ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.360.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 360/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované VWR International s.r.o. , se sídlem ve Stříbrné Skalici, Pražská 442, PSČ 281 67, identifikační číslo osoby 63073242, zastoupené JUDr. Martinem Vojtíškem, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241/0, o zaplacení 130 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 303/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2019, č. j. 21 Co 89/2019-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 130 500 Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě kupní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 23. 11. 2017.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 7 C 303/2018-71, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2019, č. j. 7 C 303/2018-87, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající dne 23. 11. 2017. Konstatoval, že v čl. III odst. 2 kupní smlouvy se účastnice dohodly, že prodávající je povinna odevzdat kupující zboží podle čl. I této smlouvy do 7 týdnů ode dne účinnosti kupní smlouvy, nejpozději však do 30. 4. 2018. Pro případ prodlení prodávající s dodáním zboží si účastnice v čl. VIII odst. 1 předmětné smlouvy sjednaly, že prodávající je povinna zaplatit kupující smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč za každý započatý den prodlení. Podle čl. XI odst. 4 kupní smlouvy nabývá smlouva účinnosti dnem jejího uveřejnění v registru smluv.
Za použití §555-558 občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že čas plnění byl v předmětné kupní smlouvě určen zcela jednoznačně – do 7 týdnů od účinnosti smlouvy, což vyplývá z jazykového vyjádření použitého ve smlouvě. Předložka „do“ podle odvolacího soudu vyjadřuje, že žalovaná mohla plnit ihned po uzavření smlouvy, ale nejpozději do 7 týdnů ode dne nabytí účinnosti smlouvy, přičemž termín plnění „nejpozději do 30. 4. 2018“ byl sjednán pro případ, že by smlouva nabyla účinnosti později, než účastnice předpokládaly, a že lhůta 7 týdnů od účinnosti smlouvy by skončila až po 30. 4. 2018. Výklad přijatý odvolacím soudem podle něj navíc plyne i ze systematického výkladu dalších ustanovení předmětné kupní smlouvy a obdobné formulace týkající se lhůt se běžně používají v podnikatelském styku i v právních předpisech a jsou vykládány stejným způsobem, jako to učinil odvolací soud.
Žalovaná podala proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, namítá, že odvolací soud ignoroval „objektivní nejednoznačnost pojmů použitých ve smlouvě“ a neaplikoval §557 o. z. Slovo „nejpozději“ obsažené v čl. III odst. 2 a celé toto ustanovení předmětné smlouvy nelze podle dovolatelky vykládat jinak než jako určení konkrétního data, do kdy je možno plnit naposledy, přičemž ani za použití logického, či systematického výkladu nelze dojí k jinému závěru. Dovolatelka sporné ustanovení po celou dobu trvání smluvního vztahu vykládala tak, že může plnit ihned, nejlépe do 7 týdnů ode dne uzavření smlouvy, ale v případě, že tomu tak nebude, je stanoven nejzazší termín plnění – 30. 4. 2018. Pro tento výklad podle dovolatelky svědčí rovněž znění čl. VIII odst. 1 kupní smlouvy o smluvní pokutě v případě prodlení dovolatelky s dodáním zboží. Jako první navíc sporný výraz v ustanovení o času plnění použila žalobkyně, proto mělo být toto smluvní ustanovení v souladu s §557 o. z. vyloženo k její tíži. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §558 odst. 1 o. z. Nesouhlasí s jeho závěrem, že ve smlouvě použitá formulace o termínu plnění se běžně a pravidelně používá v právním styku mezi podnikateli a odkaz na použití obdobné formulace lhůt v právních předpisech považuje za nepřípadný.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Dovolatelka v úvodu dovolání uvedla dva navzájem se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Přitom navíc přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že dovolatelka zamýšlela uplatnit první z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., a to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle dovolatelky vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007. Tato její námitka však přípustnost dovolání založit nemohla, neboť dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, a odkaz na ně tedy nemůže obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016).
Nejvyšší soud navíc neshledal na posouzení odvolacího soudu nic nesprávného, dospěl-li k závěru, že ujednání stran v čl. III odst. 2 předmětné smlouvy, jímž si sjednaly čas plnění, žádný výraz připouštějící různý výklad neobsahuje. V čl. III odst. 2 smlouvy obsažená formulace „do 7 týdnů ode dne účinnosti smlouvy“ zakotvuje lhůtu, jejíž počátek je určen událostí, o níž se v době uzavření smlouvy neví, kdy nastane. Nejednoznačným pojmem v citovaném sousloví není ani pojem „7 týdnů“, označující časové období, ani pojem „účinnost smlouvy“, ani předložka „do“, jež je použita s jednoznačným významem možnosti plnit ihned po uzavření smlouvy. V čl. III odst. 2 smlouvy dále použitá vazba „nejpozději však do 30. 4. 2018“ představuje toliko logické omezení lhůty k plnění pro případ, kdy by událost, která určuje počátek lhůty 7 týdnů, tedy okamžik účinnosti smlouvy, nastala později než 7 týdnů před 30. 4. 2018. Tato vazba také neobsahuje nic nejednoznačného, a to ani ve spojení s první částí citovaného smluvního ustanovení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu