ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4037.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4037/2019-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) A. K. , narozené XY, a 2) K. K. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, o zaplacení 205 464 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 136/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 51 Co 308/2018-515, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující doplatek ceny díla.
Usnesením ze dne 28. 5. 2018, č. j. 14 C 136/2011-473, Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že v řízení bude na straně žalobkyně dále pokračováno se společností V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „v.“). Vyhověl tak návrhu žalobkyně podle §107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) podanému z důvodu, že žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2018 postoupila žalovanou pohledávku na v.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalovaných změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2018, č. j. 14 C 136/2011-473, tak, že návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila v., zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval při aplikaci §107a o. s. ř. příliš formalisticky a nezabýval se dostatečně všemi okolnostmi postoupení předmětné pohledávky. Žalovaná pohledávka byla dne 22. 5. 2018 na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena v., jejíž základní kapitál činí jen 20 000 Kč. Jediným společníkem a jednatelem žalobkyně je P. K., jenž je také zakládajícím společníkem v. a jejím prvním jednatelem, přičemž obě společnosti sídlí na stejné adrese. Jednatel v. P. K. byl dne 11. 5. 2018 odvolán a byl jmenován jednatel nový – T. B., jehož adresa trvalého pobytu je na Obecním úřadě XY. T. B. je zároveň jediným společníkem a jednatelem společnosti E., přičemž jeho obchodní podíl v této společnosti je postižen exekučním příkazem, obdobně jako u společnosti B. Pokud by došlo k převodu obchodního podílu P. K. ve v. na T. B., jak předpokládá smlouva o smlouvě budoucí ze dne 11. 5. 2018 uzavřená mezi P. K. a T. B., který má o tento podíl podle žalobkyně zájem za předpokladu, že v majetku v. bude žalovaná pohledávka, byl by následně i tento podíl postižen exekučním příkazem a vymahatelnost nákladů řízení by byla zcela ztížena, pokud by byla žalobkyně ve sporu neúspěšná. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalobkyně, k němuž navíc došlo v době, kdy mělo být soudem prvního stupně již brzy vyhlášeno rozhodnutí a žalobkyně soudu ani nedoručila svůj závěrečný návrh, bylo účelové a nemůže požívat soudní ochrany.
Proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud otázku aplikace §107a o. s. ř. a §2 o. s. ř. posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3394/2016, a ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 717/2017, a své rozhodnutí založil na základě hypotéz a spekulací o zneužití procesních práv ze strany žalobkyně. Podle dovolatelky je vo106 s. r. o. ekonomicky aktivní společností, která v roce 2018 dosáhla kladného výsledku hospodaření, a postoupení žalované pohledávky z dovolatelky na v. je zcela běžným obchodním případem. Ani problémy T. B. nemohou mít podle dovolatelky žádný vliv na majetkovou situaci v.
Dovolatelka, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3479/2017, odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nenařídil jednání, nedal jí možnost, aby se v odvolacím řízení vyjádřila k provedeným důkazům a neumožnil jí navrhovat další důkazy, čímž ji zkrátil na jejích procesních právech.
Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Otázka aplikace §107a o. s. ř. a §2 o. s. ř. nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v dovolatelkou citovaných ani jiných jeho rozhodnutích.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li možno dovodit podle toho, co vyšlo v řízení najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, například v usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013 (jež je, jakož všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), kde zdůraznil, že hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí nabýt reálné podoby.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněném pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Ústavní soud (a shodně Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.), a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. přitom může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Na závěry vyslovené v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu v R 46/2012, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
V nyní projednávané věci odvolací soud rozhodl zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu – ve svém rozhodnutí (viz body 12 a 13 dovoláním napadeného usnesení) přesvědčivě vysvětlil a pečlivým hodnocením konkrétních okolností případu (časový okamžik postoupení, personální propojení postupitele a postupníka, nízký základní kapitál postupníka, nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, hrozba postižení obchodního podílu exekucí) odůvodnil, proč dospěl k závěru, že k postoupení pohledávky došlo s úmyslem, aby případný procesní neúspěch dovolatelky nevedl k úspěšnému vymožení náhrady nákladů řízení, a proč tedy považoval návrh dovolatelky podle §107a odst. 1 o. s. ř. za zneužití práva.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, pak přehlíží, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení, které dovolatelka namítá, nejsou totiž samy o sobě (jak je uvedeno shora) způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnující žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3479/2017, na něž dovolatelka v souvislosti s touto svou námitkou odkázala, řešilo situaci, kdy soud neumožnil žalované, aby se k návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. vyjádřila. O takovou situaci v nyní projednávané věci vůbec nejde. Navíc z obsahu spisu se podává, že dovolatelka byla řádně vyzvána, aby se k odvolání žalovaných proti usnesení soudu prvního stupně vyjádřila, což také tak učinila, a veškeré skutečnosti, na jejichž základě odvolací soud rozhodl, plynou ze spisu nebo jsou běžně úředně dostupné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu