ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.439.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 439/2019-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
S.-D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova 3221/1, proti žalovanému M. M. , podnikateli se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 47 Co 178/2016-206, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 47 Co 178/2016-206, ve třetím, čtvrtém a pátém výroku, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 245 C 11/2011-149, ve výrocích pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. V části, v níž směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 47 Co 178/2016-206, v jeho druhém výroku, se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jako odměny z mandátní smlouvy, podle níž měla pro žalovaného uskutečnit činnost spočívající v transformaci jeho podnikání do právní formy společnosti s ručením omezeným, do které měl být následně vložen podnik žalovaného. Podle žalobních tvrzení byla mandátní smlouva uzavřena na období od 1. 7. 2010 do 30. 10. 2010 s rozčleněním na fázi zjišťovací (jejímž cílem bylo zjistit, zda jsou alespoň obecně dány podmínky pro uskutečnění předmětu mandátní smlouvy, zejm. zda vkládaný podnik bude mít kladnou hodnotu), za kterou byla sjednána odměna ve výši 1 500 Kč za hodinu, a na fázi realizační, za níž byla sjednána odměna ve výši 240 000 Kč. Činnost zjišťovací skončila závěrem, že realizace předmětu mandátní smlouvy je možná, a na ni pak navázala činnost realizační, v rámci které žalobkyně na schůzce dne 12. 7. 2010 seznámila žalovaného se závěrem o možnosti realizace předmětu mandátní smlouvy. Dohodnutá odměna v celkové výši 240 000 Kč měla být zaplacena ve třech splátkách, avšak ústně byla dohodnuta měsíční fakturace po 18 000 Kč, protože žalovaný již v červenci roku 2010 deklaroval svoji neschopnost uhradit dohodnuté zálohy. Z tohoto důvodu odeslala žalobkyně žalovanému faktury č. 100100730, 100100748 a 100100773, kterými mu vyúčtovala třikrát 18 000 Kč. Žalovaný tyto faktury neproplatil, žalobkyně proto svou činnost podle mandátní smlouvy nejprve pozastavila a následně – v reakci na odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného – smlouvu ukončila. Zaplacení žalované částky se domáhala s odkazem na článek 3 odst. 4 mandátní smlouvy, podle kterého v případě skončení věci jiným způsobem než naplněním účelu smlouvy činností mandatáře náleží mandatáři, pokud nezavinil zmaření účelu smlouvy, odměna ve výši poměru doby ve dnech, po kterou smlouva trvala, k číslu 120.
Žalovaný v rámci své procesní obrany namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť měl za to, že K. S., který mandátní smlouvu za žalobkyni podepsal, k tomu nebyl oprávněn. Dále tvrdil, že mandátní smlouva, pokud vůbec platně vznikla, nejpozději dne 30. 6. 2010 zanikla v souladu s článkem 1 odst. 2, neboť ještě ve zjišťovací fázi bylo zřejmé, že podmínky pro realizaci předmětu mandátní smlouvy nejsou splnitelné. Závěr žalobkyně o kladné hodnotě kapitálu se nezakládal na pravdě a nebyl nikterak doložen.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 245 C 11/2011-149, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 245 C 11/2011-191, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 54 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 54 000 Kč od 26. 7. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III) a zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 23. 7. 2010 do 25. 7. 2010 (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel z poznatku, že mezi žalobkyní jako mandatářem a žalovaným jako mandantem byla dne 23. 6. 2010 platně uzavřena mandátní smlouva (dále též jen „mandátní smlouva“ či „smlouva“) podle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť usoudil, že S. byl k podpisu smlouvy za žalobkyni zmocněn. Za podstatný označil článek 2 odst. 1 písm. A smlouvy, který stanovil, že od 1. 6. 2010 do 30. 6. 2010 se bude realizovat zjišťovací činnost mandatáře, zda jsou alespoň obecně dány podmínky pro uskutečnění operace, zejména zda vkládaný podnik bude mít kladnou hodnotu. Konstatoval, že zjišťovací (přípravná) fáze měla být vyhodnocena a výstupem z ní měl být zápis ohledně toho, zda a za jakých podmínek je operace uskutečnitelná. Na základě výpovědi svědka S., že neexistuje žádný konkrétní výstup ze zjišťovací fáze, tedy zápis, protokol nebo předávací list, soud prvního stupně usoudil, že žalobkyně zjišťovací fázi podcenila, jelikož žalovaného náležitě a zřetelně neinformovala o svých zjištěních. Konstatoval, že podle tvrzení žalobkyně se dne 23. 6. 2010 uskutečnila první schůzka, přičemž žalobkyně namísto toho, aby k datu 30. 6. 2010 vyhotovila zápis o výsledku zjišťovací fáze, vystavila dne 1. 7. 2010 - v reakci na sdělení žalovaného, že nemá dostatek prostředků na složení částky 200 000 Kč a nakonec i na úhradu za realizaci mandátní smlouvy - první fakturu na částku 18 000 Kč a následně ve dnech 8. 7. a 15. 7. 2010 další dvě faktury na tutéž částku. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se nehodlala smířit s tím, že by žalovaný z projektu vystoupil za situace, kdy by měl hradit jen odměnu za zjišťovací fázi. Z výpovědi svědkyně E. J. – H. označil za podstatné sdělení, že závěr o kladné či záporné hodnotě kapitálu společnosti nelze učinit pouze na základě účetnictví, ale je k tomu třeba posoudit tzv. salda, závazky, pohledávky, pokladnu, majetek, evidenci majetku, bankovní úvěry, půjčky a osobní půjčky, které často nejsou v účetnictví zohledněny. Na základě této svědecké výpovědi přijal závěr, že žalobkyně neučinila dostatek zjištění k tomu, aby mohla zodpovědně určit, zda je operace uskutečnitelná či nikoli, a že „firma“ žalovaného byla v platební neschopnosti a vykazovala zápornou hodnotu cca 15 000 000 Kč.
Soud prvního stupně odkázal na předposlední větu článku 2 odst. 1 bodu A smlouvy, podle níž nebude-li mít podnik dle předběžného vyjádření znalce kladnou hodnotu nebo vyvstane jiná neočekávaná překážka, další fáze se neuskuteční a smlouva končí, a usoudil, že byly naplněny obě takto sjednané podmínky, tedy že podnik neměl kladnou hodnotu a žalovaný neměl dostatek finančních prostředků, což jej vedlo k prohlášení, že na dalším trvání smluvního vztahu netrvá. To žalobkyně nerespektovala a postupným vystavením uvedených faktur se snažila vtáhnout žalovaného do dalšího trvání smluvního vztahu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nepostupovala v souladu se smlouvou, podcenila zjišťovací fázi, kterou náležitým způsobem nevyhodnotila, a porušila ustanovení §567 odst. 1 obch. zák., neboť při zařizování záležitostí žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Žalobkyni tudíž přiznal pouze nárok na odměnu ve výši 6 000 Kč za čtyři hodiny práce v tzv. zjišťovací fázi (tj. 1 500 Kč za hodinu), přičemž zřejmě vyšel ze shodných tvrzení účastníků, že v tzv. zjišťovací fázi se mezi nimi uskutečnily schůzky, které v souhrnu netrvaly déle než čtyři hodiny.
Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku pod bodem I, kterou byla žalobkyni přisouzena částka 4 500 Kč (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 1 500 Kč se zamítá (druhý výrok), ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami, dovodil z generální plné moci vystavené statutárními zástupkyněmi žalobkyně, že S. byl k uzavření mandátní smlouvy za žalobkyni oprávněn. Předposlední větu článku 2 odst. 1 písm. A mandátní smlouvy vyložil tak, že zjištění, zda podnik žalovaného má či nemá kladnou hodnotu, které měl mandatář učinit v období do 30. 6. 2010 a pořídit o této skutečnosti zápis, bylo sjednáno jako tzv. conditio sine qua non. Konstatoval, že podle výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně nebyla tzv. zjišťovací část ukončena žádným zápisem, protokolem či jinou listinou, kterou by žalobkyně žalovanému oznámila, zda jím vkládaný podnik má nebo nemá kladnou hodnotu, na základě čehož usoudil, že žalobkyně sjednanou neopomenutelnou podmínku nesplnila, došlo proto k naplnění rozvazovací podmínky a mandátní smlouva dnem 30. 6. 2010 skončila. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „všechny zúčastněné strany“ odsouhlasily tři vzájemná jednání trvající vždy nejdéle jednu hodinu, pročež žalobkyni náleží dohodnutá odměna za zjišťovací fázi ve výši 4 500 Kč; uskutečnění dalších jednání ve zjišťovací fázi nebylo dle jeho názoru prokázáno.
Na to odvolací soud navázal úvahou, že skončila-li mandátní smlouva dnem 30. 6. 2010, nemohlo dojít k pokračování v jejím plnění tzv. realizační fází podle článku 2 odst. 1 písm. B. Jestliže žalovaný ve dnech 12. 7. a 14. 7. 2010 podepsal zmocnění směřující k založení společnosti s ručením omezeným a zaplatil notářce za sepsání notářského zápisu, stalo se tak nepochybně na základě jiného právního podkladu než ukončené mandátní smlouvy. Pokud žalobkyně tyto schůzky zprostředkovala, mohla by mít nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů a případně také nárok na přiměřenou výši úplaty, nevznikl jí však nárok na fakturování třech záloh po 18 000 Kč za „ekonomické a organizační poradenství“, neboť žádné ekonomické a organizační poradenství nebylo mezi stranami sjednáno. Z mandátní smlouvy, která byla ukončena dnem 30. 6. 2010, žádné další nároky žalobkyni vzniknout nemohly, a právní titul, který by ji opravňoval k vymáhání fakturovaných částek, žalobkyně relevantně netvrdila a setrvale odkazovala na mandátní smlouvu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, směřujícím proti všem jeho výrokům, vyjma prvního. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud (jako ve výsledku i soud prvního stupně) se při řešení otázek jak hmotného, tak procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jako v pořadí první dovolatelka předkládá otázku „splnění rozvazovací podmínky dle článku 2 odst. 1 písm. A. mandátní smlouvy“. Má jít z „pohledu odvolacího soudu“ o otázku aplikace §36 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). Z „pohledu soudu prvního stupně“ pak má jít o nesprávné vyřešení otázky, jaké důkazní prostředky mohou sloužit k prokázání skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí ve smyslu §127 odst. 1 občanského soudního řádu, kterou měl soud prvního stupně řešit v rozporu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v „rozhodnutí R 49/2000“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněný pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 49/2000“).
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že mandátní smlouva byla ukončena splněním rozvazovací podmínky dle článku 2 odst. 1 písm. A. smlouvy tak, že žalovanému nebyl předán písemný dokument obsahující výsledky zjišťovací fáze. Připouští, že písemný zápis obsahující výsledky zjišťovací fáze žalovanému předán nebyl a do určité míry tedy došlo k postupu v rozporu s mandátní smlouvou, je však přesvědčena, že toto porušení nemohlo způsobit splnění rozvazovací podmínky, a podivuje se nad tím, jakým způsobem se odvolací soud odchýlil od textu smlouvy, aby mohl tento závěr učinit. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4342/2011 cituje závěr, že do splnění podmínky, která může záviset na vůli nebo činnosti (nečinnosti) osoby, příp. do jejího zmaření panuje nejistota, zda právní úkon, který je platný, závazný a účinný, již nastalé právní účinky neztratí, a s odkazem na komentářovou literaturu argumentuje, že k aplikaci důsledků spojených s rezolutivní podmínkou je nezbytné, aby nastaly právě a jen ty skutečnosti, které jsou ve smlouvě sjednané a ohledně nichž se smluvní strany shodly, že za nich není na místě další trvání jejich smluvního vztahu. Prosazuje názor, že rozhodnými skutečnostmi pro naplnění sjednané podmínky byla jednak absence kladné hodnoty podniku žalovaného jako objektivní, na vyhotovení zápisu nezávislá skutečnost, jednak „jiná neočekávatelná překážka“ na straně žalovaného, pro jejíž existenci by nebylo možné sjednanou transakci realizovat; nepředání zápisu pod žádnou z těchto skutečností podřadit nelze. Podle jejího mínění ani postup stran po dni 30. 6. 2010 směřující k realizaci předmětu mandátní smlouvy neodpovídá tomu, že by kterákoliv z nich považovala rozvazovací podmínku za splněnou.
Pro případ, že by nevypracování zápisu bylo lze považovat za „jinou neočekávatelnou skutečnost“, dovolatelka namítá, že smluvní ujednání je v této části pro neurčitost neplatné (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009), přičemž dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1726/2004, neplatnost rozvazovací podmínky způsobuje, že právní úkon není podmíněný.
Soudu prvního stupně dovolatelka vytýká, že učinil závěr o záporné hodnotě podniku toliko na základě svědecké výpovědi, přestože se jedná o otázku odbornou, k jejímuž posouzení měl být vypracován znalecký posudek, a odchýlil se tak od závěru obsaženého v R 49/2000, podle něhož jestliže soud považoval svědeckou výpověď za znalecký důkaz (převzal z ní odborné závěry svědka), zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Jako v pořadí druhou dovolatelka vymezuje otázku „plnění poskytnutých dovolatelkou po datu 30. 6. 2010“, přičemž má jít o nesprávné vyřešení otázky následné praxe stran ve smyslu §266 odst. 3 a §275 odst. 4 obch. zák., odchylné od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1777/2016, a otázky „zamítnutí dovolatelova nároku pro neunesení břemene tvrzení a důkazního bez jakékoli výzvy ve smyslu §118a o. s. ř.“.
Dovolatelka prosazuje názor, že i pokud by bylo možné považovat mandátní smlouvu za ukončenou ke dni 30. 6. 2010, vedl následný postup stran k uzavření nové smlouvy se stejným obsahem, neboť žalovaný jí poskytl součinnost s plněním úkolů podřaditelných pod tzv. realizační fázi ve smyslu článku 2 odst. 1 písm. B. mandátní smlouvy; konkrétně šlo o podpis plných mocí a účast na jednání u notáře, jehož výsledkem bylo založení společnosti s ručením omezeným. Dovolatelka má ostatně za to, že i kdyby nová mandátní smlouva takto uzavřena nebyla, náležela by jí za služby provedené nad rámec toho, co jí bylo přiznáno, přinejmenším náhrada účelně vynaložených nákladů a přiměřená odměna, a zpochybňuje správnost úvah odvolacího soudu, který jí v tomto ohledu ničeho nepřisoudil s odůvodněním, že právní titul těchto nároků netvrdila ani neprokazovala. Poukazuje na to, že ve vyjádření k odporu žalovaného podrobně rozepsala, kdy a jaké služby žalovanému poskytovala a jaké byly jejich výstupy, a v reakci na výzvu soudu prvního stupně dle §118a občanského soudního řádu svá tvrzení a důkazní návrhy podáním ze dne 22. 4. 2013 doplnila, aniž se jí poté dostalo poučení, že by její tvrzení či důkazní návrhy byly nedostatečné. Svá skutková tvrzení má tedy za dostatečná a argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 527/2014, podle jehož závěrů není povinností žalobce uvádět v žalobě právní kvalifikaci skutku (tzv. právní důvod žaloby).
Jako poslední předkládá dovolatelka otázku „postupu odvolacího soudu ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně“. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s rozsudky ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, a ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, jestliže rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, přestože byl nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí spatřuje v tom, že v něm (v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, a ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007) chybí komplexní shrnutí toho, jaké skutečnosti z provedení toho kterého důkazu vyplynuly, a není v něm vysvětleno, jak se soud vypořádal s rozpory ve svědeckých výpovědích stran hodnoty podniku žalovaného a proč neprovedl navržený důkaz výslechem F. a znaleckým posudkem k zjištění hodnoty tohoto podniku v rozhodné době (jde o tzv. opomenuté důkazy dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, uveřejněného pod číslem 255/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud (zřejmě v napadeném rozsahu) zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka sice výslovně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá též v jeho druhém výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části přisuzujícího výroku pod bodem I změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 1 500 Kč se zamítá, ve vztahu k tomuto výroku však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci; dovolatelka stran něho nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání ani důvod dovolání. Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Ve zbývající části dovolání absencí obligatorních náležitostí postiženo není.
Argument, že odvolací soud se při řešení otázky, zda došlo ke splnění rozvazovací podmínky, odklonil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 4342/2011, přípustnost dovolání nezakládá. Polemika dovolatelky s právním posouzením odvolacího soudu spočívá ve zpochybnění závěru, která skutečnost byla podle smlouvy rozhodná pro splnění rozvazovací podmínky; dovolatelka tu argumentuje, že podle ujednání v čl. II odst. 1 písm. A měla smlouva skončit v případě, že podnik nebude mít podle předběžného vyjádření znalce kladnou hodnotu, nikoliv tedy v případě, že tzv. zjišťovací část nebyla ukončena zápisem či jinou listinou, kterou by žalovanému oznámila, zda jím vkládaný podnik má nebo nemá kladnou hodnotu. Dovolatelka tu tedy oproti svému přesvědčení neotevírá otázku výkladu ustanovení §36 odst. 2 obč. zák., nýbrž brojí proti způsobu, jímž odvolací soud vyložil smlouvu. Odkazuje-li proto na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4342/2011, v němž se Nejvyšší soud vyjadřuje v obecné rovině k tomu, co se rozumí rozvazovací podmínkou a k jakému okamžiku má její splnění účinky, jde o odkaz nepřípadný. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Že by úvahy odvolacího soudu mířily na „jinou neočekávanou překážku“, z napadeného rozhodnutí zcela jistě nevyplývá. Zpochybňuje-li proto dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 a 20 Cdo 1726/2004) určitost tohoto slovního spojení a platnost smlouvy v této části, pak otevírá otázku, kterou odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezáleží. Taková otázka kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje.
Přivodit závěr o přípustnosti dovolání nejsou způsobilé ani námitky, jejichž prostřednictví dovolatelka brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, namítajíc, že k závěru o záporné hodnotě podniku žalovaného tento soud dospěl na základě svědecké výpovědi, přestože se jedná o odbornou otázku. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze a odvolací soud závěr soudu prvního stupně o záporné hodnotě podniku žalovaného do svého rozhodnutí nepřevzal (nevycházel z něho), od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v R 49/2000 se tudíž neodklonil.
V rámci argumentace, že kdyby byl závěr o splnění rozvazovací podmínky správný, měl odvolací soud dovodit, že následný postup stran vedl k uzavření nové smlouvy se stejným obsahem, dovolatelka rovněž odkazuje na judikatorní závěry, které řeší jinou než příslušnou právní otázku. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1777/2016 se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, za jakých okolností může jednání smluvních stran uskutečněné po zániku závazkového vztahu ze smlouvy založit nový smluvní vztah. Vysvětloval význam „praxe, kterou strany mezi sebou zavedly“, podle ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. a vysvětlil, že zavedená praxe stran je skutečnost, z níž lze dovozovat, že provedením určitého úkonu došlo k uzavření smlouvy, nikoliv na jejím základě bez dalšího (v rozporu s vůlí stran) vyloučit konkludentní uzavření smlouvy; východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že situaci obdobnou té, o niž jde ve zde souzené věci, řešil v rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000. Posuzoval důvodnost argumentu, že žalovaní se v případě neplatnosti písemné nájemní smlouvy mohli stát nájemci bytu na základě dohody uzavřené i konkludentně, a dovodil, že na vznik nájemní smlouvy jiným než písemným způsobem (ústně, konkludentně) nelze usuzovat jen z toho, že žalobce nezpochybňoval právo žalovaných předmětný byt užívat a že žalovaní byt fakticky užívali. Akcentoval, že žalovaní své právo užívat předmětný byt od samého počátku opírali o písemnou smlouvu o nájmu, a toliko pro případ, že by tato smlouva byla neplatná, poukazovali na možnost vzniku práva nájmu dohodou v jiné než písemné formě. Uzavřel, že k takové dohodě, jež by měla být uzavřena shodou účastníků na jejím obsahu, by mohlo dojít jen za předpokladu, že oba účastníci učinili shodné projevy vůle s příslušnými náležitostmi, takový projev vůle každého z účastníků (nabídka a akceptace dohody) by však musel v prvé řadě vycházet z jeho vědomí o nově uzavírané dohodě (ústní, konkludentní), když shoda se musela týkat všech podstatných náležitostí smlouvy, a logicky vzato taktéž z vědomí neplatnosti předchozí dohody. K nové dohodě tak mohlo dojít sice i ústně nebo konkludentně, pokud by ovšem byli oba účastníci srozuměni s tím, že jejich dříve učiněná dohoda je neplatná. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 398/2004. O tom, že ve zde souzené věci dovolatelka nebyla (a nakonec dosud není) srozuměna s tím, že písemně uzavřená mandátní smlouva pozbyla účinnosti, nemůže být rozumných pochybností.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda skutková tvrzení žalobkyně o plnění, které na základě mandátní smlouvy poskytla žalovanému po datu 30. 6. 2010, umožňovala soudu v případě, že podle jeho právního závěru účinnost mandátní smlouvy k uvedenému datu zanikla, posoudit též, zda uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky žalobkyni nepřísluší z jiného právního důvodu než z titulu mandátní smlouvy (totiž z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení), neboť odvolací soud tuto otázku skutečně neřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud k tomu ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Jestliže tedy lze na základě zjištěného skutkového stavu věci žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím §153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl předmětem dokazování před soudem (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 2006, pod číslem 131, rozsudek ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v témže časopise, sešit č. 6, ročník 2012, pod číslem 76, rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013).
V rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor žalovaná užívala nebytové prostory, avšak žalobci za to od ní neobdrželi smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudcích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006.
V poměrech obchodních závazkových vztahů se tento názor promítl v závěru, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, nejde o změnu skutkového stavu vymezeného v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. l1. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný pod číslem C 3142 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005). V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, pak Nejvyšší soud uzavřel, že dospěl-li odvolací soud v otázce posouzení platnosti odstoupení od smlouvy k jinému závěru než žalobce a dovodil proto, že smlouva odstoupením zanikla, bylo jeho povinností posoudit uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky též z toho pohledu, zda její přiznání neumožňují právní normy upravující vypořádání stran smlouvy o dílo pro případ, že jejich práva a povinnosti ze smlouvy zanikly odstoupením od smlouvy.
Ve zde projednávané věci jde o situaci obdobnou těm, z nichž vychází citovaná judikatura, a lze tedy ve všem všudy využít její závěry. Žalobkyně se (mimo jiné) domáhá plnění za služby, které podle svého tvrzení poskytla žalovanému na základě mandátní smlouvy po datu 30. 6. 2010. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mandátní smlouva pozbyla ke dni 30. 6. 2010 účinnosti a tvrzené plnění tedy nemohlo být plněním podle této smlouvy, pak bylo jeho povinností posoudit uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky i bez návrhu též z toho pohledu, zda jeho přiznání neumožňují právní předpisy upravující práva z bezdůvodného obohacení. Neučinil-li tak a žalobu v příslušné části bez dalšího zamítl, odchýlil se od shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní posouzení v této otázce je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím výroku a též rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části již z tohoto důvodu neobstojí, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zevrubně námitkou, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost a též z důvodu opomenutých důkazů. Postačí podotknout, že výhrady dovolatelky nejsou bez opodstatnění a soud prvního stupně se v dalším svém rozhodnutí o věci zaměří na to, aby odůvodnění rozhodnutí splňovalo požadavky stanovené ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a blíže vysvětlené judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve třetím výroku správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné části též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu