ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3253.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3253/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně DaD Real Invest s.r.o., se sídlem Praha 3, Táboritská 880/14, identifikační číslo osoby 24248959, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Praha 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovaným 1/ R. U. a 2/ P. U. , oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Pavlem Jelínkem Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, o zaplacení 109 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 111 C 30/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 3. 2019, č. j. 27 Co 6/2019-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 018 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 27 Co 6/2019-180, potvrdil rozsudek ze dne 26. 10. 2018, č. j. 111 C 30/2017-137, kterým Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 109.334 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od 3. 12. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaní se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám, ztotožnili se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, že v kupní smlouvě ze dne 25. 10. 2010, kterou uzavřeli žalovaní jako kupující s právní předchůdkyní žalobkyně Pyramida Finance Invest s.r.o. jako prodávající, byla splatnost doplatku kupní ceny vázána na dokončení komunikace k pozemku p.č. XY, k čemuž došlo v roce 2012, kdy rovněž prodávající žalované k úhradě dlužné částky vyzvala.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. zák.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (že splatnost doplatku kupní ceny byla vázána na dokončení komunikace na p.č. XY, tj. k datu 24. 3. 2016), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že její nárok promlčený není. Lze tak uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Dovolává-li se závěrů vyložených v judikatuře Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007 a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008), která se zabývala otázkou vážnosti vůle smluvní strany k uzavření smlouvy, nelze je považovat za přiléhavé, jelikož na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Nadto, prosazuje-li žalobkyně, že samo ujednání ve smlouvě ohledně splatnosti doplatku kupní ceny je pro nedostatek vážnosti její vůle neplatné, pomíjí, že zdrojem skutkového zjištění, že splatnost byla vázána na dokončení komunikace pč. 402/20, nebylo pouze předmětné smluvní ujednání. Uvedený (v dovolacím řízení nenapadnutelný) skutkový závěr vyplývá například i z toho, že sama právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalované k úhradě doplatku kupní ceny již v roce 2012, tedy v době, kdy došlo k dokončení zmíněné komunikace. Je tak zřejmé, že v otázce splatnosti uvedeného závazku v době sjednání dotyčného ujednání nevládly mezi smluvními stranami pochybnosti.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka, že vznesení námitky promlčení žalovanými je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jelikož nejde o otázku vyřešenou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit ani v souzené věci.
Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se nastolenou právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 /uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004/, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 /uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002/, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobkyni není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Lze uzavřít, že shora uvedená hlediska odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v dané věci při posuzování případné „nemravnosti“ uplatněné námitky promlčení respektoval, dovodil-li, že z jednání žalovaných nelze dovodit úmysl poškodit či znevýhodnit žalobkyni a přivodit situaci, která by výjimečné odepření právní ochrany uplatněné prostřednictvím námitky promlčení odůvodňovala. Jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů tudíž není zřejmě nepřiměřený a konvenuje i rozhodnutím, jimiž žalobkyně podpořila svou dovolací argumentaci.
Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že soud prvního stupně bez náležitého zdůvodnění neprovedl jí navrhované důkazy a odvolací soud se její výtkou nezabýval, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno; přípustnost dovolání takové námitky tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou zmíněné výtky bezcenné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu