ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1867.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1867/2020-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. V. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti žalované J. R. , bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky 18, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2116 C 72/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, č. j. 37 Co 234/2019-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Nevrkly, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 37 Co 234/2019-129, potvrdil rozsudek ze dne 25. 6. 2019, č. j. 2116 C 72/2016-113, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení; ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do jejich vyčíslení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 31. 7. 2015 poukázal na bankovní účet žalované 500.000 Kč s poznámkou „ půjčka H. B. “. Disponentem bankovního účtu žalované s neomezeným dispozičním oprávněním byl J. B., který 7. 8. 2015 z tohoto účtu vybral 700.000 Kč. Odvolací soud dovodil, že smlouvu o zápůjčce uzavřel žalobce nikoli s žalovanou, nýbrž s J. B., který podle ní finanční prostředky obdržel; v jeho prospěch bylo na sjednané platební místo – bankovní účet žalované - plněno. Na podkladě tohoto zjištění uzavřel, že žalobce nemá nárok na vrácení půjčky, ani na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná si od něho peníze nepůjčila, a ani se na jeho úkor neobohatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná po vyjádření k jednotlivým dovolacím námitkám navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobce - s odkazem na §237 o. s. ř. - z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a formuluje přitom otázku, „ zda-li odvolací soud, pokud nepřistoupil k zopakování či doplnění dokazování, když vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, je oprávněn založit své rozhodnutí na skutkovém zjištění a právním názoru, který nebyl předmětem posuzování soudu prvního stupně, aniž by před tím o tomto svém záměru informoval účastníky řízení“ . Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, a že rozhodl v rozporu s principy kontradiktornosti řízení uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zatímco totiž soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení, že s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce, podle níž jí dne 31. 7. 2015 poukázal na bankovní účet 500.000 Kč, a nezabýval se tím, zda se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně neobohatila, odvolací soud, aniž provedl nové důkazy nebo již provedené důkazy zopakoval, dovodil, že peněžní prostředky, které poukázal na bankovní účet žalované, byly ve skutečnosti určeny na zápůjčku pro manžela žalované J. B., přičemž bankovní účet žalované sloužil pouze jako platební místo pro zápůjčku, a že žalovaná se tudíž plněním žalobce nemohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Neinformoval přitom účastníky, že žalobou uplatněný nárok bude posuzovat z pohledu možného bezdůvodného obohacení a nevyzval je k doplnění tvrzení a označení důkazů k těmto tvrzením. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, dovolatel namítá, že je povinností dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k námitkám týkajícím se porušení základních práv a svobod a prosazuje, že nezvolí-li dovolatel některou ze čtyř v úvahu připadajících variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nelze v situaci, kdy namítá porušení svého základního ústavního práva, shledat dovolání nepřípustným. Dovolací námitku, že odvolací soud vydal překvapivé, resp. nepředvídatelné rozhodnutí, podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že účastníky neseznámil s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, čímž porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, a že ho řádně nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, resp. řešení konkrétních otázek hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenými výtkami žalobce nevystihl jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nebylo třeba poměřovat napadené rozhodnutí s dovolatelem označenou judikaturou, konkrétně rozhodnutím ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k předvídatelnosti soudního rozhodování, příp. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, v němž bylo dovozeno, že soudní rozhodnutí nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nadto se sluší uvést, že nepředvídatelnost a překvapivost je napadenému rozhodnutí dovolatelem vytčena nedůvodně. Ustálená judikatura shledává překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V nyní posuzovaném případě se o takový případ nejedná. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (kde bylo tvrzení žalobce, procesní obrana žalované, jakož i každý důkaz na jejich podporu podroben debatě, rozpravě účastníků), že v době, kdy měla žalovaná s žalobcem v kanceláři v B. uzavřít tvrzenou ústní smlouvu o zápůjčce, byla na dovolené v Chorvatsku (a to od 24. 7. do 2. 8. 2015), při sjednávání půjčky se angažoval J. B., který měl neomezené dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu žalované, kam žalobce částku 500.000 Kč s poznámkou „ půjčka H. B. “ poukázal (tato částka byla připsána s poznámkou „ půjčka dle smlouvy z 28. 7. 2015 “), a že finanční prostředky z účtu v hotovosti dne 7. 8. 2015 vyzvedl právě J. B.. Na podkladě těchto zjištění, která považoval za dostatečná pro právní posouzení věci, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce neuzavřel smlouvu o zápůjčce s žalovanou, nýbrž s J. B. (a jeho dcerou V.), v jehož prospěch také plnil na bankovní účet žalované, který byl dohodnutým platebním místem, a odkud J. B. zapůjčený finanční obnos v hotovosti následně vybral. Dále dovodil, že zjištěný skutkový stavu věci neumožňuje ani uzavřít - jak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně požaduje žalobce – že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalobce si musel být od počátku řízení vědom, že je povinen prokázat titul pro zaplacení žalované částky, napadené rozhodnutí nebylo založeno na ničem, co nebylo předmětem dokazování a k čemu by se účastníci řízení nemohli vyjádřit; nemohlo tudíž dojít k porušení základních práv a svobod účastníků řízení ve smyslu závěrů dovozených v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, jak prosazuje dovolatel.
K námitce dovolatele, že byť nezvolí některé ze čtyř v úvahu přicházejících kritérií přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nemůže být dovolání shledáno nepřípustným v situaci, kdy namítl porušení základních práv a svobod, Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. To platí i tehdy, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování porušil jeho základní ústavní právo. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod; v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu