ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3614.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3614/2019-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Skanska a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava , se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8, identifikační číslo osoby 00845451, o zaplacení částky 10 054 580,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 22/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2019, č. j. 15 Co 209/2018-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 159 C 22/2016-130, zamítl žalobu o zaplacení 10 054 580,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dále uvádí, že soudy nižších stupňů posuzovaly právní otázky „rozdílně než stávající judikatura, event. Nejvyšší soud v dosavadní judikatuře skutkový stav této věci ještě neposuzoval, event. s ohledem na datum vydání ‚přelomového‘ rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, pro danou problematiku vyžaduje věc revizi a konfrontaci s vývojem obchodních vztahů ve stavebnictví“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá parafráze textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (které je dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).
Je-li uplatňován předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, a již zmíněné usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. tak, jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála, uvádí-li v úvodu dovolání dva (respektive tři) ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
Nicméně z dalšího obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku „pokud by v projednávané věci skutečným důvodem pro odmítnutí ‚zasmluvnění‘ nezahrnutých změnových listů byla tzv. předvídatelnost víceprací, která nepřiznávala žalobkyni podle čl. II. odst. 4 smlouvy o dílo ze dne 10. 7. 2013 (dále jen „smlouva o dílo“) nárok na dodatečnou odměnu, může soud prvního stupně a dovolací (zřejmě myšleno odvolací) soud k tomuto důvodu zcela nepřihlédnout, nezohlednit jej, nevypořádat se s ním a pouze mechanicky odkázat na nedodržení formy pro sjednání změny díla formou dodatku ke smlouvě o dílo“. Prostřednictvím této otázky nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť jde o otázku hypotetickou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu založil své rozhodnutí na závěru, že pakliže mezi smluvními stranami smlouvy o dílo nedošlo ke změně předmětu díla (a navýšení ceny) ve vztahu k provedeným vícepracím tak, jak stanovila smlouva o dílo v čl. II. odst. 4 a 5 a v čl. XVI. odst. 2, není objednatel povinen zaplatit zhotoviteli jinou cenu než ve smlouvě dohodnutou a současně nejde ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jde o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu provedených víceprací. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Obdobně uvádí-li dovolatelka otázku zda „může mít na projednávanou věc vliv skutečnost, že tzv. méněpráce byly učiněny součástí dodatku ke smlouvě o dílo, ale vícepráce již nikoliv“, majíc za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena. Ani tuto otázku však odvolací soud neřešil a ani neměl důvod ji řešit, byla-li předmětem sporu úhrada provedených víceprací, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v rámci dovolacího řízení a tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně je na místě dodat, že argumentace dovolatelky směřuje proti ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce autonomie vůle smluvních stran. Ta je ustálena v závěru, že obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněný pod číslem 1/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1698/2016).
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání, kterým žalovaný respektoval ve smlouvě o dílo upravený postup při změně rozsahu díla v podobě více nebo méněprací, nelze považovat za jednání odporující dobrým mravům či zásadám poctivého obchodního styku. Uvádí, že takto intenzivní odchylka od ustanovení smlouvy o dílo nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud se při posouzení, zda jednání žalovaného lze považovat za rozporné s dobrými mravy nebo s poctivým obchodním stykem, zabýval nejen konkrétními okolnostmi dané věci, ale především zdůraznil, že s poukazem na dobré mravy nebo zásady poctivého obchodního styku lze pouze odepřít výkon práva, nikoliv založit nárok, který podle práva neexistuje. Tento závěr, který dovolatelka ani nezpochybnila, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3651/2011, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 964/2015, odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2781/2011 a další). Prostřednictvím této námitky proto nemůže být přípustnost dovolání založena.
Předkládá-li dovolatelka otázku zda „může soud odmítnout provést důkaz výslechem osob pracujících pro žalovaného a osobně se podílejících na realizaci zakázky, aby se tyto osobně před soudem vyjádřily ke způsobu spolupráce, odchylek od ustanovení smlouvy o dílo, event. přiblížily soudu specifika daného díla, tlaku na čas, hrozby neobdržení finančních dotací apod.“, ve skutečnosti namítá vadu řízení, která však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Vznáší-li dovolatelka otázku zda „lze jednání žalobkyně, tedy její legitimní očekávání v podobě uzavření dodatku ke smlouvě považovat za nezodpovědné jednání profesionála, jak uvedly nalézací soudy, když zohledňuje pokyny zástupců žalovaného, zcela jistě také profesionálů, jejich snahu o dodržení konečného termínu realizace díla, nebo lze v nastalé situaci odvodit také spoluodpovědnost žalovaného a jeho zástupců“, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně přistoupila k realizací prací, aniž by vyčkala uzavření písemného dodatku o provedení víceprací ke smlouvě o dílo, na základě čehož uzavřel, že takové jednání je nutno vyhodnotit (jako lehkovážné) k tíži žalobkyně. Lze doplnit, že odvolací soud předmětný závěr učinil nad rámec svého rozhodnutí, když výslovně uvedl, že žalobkyně ani netvrdila, že ji jednáním žalovaného vznikla jakákoliv škoda. Rozhodnutí tak nespočívá na posouzení splnění prevenční povinnosti účastníků.
Dovolatelka konečně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, patrně majíc za to, že by měl odvolací soud „otázku“ oprávněnosti nároků zhotovitelů na úhradu víceprací řešenou v předmětných rozhodnutích dovolacího soudu posoudit jinak. Dovolací soud v argumentaci dovolatelky neshledává žádný důvod řešit otázku nároku na zaplacení víceprací v případě, že nedojde k jejich zakotvení do smlouvy o dílo, jinak. Dovolatelka se omezila pouze na nekonkrétní tvrzení o teoretických možnostech objednatele, který by mohl využít svého „zvýhodněného postavení“, k čemuž však v projednávané věci zjevně nedošlo. Tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu