ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4052.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4052/2018-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. M., bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, proti žalovanému M. B. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech I, Čs. legií 143, o zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 117/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2018, č. j. 56 Co 119/2018-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 5. 2017 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 1.500.000,- Kč s tvrzením, že na základě ústně uzavřených smluv o zápůjčkách mu spornou částku zapůjčil v období měsíců březen 2016 až červen 2016 na základě jeho neformální prosby; částka mu byla předána v hotovosti. Poskytnutí zápůjček souviselo se vstupem žalobce do obchodního projektu žalovaného realizovaného prostřednictvím společností N. a J. Projekt měl být těsně před dokončením a žalovaný potřeboval peníze k urychlenému vyplacení bývalého společníka společnosti J. T. V., jenž byl vlastníkem know-how k prezentovanému projektu a žalovaný potřebnými penězi nedisponoval. U poskytnutí zápůjček byli přítomni V. T., J. M. a u zápůjček ve výši 1.000.000,- Kč a ve výši 100.000,- Kč byl přítomen rovněž otec žalovaného V. B. Splatnost byla ve smyslu §2393 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), závislá na jejich výpovědi. Žalobce smlouvy vypověděl a výzvou ze dne 15. 3. 2017 žalovaného vyzval ke vrácení peněz. Projekt žalovaného nebyl nikdy dokončen a žalovaný peníze dosud nevrátil.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 9 C 117/2017-119, žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že existoval projekt virtuální reality, na kterém se podílel žalovaný a T. V. Projekt dospěl do fáze, kdy byl testován tak, že mohl fungovat v on-line režimu. Jelikož se začali žalovaný a T. V. rozcházet v názorech na další směřování projektu, dohodli se na vystoupení T. V. ze společnosti J. a na vyplacení mu částky 1.000.000,- Kč představující jeho vklady a know-how. Peníze od žalovaného převzal T. V. v hotovosti. Jeho funkce jednatele společnosti J. zanikla dne 14. 7. 2016 a jako společník korporace byl vymazán z obchodního rejstříku dne 20. 7. 2016. Žalovaný se stal jediným jednatelem společnosti dne 20. 8. 2016. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce se nikdy nesetkal s T. V., neznali se. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný požádal žalobce o částku 1.500.000,- Kč, kterou mu žalobce předal po částkách v rozmezí měsíců březen 2016 – červen 2016. Tyto finanční prostředky chtěl žalovaný po žalobci proto, aby mohl vyplatit T. V. ze společnosti J. a žalobce o tomto účelu věděl, a právě proto je poskytl. Se zřetelem na tyto okolnosti posoudil soud prvního stupně smluvní vztah mezi účastníky řízení jako právní poměr založený nepojmenovanou smlouvu – smlouvou o investici (či spolupráci), jejíž obsahem byla nabídka spolupráce žalovaného se žalobcem a založení nové společnosti, která by realizovala podnikatelský záměr žalovaného za pomoci finanční investice žalobce – počítačový program „Netlandia“ zobrazující nákupní zónu – virtuální město ve 3D pro počítače, telefony, nabízející jejím uživatelům vstup do tuzemských i zahraničních e-shopů prodejců zboží a poskytovatelů služeb. Šlo o nově vznikající projekt (záměr), s nímž byl žalobce seznámen. Žalobce návrh, který předpokládal vyplacení T. V. a vstup žalobce jako společníka do společnosti N., akceptoval. Část peněz byla s jeho souhlasem použita na „nákladové věci“ v rámci této společnosti. Žalobce byl zapsán jako společník uvedené společnosti dne 29. 6. 2016 s výší obchodního podílu 50 %, což byla jeho podmínka před poskytnutím peněz žalovanému. Soud prvního stupně věc posoudil jako tzv. start-up, který část teorie označuje za situaci, kdy nově vznikající projekt, často ve fázi podnikatelského záměru či začínající firma, která vyvíjí místně a časově unikátní záměr (nezřídka extrémně nejistý), a spoléhá na kapitál svých zakladatelů nebo „andělských investorů.“ Poskytl-li žalobce finanční prostředky jako počáteční investici v době, kdy projekt nemohl zaručit jejich návratnost, nemůže se nyní domáhat jejich vrácení z titulu smlouvy o zápůjčce, která mezi účastníky uzavřena nebyla; nebylo prokázáno, že si účastníci smlouvy dohodli možnost od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno o uzavření smlouvy o zápůjčce.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 56 Co 119/2018-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci smluv o zápůjčkách; akcentoval, že částka 1.500.000,- Kč byla žalovanému předána „v převážném rozsahu“ za účelem vyplacení společníka T. V., přičemž žalobce podmiňoval poskytnutí peněz svou 50% účastí na nově vznikající společnosti N. Předání peněz předcházelo okamžiku, kdy se žalobce stal společníkem nově vzniklé společnosti a dohoda účastníků zahrnovala náklady na jeho vstup do společnosti N. Ohledně vrácení peněz nebyl dohodnut žádný časový harmonogram; z dokazování vyplynulo, že finanční prostředky budou „investorovi“ vyplaceny, až bude projekt uveden na trh a začne generovat zisk. Odvolací soud - rovněž jako soud prvního stupně - neshledal důvod, pro který by bylo možno vyhovět žalobě z jiného právního titulu, jelikož se žalobci v průběhu řízení dostalo potřebných procesních poučení. V důsledku toho bylo rozhodnutí soudu prvního stupně předvídatelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku bezdůvodného obohacení při neprokázání právního titulu poskytnutého plnění, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013. Odvolacímu soudu vytýká, že zamítl žalobu o vrácení zápůjček proto, že žalobce neprokázal uzavření takových smluv, avšak nevypořádal se s otázkou možného bezdůvodného obohacení žalovaného, jenž netvrdil ani neprokázal žádný právní titul, podle něhož by byl oprávněn si předanou hotovost ponechat. Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, prosazuje názor, že bylo-li v řízení prokázáno předání peněz žalovanému, bylo na něm, aby prokázal, že mu svědčí právní důvod (titul) k ponechání si této finanční hotovosti, neboť „nestačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah.“
Za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, považuje dovolatel řešení otázky procesního práva, spočívající v poučovací povinnosti soudu ve vztahu k zásadě předvídatelnosti rozhodovaní. Soudy žalobu zamítly s překvapivým odůvodněním existence „jakési blíže nespecifikované smlouvy o andělské investici,“ v níž měl žalobce vystupovat jako „andělský investor,“ jenž snad neměl právo očekávat vrácení finančních prostředků. O tom, že nalézací soud hodlá věc posoudit jako inominátní smlouvu o investici nebyli účastníci řízení soudem seznámeni; takový smluvní typ nebyl v řízení tvrzen ani prokazován. Podle dovolatele nebyl zjištěn obsah ujednání účastníků smlouvy. Domnívá se, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkou nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel připouští, že byl soudem prvního stupně poučen u jednání dne 10. 1. 2018 podle §118a odst. 1 až odst. 3 o. s. ř. o tom, že z jeho skutkových tvrzení a nabídnutých důkazů nevyplývá, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, jejíž splatnost nebyla dohodnuta, zároveň mu ovšem nebylo ze strany soudu „sděleno, jaké jiné právní posouzení věci se nabízí.“
V rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, a ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, se podle dovolatele odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil k jeho odvolací argumentaci ani neuvedl, jak jednotlivá tvrzení účastníků a předložené důkazy přezkoumal a jak je právně hodnotil; tento rozsudek je nepřezkoumatelný. Z odůvodnění totiž nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Soudní praxe je ustálena v tom, že ve sporu o zaplacení dluhu ze zápůjčky (§2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dříve půjčky podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) tíží věřitele povinnost tvrdit, že s dlužníkem uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran předal dlužníku peněžní prostředky [§101 odst. 1 písm. b), §120 odst. 1 o. s. ř.]. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh ze zápůjčky nevznikl (např. proto, že vůle smluvních stran směřovala k jinému právnímu jednání), leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ 178/2002 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod C 962). Platí tak zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu.
Namítá-li žalobce, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, neboť nepodřadil nárok uplatněný žalobou pod hmotněprávní ustanovení o bezdůvodném obohacení, pak pomíjí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smluv o zápůjčkách (žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno), nýbrž k uzavření nepojmenované smlouvy – smlouvy o investici (či spolupráci), jejímž obsahem byla nabídka spolupráce žalovaného s žalobcem a založení nové společnosti, která by realizovala podnikatelský záměr žalovaného (počítačový program „N.“). Součástí uzavřené smlouvy bylo poskytnutí peněžních prostředků na financování projektu (s tím související vyplacení T. V.) a vstup žalobce jako společníka do společnosti N. s obchodním podílem ve výši 50 %. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce poskytl peněžní prostředky žalovanému podle uzavřené smlouvy v době, kdy projekt nemohl zaručit finanční návratnost a ani ji v té době žalobce neočekával. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem o uzavření nepojmenované smlouvy o investici, nebyl důvod zabývat se otázkou možného bezdůvodného obohacení, neboť právní titul poskytnutého plnění byl prokázán. Od výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu se tedy odvolací soud neodchýlil.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. jestliže se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2) téhož ustanovení, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Ustanovení §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. (…) Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010). Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
Podle ustálené právní teorie i praxe o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle, překvapivým rozhodnutím je jen takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněný pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takové rozhodnutí nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné, že toleroval soudu prvního stupně procesní pochybení spočívající v tom, že vydal překvapivé rozhodnutí, neboť jej neseznámil se svým právním názorem, podle něhož lze věc po hmotné stránce posoudit podle jiných ustanovení zákona, a nedostalo se mu poučení podle §118a odst. 1 až odst. 3 o. s. ř., v důsledku čeho byl zbaven možnosti před soudem prvního stupně skutkově a právně argumentovat, a že je jeho rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu