ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.855.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 855/2020-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OPTIMA reality s.r.o. , se sídlem v Letkově, Vrbová 145, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 64833682, zastoupené Mgr. Renátou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované GES-ELECTRONICS, a.s. , se sídlem v Plzni, Studentská 1999/55a, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 40524752, zastoupené Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, o zaplacení 966 280 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 174/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 3 Cmo 33/2019-567, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující provizi ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí v Hradci Králové.
Rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 48 Cm 174/2009-509, Krajský soud v Plzni žalobě co do částky 580 000 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 386 280 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 % nákladů řízení (výrok III.) a že o náhradě nákladů státu rozhodne samostatným usnesením (výrok IV.) Doplňujícím usnesením ze dne 17. 12. 2018, č. j. 48 Cm 174/2009-532, Krajský soud v Plzni rozhodl o výši náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi (výrok I.), o tom, že se žalobkyni vrací část nákladů řízení, které nesla Česká republika a které žalobkyně zaplatila na základě později zrušeného rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.), a o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) Vrchní soud v Praze zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 154 280 Kč s příslušenstvím (výrok první); ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 232 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil s tím, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení státu do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok druhý); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které výslovně směřovala proti jeho druhému a třetímu výroku. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz ).
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 232 000 Kč s příslušenstvím, nemohla být tímto rozhodnutím dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí. Žádná újma na právech dovolatelky nemohla být způsobena ani tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyni vrací část nákladů řízení, které nesla Česká republika a které žalobkyně zaplatila na základě později zrušeného rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho druhého výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu 232 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v té části jeho druhého výroku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyni vrací část zaplacených nákladů řízení, podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v obou uvedených částech podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, jež dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v té části jeho druhého výroku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části jeho vyhovujícího výroku ve věci samé a v části výroků o povinnosti dovolatelky nahradit žalobkyni a státu náklady řízení, a v části jeho třetího výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz , a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014) Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň.
Dovolatelka však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak jí ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Uvedla-li, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „je založeno na nesprávném právním hodnocení, tj. nesprávném aplikování zákonné formy na daný skutkový stav a vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak“, uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Dovolatelka formulovala tři otázky – otázku, zda na její straně skutečně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, otázku aplikace §265 obchodního zákoníku a otázku změny žaloby. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který ze dvou shora uvedených předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela dovolatelka u té které otázky uplatnit, přičemž u dvou z těchto otázek dovolatelka navíc ani neuvedla žádné odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolatelka rovněž přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem však přípustnost dovolání založit nemůže.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že o plnění bez právního důvodu, které je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku, se jedná, pokud mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení pak lze hovořit, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv. Nabytí majetkového prospěchu však, což dovolatelka pomíjí, může spočívat nejen ve zvýšení aktiv obohaceného či ve snížení jeho pasiv, ale i v tom, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck - dále jen „Soubor“ - ročníku 2001, svazku 3, pod č. C 314, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, nebo ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu