ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4314.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4314/2019-93
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Made by Soulmates s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 110/53, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06162720, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalované Polygons production s.r.o. , se sídlem v Praze, Nové Město, Lannova 2061/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02569124, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o zaplacení 298 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 252/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 20 Co 189/2019-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 20 Co 189/2019-68, a rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2019, č. j. 41 C 252/2018-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 8. 1. 2019, č. j. 41 C 252/2018-21, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 298 870 Kč s příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 41 781,50 Kč. Soud prvního stupně tak rozhodl k návrhu žalobkyně poté, kdy žalovaná podala v zákonné lhůtě proti elektronickému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. EPR 202424/2018-6, jímž bylo vyhověno žalobě, odpor, který však nijak neodůvodnila a žádné další vyjádření ve věci nepodala, ač jí bylo současně v uvedeném platebním rozkazu uloženo, aby v případě podání odporu se ve věci ve třicetidenní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu k žalobě písemně vyjádřila, a jestliže tak včas písemně ve stanovené lhůtě neučiní a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 2. 2019, č. j. 41 C 252/2018-40, zamítl návrh žalované, aby jí bylo prominuto zmeškání lhůty k podání vyjádření ve věci samé podle §114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak jí bylo uloženo ve vydaném elektronickém platebním rozkazu, proti němuž podala odpor, a toto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2019, č. j. 20 Co 117/2019-53, potvrdil. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že žalovaná nemůže mít se svým procesním návrhem úspěch již z toho důvodu, že lhůta k podání vyjádření k žalobě podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, kterou postupem podle §58 o. s. ř. nelze prominout. Současně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že na straně žalované nelze shledat omluvitelný důvod pro zmeškání předmětné lhůty, neboť tvrzené nepředvídatelné opomenutí asistentky advokáta zaznamenat lhůtu k vyjádření, která se v době podání odporu nacházela ve stavu pokročilého těhotenství, které bývá podle názoru žalované spojeno se zvýšenou únavou, tělesnou slabostí a nesoustředěností, není podle posouzení soudu nepředvídatelnou překážkou a jde k tíži advokáta v rámci jeho odpovědnosti za jednání (opomenutí) jeho zaměstnanců. Kromě toho je prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření podle §114b o. s. ř. vyloučeno v situaci, kdy již nastala fikce uznání žalobního nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně na jejím základě vydal rozsudek pro uznání, jak se stalo v souzené věci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že výše náhrady činí 47 529 Kč, jinak ho potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok III.). Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky, že v souzené věci nebyly splněny podmínky pro vydání napadeného rozsudku z důvodu, že žalobkyně netvrdila dostatečné skutečnosti k posouzení důvodnosti její žaloby. Podle posouzení odvolacího soudu argumentace odvolatelky proti naplnění podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu ve smyslu §172 odst. 1 o. s. ř. neobstojí. Je tomu tak proto, že žalobkyně uvedla v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu skutkové okolnosti sporu v rozsahu předestírajícím ucelený skutkový děj a umožňujícím právní kvalifikaci nároku, z něhož pro účely vydání platebního rozkazu vyplývá důvodnost žalobního nároku. Absence žalovanou namítaných podrobností právního vztahu mezi účastnicemi a ani zjevná chyba v psaní v označení výše nároku v rámci odůvodnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ani výzvy podle §114b o. s. ř. nebrání. K výhradě žalované, že žalobkyně nepředložila ke svým tvrzením dostatečné důkazy, odvolací soud s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že samotnému vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, soud nečiní žádná skutková zjištění, ani nehodnotí důkazy a neposuzuje důvodnost nároku z hlediska pozitivní právní úpravy. Za situace, kdy byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání vymezené v §153a odst. 3 o. s. ř. v souzené věci zjevně naplněny, byl soud povinen rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání, což učinil. Odvolací soud proto napadený rozsudek pro uznání ve výroku o věci samé potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje s odkazem na §237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Dovolatelka opakovaně poukazuje na to, že k vydání platebního rozkazu může soud podle §172 odst. 1 o. s. ř. přistoupit jen při splnění dvou podmínek – předmětem nároku musí být peněžité plnění a uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě, tedy jejich právní posouzení vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. Tak tomu však podle dovolatelky v souzené věci nebylo, neboť žalobkyně, byť svůj nárok opírá o údajnou smlouvu o dílo, k důkazům ji nepředložila, netvrdí a nedokazuje, kdy a v jaké formě měla být uzavřena, a netvrdí ani její podstatné náležitosti, a to přesto, že tyto skutečnosti nelze jinak zjistit. Dále netvrdí, kdy jí dílo předala, v jakém rozsahu a jak byla stanovena splatnost ceny díla, termín zhotovení díla, apod. Rovněž žalobkyni vytýká, že netvrdí a ani nedokládá žádné náklady, které vynaložila v souvislosti s údajně provedeným dílem, ani nijak nespecifikuje subjekty, jimž měla tyto náklady hradit. Žalovaná se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, podle níž soud může učinit výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li přitom předmětem žalobního nároku peněžité plnění, musí žalobce v žalobě uvést přesně peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá a jíž je i soud při rozhodování vázán. Dále dovolatelka s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentuje, že ve sporném řízení patří k povinným náležitostem žaloby vylíčení rozhodujících skutečností, přičemž povinností žalobce je i připojit k návrhu písemné důkazy. I kdyby dovolatelka připustila uzavření jakékoliv smlouvy mezi účastnicemi řízení, namítá, že nedošlo k dohodě o konkrétní výši ceny díla, jež, jak tvrdí žalobkyně, měla vyplývat až z toho, co žalobkyně vynaloží při zpracování nabídky. Dovolatelka oponuje odvolacímu soudu, pokud bagatelizuje její námitky se zdůvodněním, že jde pouze o detaily právního vztahu či o zjevnou chybu v psaní, jestliže nesouhlasí částka uvedená na faktuře a částka, kterou žalobkyně uvedla ve skutkových tvrzeních v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
V druhé části dovolání dovolatelka opětovně namítá, že již podáním ze dne 21. 1. 2019 požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření, které podala současně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i odbornou lékařskou literaturu poukazuje na to, že lhůtu zmeškala z omluvitelného důvodu, jímž bylo opomenutí asistentky jejího právního zástupce zaznamenat třicetidenní lhůtu pro podání vyjádření k žalobě, k němuž došlo v souvislosti s jejím pokročilým stavem těhotenství, který může vyvolávat nesoustředěnost a stavy, které vedou k neplnění povinností.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud dovolatelka jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedla, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako i všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro naplnění prvního z předpokladů jeho přípustnosti vymezených v této právní normě, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při posuzování zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
Soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 153). Proto i usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle §114b odst. 1 a §153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v §153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012).
Výklad §114b o. s. ř. ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. je v soudní praxi (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a již cit. usnesení ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011) ustálen potud, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012). Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání tedy není, aby žalobce svá žalobní tvrzení prokázal.
Důvodnost či nedůvodnost žaloby (nároku uplatněného žalobou) je závěrem plynoucím až z výsledku dokazování v řízení před soudem, ke kterému však v případě vydání rozsudku pro uznání vůbec nedochází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje (srov. shodně například jeho nálezy ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, uveřejněné pod čísly 191/2016 a 27/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že při aplikaci §114b o. s. ř. musí soud vždy také pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněném pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že odvolací soud v případě výzvy vydávané podle 114b odst. 2 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem postupoval správně, pokud za jediný předpoklad pro její použití požadoval splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu. Vysvětlil, že platební rozkaz lze vydat jen v případě, jsou-li současně splněny dvě podmínky – předmětem žalobního nároku je peněžité plnění a právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy žalobní nárok vyplývá ze žalobních tvrzení, jsou pro případ vyzývacího usnesení při rozhodnutí věci platebním rozkazem (§114b odst. 2 o. s. ř.) stanoveny v tomto směru přísnější požadavky než v případě výzvy podle §114 odst. 1 o. s. ř. (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2103/2015, v nichž Nejvyšší soud rovněž akcentoval, že nebyly-li splněny požadavky vyplývající z §172 odst. 1 a 2 o. s. ř., nemohlo být o žalobou uplatněných nárocích (nároku) rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., nemohla proto ani nastat fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a ani být vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.) V cit. rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, pak Nejvyšší soud také zdůraznil, že je-li kvalifikovaná výzva vydávána současně s platebním rozkazem, pak pro její vydání (stejně jako pro rozhodnutí ve věci platebním rozkazem) nepostačuje, jsou-li vylíčeny toliko skutečnosti rozhodující (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), avšak musí být dána vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení, a to na úrovni vylíčení všech rozhodných skutečností [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Aby mohl soud vydat usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem, pak platí podmínka, že žaloba musí vyhovovat nárokům podle §172 odst. 1 o. s. ř.
Obdobně v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37, Nejvyšší soud akcentoval, že rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil například v již cit. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, a dále v rozsudcích ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, a ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012.
Také v odborné literatuře bylo vysvětleno, že za splnění všech zákonných předpokladů může soud usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydat rovněž ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem, popřípadě evropským platebním rozkazem. Předpoklad, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, v tomto případě neplatí. Přitom pro všechny tři druhy platebních rozkazů platí podmínka, že žaloba musí vyhovovat nárokům podle §172 odst. 1, totiž že uplatněné právo na zaplacení peněžité částky vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. K usnesení vyzývajícímu žalovaného k vyjádření ve věci smí soud přistoupit v souvislosti s vydáním elektronického platebního rozkazu jen tehdy, obsahuje-li žaloba všechny potřebné náležitosti (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, strana 792).
To, že uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem, je (rovněž) předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu podle §174a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jedním z rozhodujících kritérií pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem je tedy úvaha, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě, což nastává pouze tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu.
Odvolací soud v souzené věci v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nepostupoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalované proti naplnění podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu ve smyslu §172 odst. 1 o. s. ř. Podle jeho posouzení žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vylíčila skutkové okolnosti v rozsahu, předestírajícím ucelený skutkový děj, umožňující právní kvalifikaci nároku, z něhož pro účely vydání tohoto rozkazu vyplývá důvodnost žalobního nároku. Žalovanou vytýkané nedostatky žalobního návrhu označil za detaily právního vztahu, které (stejně jako zjevná chyba v psaní v uvedení výše nároku v rámci jeho odůvodnění) vydání elektronického platebního rozkazu ani výzvy podle §114b o. s. ř. nebrání. Dovolací soud se s tímto názorem odvolacího soudu (vyjma popsané zjevné chyby v psaní) neztotožňuje.
Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu sice uvedla, že s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo, popsala v něm předmět díla a způsob určení jeho ceny, nicméně již ji časově (kdy byla uzavřena) neoznačila a ani neuvedla její další obsah či formu, v jaké měla být uzavřena. Za zásadní nedostatek z pohledu naplnění předpokladů pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. v souzené věci považuje dovolací soud však zejména skutečnost, že žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žádným způsobem nepopsala, na základě jakých zákonných či smluvních předpokladů jí vznikl nárok na zaplacení ceny díla. K posouzení, zda-li nastaly předpoklady, s nimiž zákon nebo smlouva spojuje vznik práva na zaplacení ceny díla, je pouhá identifikace předmětu díla včetně způsobu jeho provedení a způsob určení ceny díla, jak se stalo v souzené věci, naprosto nepostačující.
Pokud tedy zákon vyžaduje pro vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu (ve sporu jde o peněžité plnění a v žalobě jsou uvedeny všechny skutečnosti, z nichž vyplývá oprávněnost žalobního nároku) a jak vyplývá z výše uvedeného, uplatněné právo na zaplacení ceny díla nevyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, pak názor odvolacího soudu, že „absence žalovanou namítaných detailů právního vztahu účastnic …. vydání elektronického platebního rozkazu ani výzvy podle §114b o. s. ř. nebrání“, nemůže obstát. Nelze tak učinit jiný závěr než ten, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro vydání elektronického platebního rozkazu, potažmo ani pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., a že tudíž nenastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a nejsou tak splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4964/2017, ve spojení s usnesením ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4964/2017).
Jestliže tedy dovolatelka podrobuje kritice názor odvolacího soudu, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, je tato její námitka zcela opodstatněná. V této souvislosti však dovolací soud neshledal důvodnou výhradu dovolatelky, že žalobkyně nedoložila žádné náklady, které vynaložila v souvislosti s údajně provedeným dílem, neboť – jak vyplývá již ze shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu – předložení důkazů není předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání, když soud rozhoduje jen na základě žalobních tvrzení popsaných žalobcem v žalobním návrhu. Rovněž tak nepřípadná je výtka dovolatelky, pokud se ohrazuje proti názoru odvolacího soudu, že v případě uvedení nesprávné částky v odůvodnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu šlo o zjevnou chybu v psaní. Pokud žalobkyně v odůvodnění (ve čtvrtém odstavci na druhé straně) návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nesprávně uvedla, že jde o fakturu číslo 2018067 ve výši 298 970 Kč, ačkoli správná částka je 298 870 Kč, kterou také na jiných místech návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla jako výši pohledávky, jako částku, z níž nárokuje zákonný úrok z prodlení, v jejíž výši vynaložila náklady v souvislosti se zajištěním nabídky pro žalovanou, a uvedla ji i v žalobním petitu, je zcela nepochybné, v jaké výši svůj nárok uplatnila. Ze strany žalobkyně tak šlo o písařskou chybu, která byla jako taková soudem rozpoznatelná (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2009, pod číslem 20).
Shora popsané procesní pochybení odvolacího soudu při posuzování naplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání považuje dovolací soud za dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozsudku, aniž by se musel zabývat tvrzeným pochybením soudu při posuzování omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě v soudem stanovené třicetidenní lhůtě. V této souvislosti snad jen dovolací soud poznamenává, že tuto otázku vyřešil s konečnou platností soud prvního stupně v již shora uvedeném usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 41 C 252/2018-40 (ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2019, č. j. 20 Co 117/2019-53), se závěrem, že opomenutí podat vyjádření ve smyslu §114b o. s. ř., k němuž podle tvrzení žalované došlo v důsledku opomenutí administrativní pracovnice jejího právního zástupce zaznamenat lhůtu pro podání vyjádření v souvislosti s jejím pokročilým stavem těhotenství, nelze posoudit jako překážku ve smyslu §58 o. s. ř., pro níž by zmeškání podání předmětného vyjádření bylo možné omluvit. Pro úplnost lze ještě dodat, že již z dikce §58 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že případná omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty se musí vztahovat k účastníkovi či jeho zástupci, a nikoliv k dalším osobám, jako například k zaměstnanci zástupce, jak se nesprávně domnívá dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (i v jeho akcesorických rozhodnutích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu