované SKLOPAN LIBEREC, a. s. , se sídlem v Liberci, Liberec XI – Růždol I, Zahradní 445/45, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25034421, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení částky 353 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 5/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 25/2019-700, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, majíc dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení „otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu České republiky“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že neprokázala existenci vad díla, je oproti jejímu přesvědčení závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012). Ke kritice správnosti tohoto závěru ostatně dovolatelka nevymezuje avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání, neboť neoznačuje judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. To neučinila ani ve vztahu k argumentu, že odvolací soud měl v odvolacím řízení provést nové dokazování, jestliže důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil odlišně a dochází tak k odlišnému právnímu závěru, resp. jestliže zaujal ke zjištěnému skutkovému stavu odlišný právní názor.
K argumentaci ustanovením §551 odst. 1, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Má-li se též k ní vztahovat obecně vymezený předpoklad přípustnosti, tj. rozpor s ustálenou rozhodovací praxí, pak dovolání též v tomto ohledu postrádá odkaz na příslušné judikatorní závěry.
Námitkou, že odvolací soud pochybil, jestliže nesprávně poučil účastníky řízení o povinnosti předložit nové důkazy podle §118a odst. 3 o. s. ř., přestože nové důkazy nejsou v odvolacím řízení přípustné, když měl správně zopakovat dokazování v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. a případně vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, kde by dovolatelka měla možnost uplatnit nové důkazy, dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, vadu řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Námitky vad řízení, v jejichž rámci není předložena otázka procesního práva řešená odvolacím soudem, kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolatelka ostatně v souvislosti s touto námitkou odkazuje (v závorce) toliko na „NS sp. zn. 22 Cdo 2335/2005“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Má-li jít o odkaz na judikatorní závěry, s nimiž je podle jejího mínění procesní postup odvolacího soudu v rozporu, jde o odkaz nepřípadný. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí citoval závěry svého usnesení ze dne 27. 6. 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, podle nichž „jestliže byla žaloba zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Nejvyšší soud uzavřel, že tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud zde tedy řešil otázku, za jakého stavu poznatků o právně významných skutečnostech je třeba poučovat podle §118a o. s. ř. a speciálně podle §118a odst. 2 o. s. ř. (totiž jen tehdy, nejsou-li právně významné skutečnosti prokázány), a ke vztahu poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. a principu neúplné apelace podle §205a o. s. ř. ani k postupu odvolacího soudu podle §213 odst. 2 o. s. ř. se nevyjadřoval.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolaní podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání lze nalézt v argumentu, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže se (přes námitky dovolatelky) nezabýval otázkou, „zda je nárok na zaplacení ceny za nefunkční dopravníky v souladu se zásadou poctivého obchodního styku“, provázeném odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, od nichž se měl odvolací soud patrně odchýlit. V tom však dovolatelce přisvědčit nelze.
Dovolatelka prosazuje názor, že „když za současného skutkového stavu jí nebylo možno přiznat nárok na slevu z ceny dopravníků, byla vhodná aplikace korektivu zásadou poctivého obchodního styku“. Je přesvědčena, že „zaplacení ceny za dva prokazatelně nefunkční dopravníky by bylo porušením zásady poctivého obchodního styku a byla by zcela nepřípustně poskytnuta právní ochrana zjevně šikanóznímu jednání“. Pomíjí přitom, že odepřít výkon práva podle §265 obch. zák. lze jen za předpokladu, že právo vzniklo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 965/2015, ze ne 24. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3921/2010, a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010), důvody pro aplikaci §265 obch. zák. tedy nemohou spočívat v takových skutečnostech, které jsou (samy o sobě či ve spojení s dalšími) právně významnými pro posouzení, zda právo vzniklo či nikoliv (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009). Okolnosti, v nichž by bylo možno důvodně spatřovat šikanózní či jiný zneužívající postup žalobkyně, dovolatelka neuvádí a takové okolnosti nelze nalézt ani ve zjištěném skutkovém stavu věci.
Je pravdou, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí předpoklady pro aplikaci ustanovení §265 obch. zák. výslovně nezabýval, z toho ale, že žalobkyni uplatněný nárok přiznal, je patrno, že důvody pro odepření právní ochrany v okolnostech zde souzené věci neshledal. Ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 4 Cmo 56/2017-593, přiléhavě argumentoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, resp. závěry předchozích rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaných, podle nichž korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. I když odvolací soud nedostál důsledně požadavkům na odůvodnění rozhodnutí soudu, formulovaným v dovolatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18 (Ústavní soud sice ve své rozhodovací praxi připouští i odpověď implicitní, ovšem za podmínek tomu přiměřeného kontextu, srov. nález ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vytýkaná absence explicitní odpovědi na předmětnou námitku nemá v konkrétních poměrech zde souzené věci (vzhledem k uvedeným okolnostem a ke shora objasněné irelevanci argumentace, jíž dovolatelka prosazuje aplikaci §265 obch. zák.) povahu takové vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), natož aby tato vada měla ústavně právní rozměr (aby jí došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a také Ústavního soudu, když se odchýlil od vlastního právního názoru vysloveného již dříve v tomto řízení a porušil tak zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, podle něhož neprokázala existenci vad dvou dopravníků a výši slevy z ceny díla, přestože tyto skutečnosti „uznal“ ve svém druhém rozhodnutí ve věci, a že se opomněl zabývat zásadou poctivého obchodního styku, ačkoliv ve svém druhém rozhodnutí ve věci uvedl, že korektiv zásadou poctivého obchodního styku je ultima ratio.
Avizovanou judikaturu dovolacího soudu dovolatelka neoznačila a její odkazy na nálezy Ústavního soudu jsou nepřípadné. V nálezu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněném pod číslem 167/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud vyjádřil názor, že odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. Nález tedy formuluje povinnost respektovat dříve přijatý právní názor, avšak - jak již bylo zdůrazněno v jiné souvislosti - závěr o tom, že určitá skutečnost byla prokázána či nikoliv, je závěrem skutkovým, nikoliv právním. Z toho pak, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí opomněl výslovně vypořádat s námitkou rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž v předchozím kasačním rozhodnutí argumentoval závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností, jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona, přeci nelze dovozovat, že se v napadeném rozhodnutí od onoho právního názoru odklonil; sama dovolatelka mu v předchozí části dovolání vytýká absenci zdůvodnění. Též v nálezu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, jenž je dostupný na webových stránkách Ústavního soudu, se pak Ústavní soud vyjadřoval k zaujetí jiného právního názoru (k řádně nezdůvodněnému odchýlení se od předchozí judikatury, resp. od očekávaného výkladu práva), nadto k odchýlení se od názoru, který byl přijat v jiném řízení.
Nad rámec uvedeného lze zmínit, že Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval. K názoru, že odvolací soud není vázán právním názorem, který vyjádřil v předchozím kasačním rozhodnutí, se Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením z 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2049/13, v rozsudku ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, v důvodech usnesení ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněného pod č. 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019.
Se svým právním názorem, odlišným od závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy došlo k předání díla, je na žalované (na dovolatelce), aby prokázala, že dílo mělo vady, a prokázala „výši slevy“, odvolací soud účastníky řízení v úvodu odvolacího jednání konaného dne 3. 7. 2020 seznámil, dovolatelka tedy nemohla názorem odvolacího soudu v otázce, koho z účastníků tíží důkazní břemeno stran vad díla a stran skutečností významných pro výši slevy z ceny díla překvapena.
Přípustnost dovolání proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu