ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1168.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1168/2020-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 (patnácti) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava a J. P., bytem XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení, a to J. P. i s nárokem na náhradu nemajetkové újmy.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně a obviněný M. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. K. byl uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 29. 8. 2017 okolo 12:40 hodin před obecním úřadem ve V., okres Kladno, se záměrem získat zpět vozidlo, které dne 7. 2. 2017 prodal společnosti S. N. J. – K., a to vozidlo VW Passat, r.z. XY, nejprve před příjezdem na místo od J. P. a P. N., zástupců vlastníka předmětného vozidla, společnosti S. N. J. – K., vylákal klíče od vozidla, předstíraje, že si chce vozidlo vyzkoušet a po příjezdu na místo chtěl do vozidla nastoupit a odvézt je, v čemž mu bránili oba poškození, proto nejprve odstrčil P. N., J. P., jemuž se mezitím podařilo do vozidla nastoupit na místo spolujezdce, za ruku a rameno ze sedadla spolujezdce vytáhl z vozidla a shodil na zem, čímž mu způsobil podvrtnutí a natažení krční páteře a podvrtnutí a natažení hrudní páteře, pročež byl poškozený J. P., omezen na obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů. “
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava, J. P., bytem XY a S. N. J. – K., se sídlem XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem XY, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních i s nárokem na náhradu nemajetkové újmy.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutkový stav věci nenaplnil znaky trestného činu, za nějž byl uznán vinným. Soud druhého stupně nesprávně na předmětný skutek aplikoval ustanovení hmotného práva, a to §2079 zákona č. 89/2012 Sb., kde v odst. 1 tohoto ustanovení je citováno, že „kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí za ní kupní cenu“. Pokud soud druhého stupně vycházel pouze z toho, že považoval svědecké výpovědi poškozeného a jemu spřízněných osob za věrohodné, tedy, že kupní cena byla zaplacena, pak každý člověk, pokud svědecká výpověď nebyla provedena skutečně nezávislou osobou, tento závěr soudu musí považovat za nepřesvědčivý. Navíc soud druhého stupně zcela pominul skutečnost, že v případě koupě movité věci mezi podnikateli je nutné pohlížet na kupní cenu z důvodu její úplnosti. Tedy, že je nutné (pokud jsou oba plátci DPH), aby k ceně bylo DPH připočítáno. Což v daném případě nebylo, takže soud druhého stupně nejen, že nesprávně aplikoval na uvedený případ §2079 zákona č. 89/2012 Sb., ale i zákona o DPH č. 235/2004 Sb., v platném znění, a to jeho ustanovení §28 odst. 2), tedy, že mezi subjekty musí být vystaven daňový doklad vč. DPH. Soud druhého stupně dále zcela pominul fakt, že poškozený neprokázal předání kupní ceny obviněnému. Poškozený nepředložil žádný daňový doklad, který by jednoznačně prokázal, že obviněný kupní cenu obdržel. Z tohoto důvodu potom po marných upomínkách na zaplacení kupní ceny od smlouvy odstoupil. V žádném případě nelze přisvědčit odůvodnění soudu, že jeho odstoupení od smlouvy bylo právně irelevantní. Soud druhého stupně v daném případě nesprávně aplikoval na daný skutek ust. §2002 (zákona č. 89/2012 Sb. týkající se podstatného porušení smlouvy, neboť dle odst. 2) „strana může odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z chování druhé strany nepochybně plyne, že byly podstatným způsobem porušeny podmínky smlouvy“. A to nezaplacení kupní ceny bezezbytku je. Proč by obviněný odstoupil od kupní smlouvy z titulu nezaplacení kupní ceny, pokud by dostal zaplaceno. Rozhodnutí soudu druhého stupně tedy spočívá v daném případě na nesprávném právním posouzení skutku. Z geneze případu to vyplývá, neboť ani soud prvního stupně neshledal po právní stránce takové skutečnosti, které by ho opravňovaly odsoudit obviněného za přečin zločinu dle ust. §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020 zrušil a aby věc podle §265l tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, nebo aby podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací nemůže přezkoumávat postup nižších soudů při hodnocení důkazů, ale naopak je v dovolacím řízení povinen vycházet z konečného skutkového zjištění těchto soudů a teprve v návaznosti na toto zjištění posuzovat správnost právního posouzení skutku. Dále uvádí, že dovolatel sice formálně namítá, že skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu loupeže, zejména pokud jde o znak násilí směřujícího ke zmocnění se cizí věci, a v této souvislosti vytýká též některá nesprávná posouzení otázek občanského práva hmotného, tyto námitky však nevycházejí z takové podoby skutkových zjištění, jaké učinily soudy. Uvádí, že popis skutku ve výroku o vině je „jiný než se ve skutečnosti stal“. Těžiště námitek dovolatele fakticky spočívá v tom, že na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, odmítá skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že dovolateli byla za vozidlo zaplacena sjednaná kupní cena 100.000 Kč. Teprve na základě této primárně skutkové námitky vytýká nesprávnou aplikaci §2079 odst. 1 občanského zákoníku. Není ostatně zcela jasné, v čem přesně tuto nesprávnou aplikaci spatřuje. Samotné prodlení s placením kupní ceny, pokud nebyla sjednána výhrada vlastnického práva, nevylučuje přechod vlastnického práva ke koupené věci na kupujícího. Taktéž námitky týkající se odstoupení od kupní smlouvy podle §2002 občanského zákoníku vycházejí z vlastního skutkového tvrzení dovolatele o tom, že mu kupní cena nebyla zaplacena. Bezpředmětné jsou též námitky týkající se údajné nesprávné aplikace zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, když pro platnost kupní smlouvy a přechod vlastnického práva je z hlediska práva civilního irelevantní, zda účastníci smlouvy splnili povinnosti plynoucí z daňových předpisů, které jim v souvislosti s prodejem věci vznikly. Tato námitka je ostatně spíše námitkou skutkovou nežli námitkou, která by se skutečně týkala nesprávné aplikace daňových předpisů. Dovolatel totiž na základě absence daňových dokladů opět zpochybňuje, že by mu kupní cena byla zaplacena.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprokázání zaplacení kupní ceny obviněnému), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že skutkový stav věci nenaplnil znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvádí, že po zhodnocení všech podstatných skutečností lze dospět k závěru, že se obviněný M. K. dopustil skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku krajského soudu. Obviněný si musel být vědom, že mu předmětné vozidlo nepatří, neboť mu byla zaplacena kupní cena ve výši 100.000 Kč, což vyplývá nejméně z výpovědi svědka M. Lze proto konstatovat, že na základě skutkových zjištění vymezených v rozhodnutí odvolacího soudu nevznikají žádné pochybnosti o tom, že předmětné motorové vozidlo bylo v době činu ve vlastnictví společnosti S. N. J. – K., a že ve vztahu k obviněnému bylo věcí cizí. Obviněný se pak v úmyslu zmocnit se vozidla VW Passat dopustil násilí proti poškozeným, tedy užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jeho jednání proto vykazuje všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K námitce obviněného, že po marných upomínkách na zaplacení kupní ceny od smlouvy odstoupil, lze jen ve stručnosti uvést, že s odkazem na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze v bodě 13 obviněný nemohl mít za to, že platně a účinně odstoupil od kupní smlouvy, když o tom ostatně nesvědčí ani skutečnost, že za účelem ověření podpisu na dokladech potřebných ke zpětné koupi vozidla (kupní smlouva, kde stranou kupující byl obviněný a stranou prodávající S. N. J. – K., včetně příjmového dokladu) jel s poškozenými na úřad do V. Kromě toho, jak je uvedeno výše, mu byla kupní cena ve výši 100.000 Kč zaplacena. Lze proto uzavřít, že jeho námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi svědků J. P., P. N. a P. M., svědkyně J. P. a v dalších listinných důkazech. Svědek P. M. potvrdil, že společnost S. N. J. – K., prostřednictvím P. N. předala obviněnému za automobil VW Passat kupní cenu ve výši 100.000 Kč. Tyto výpovědi jsou vůči obviněnému usvědčující a potvrzují, že se obviněný chtěl v rozhodné době a na rozhodném místě dopustit vůči P. N. i J. P. násilí právě v souvislosti se zmocněním se vozidla. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu