ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1186.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1186/2020- 340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2020 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 9 To 28/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 128/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 16 T 128/2019, byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1) „dne 10. 11. 2016 si objednal u společnosti SANEPRO s. r. o., IČO: 04507215, se sídlem Dlouhá 384, Nová Ves pod Pleší, tepelné čerpadlo zn. Samsung, na které byla vystavena faktura č. 160100161 na částku ve výši 139 735 Kč, s datem splatnosti 24. 11. 2016, načež ho v úmyslu získat majetkový prospěch odebral a nechal nainstalovat v rodinném domě v obci XY, ul. XY, na základě čehož mu byla objednatelem O. J., narozeným XY, dne 4. 10. 2016 proplacena faktura č. 2016046, jakožto záloha ve výši 96 000 Kč, přičemž dosud odebrané tepelné čerpadlo neuhradil,
2) dne 28. 2. 2017 si objednal u společnosti SANEPRO s. r. o., IČO: 04507215, se sídlem Dlouhá 384, Nová Ves pod Pleší, tepelné čerpadlo zn. Samsung, na které byla vystavena faktura č. 170100013 na částku ve výši 118 756 Kč, s datem splatnosti 28. 2. 2017, načež ho v úmyslu získat majetkový prospěch odebral a nechal nainstalovat v rodinném domě v obci XY, ul. XY, na základě čehož mu byla objednatelem S. V., narozenou XY, dne 23. 11. 2016 proplacena faktura č. 212016, jakožto záloha ve výši 133 100 Kč, přičemž dosud odebrané tepelné čerpadlo neuhradil,
3) v přesně nezjištěné době od počátku roku 2017 do března 2017 si pod různými záminkami v nezjištěném počtu případů zapůjčil v obci XY, ulici XY, od S. V., narozené XY, finanční hotovost ve výši 900 000 Kč, přičemž přislíbil finanční hotovost vrátit do 10. 4. 2017, což stvrdil podpisem směnky dne 27. 3. 2017, následně dne 26. 9. 2017 uzavřel dohodu o splátkách s datem poslední splátky dne 30. 4. 2018, kdy dosud neuhradil žádnou splátku,
4) dne 30. 5. 2014 uzavřel se společností Moneta Leasing s. r. o., IČO:60751606, se sídlem Holandská 1006/10, Brno, úvěrovou smlouvu č. 9147001142, na částku ve výši 405 834 Kč, za účelem koupě osobního automobilu zn. Ford Transit Custom combi, RZ XY, vin: XY, jejíž součástí byla smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movité věci a smlouva o výpůjčce, v níž se zavázal splácet měsíčně částku ve výši 7.993,- Kč po dobu 60 měsíců, přičemž poslední splátku uhradil dne 28. 2. 2018, načež došlo dne 7. 8. 2018 k odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany společnosti Moneta Leasing, a obžalovanému vznikla povinnost vrátit svěřené vozidlo, což neučinil, jelikož předmětné vozidlo v prosinci 2017 prodal na blíže nezjištěném místě v obci XY I. Z., narozenému XY, za částku ve výši 360 000 Kč, svým jednáním způsobil společnosti Moneta Leasing škodu v celkové výši 114 531 Kč,
5) v blíže nezjištěné době v říjnu 2018 v XY, ul. XY, ústně uzavřel dohodu o dílo s M. K., narozeným XY, jejímž předmětem bylo dodání a zprovoznění kotelny a topných těles za celkovou částku ve výši 180 000 Kč, načež od M. K. převzal dne 5. 11. 2018 zálohu ve výši 100 000 Kč a dne 22. 11. 2018 zálohu ve výši 80 000 Kč, kdy přislíbil dodání díla v co nejkratším termínu, načež pouze demontoval starou kotelnu, novou nedodal a finanční prostředky nevrátil,
přičemž jednání pod body 1), 2), 3), 5) obžaloby se dopustil, ačkoliv si byl od počátku vědom té skutečnosti, že nebude schopen dostát svým závazkům s ohledem na jeho majetkové poměry a špatnou finanční situaci, kterou poškozeným zatajil.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se přečin podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 38 T 137/2018 a přečin podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 2 T 61/2018, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 38 T 137/2018 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 2 T 61/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody:
• společnosti SANEPRO, s. r. o., IČO: 04507215, se sídlem Dlouhá 384, Nová Ves pod Pleší, částku 353 657 Kč;
• S. V., narozené XY, trvale bytem XY, částku 900 000 Kč;
• M. K., narozenému XY, trvale bytem XY, částku 180 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost MONETA Leasing, s. r. o., IČO: 60751606, se sídlem Holandská 1006/10, Brno, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný J. Š. byl dále podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-východ sp. zn. ZT 232/2019 ze dne 18. 7. 2019 pro skutek uvedený v rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 16 T 128/2019, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 16 T 128/2019, podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 9 To 28/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému SANEPRO, s. r. o. Podle §259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [v bodech 1), 2), 3), 5)] a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v bodě 4)], při nezměněném výroku o trestu a nezměněných výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným S. V., M. K. a MONETA Leasing, s. r. o., znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené SANEPRO, s. r. o., IČ: 04507215, se sídlem Dlouhá 384, Nová Ves pod Pleší, škodu ve výši 258 491 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená SANEPRO, s. r. o., IČ: 04507215 odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 9 To 28/2020, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že napadený rozsudek je založený na nesprávném právním posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty. Má za to, že napadený rozsudek (resp. rozsudek soudu prvního stupně) je založen nejen na nesprávných skutkových zjištěních, ale i na nesprávném právním posouzení, a že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, což vyústilo v nesprávné právní hodnocení věci. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním uvedeným pod body 1), 2), 3), 5) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Toto jednání mělo spočívat v tom, že měl odebrat zboží a neuhradit jej [body 1) a 2)], půjčit si finance a nevrátit je [bod 3)] a převzít si finance za dílo, které neprovedl [bod 5)]. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je nezbytnou podmínkou naplnění znaku subjektivní stránky ve formě úmyslu, který musí být dán již v době započetí jednání, které má naplňovat znaky trestného činu podvodu. V předmětné věci tedy musí být prokázán podvodný úmysl již v době převzetí zboží [body 1) a 2)], převzetí financí [bod 3)] a převzetí zálohy za dílo [bod 5)]. Obviněný tvrdí, že soudy nebyla správně právně posouzena otázka subjektivní stránky trestných činů – zavinění ve vztahu ke škodlivému následku. Obviněný jednání uvedená pod body 1), 2), 3), 5) skutkové věty v zásadě nepopíral, od počátku však popíral existenci podvodného úmyslu. Nevrácení plnění poškozeným je však důsledkem obtížné finanční situace obviněného, kterou je třeba přičíst podnikatelskému neúspěchu. Podnikatelský neúspěch je bohužel vždy spojen s tím, že podnikatel přestane být schopen hradit své závazky. Z toho však nelze dovodit, že každý takto vzniklý závazek byl založen úmyslným podvodným jednáním. Dle napadeného rozsudku odvolací soud založil svůj závěr pouze na existenci dřívějších závazků obviněného. Ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, že by již při převzetí zboží či financí měl v úmyslu své závazky nehradit, a proto není naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Stojí tak proti sobě dvě skutkové verze. Jedna, která říká, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu, a druhá, že tomu tak nebylo. Dále má za to, že soudy pochybily v tom, že neaplikovaly základní zásadu trestního procesu „in dubio pro reo“. Jejím obsahem je pravidlo, že je vždy nutno v případě pochybností o zjištěném skutkovém stavu přiklonit se ke skutkové verzi pro obžalovaného příznivější. Pokud jsou tedy přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu k zjišťované skutkové verzi, kdy se nelze přiklonit ke skutkové verzi obžaloby, a to ani provedením dalšího možného dokazování, je nutno rozhodnout vždy ve prospěch obžalovaného. Dále poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem bez bližšího upřesnění příslušné varianty tohoto dovolacího důvodu.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 9 To 28/2020, zrušil a buď rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, anebo aby trestní věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný dále žádá, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, event. přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným rozhodnutím.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení. K námitce obviněného, že napadený rozsudek je založený na nesprávném právním posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty, uvedla, že jde částečně o námitky, které by mohly být pod uvedený hmotněprávní důvod dovolání s určitou mírou tolerance podřaditelné, nejsou však důvodné. Soudy v posuzovaném případě zcela logicky dovodily, že podvodný úmysl obviněného byl dostatečným způsobem prokázán a souvisí velmi úzce s tím, co v dovolání sám připouští, tedy s jeho nepříznivou finanční situací, o které věděl a tuto významnou okolnost před poškozenými zatajil. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně připomíná, že mimo meze tohoto důvodu stojí námitky, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů soudy. Na tom nemůže nic změnit odkaz obviněného na tzv. extrémní rozpor, který v podaném dovolání není nijak specifikován, tudíž se k této námitce ani nelze blíže vymezit. V uvedené souvislosti poukazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019 a připomíná zde učiněné závěry, že ani případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak na existenci takového rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zároveň státní zástupkyně zdůrazňuje, že úvahy o nemožnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahují rovněž na námitky proti neuplatnění zásady presumpce neviny a principu „in dubio pro reo“, neboť i tato argumentace směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Dle státní zástupkyně tak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v posuzované věci vůbec nepřichází v úvahu. A pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak námitky obsažené v dovolání tento dovolací důvod buď nenaplňují, neboť se jedná o námitky skutkové či procesní povahy. A v případě, že se s určitou mírou tolerance dají považovat za námitky hmotněprávní, pak je státní zástupkyně vyhodnotila jako zjevně neopodstatněné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. Š.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl absenci subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obviněný svoje přesvědčení, že se zločinu podvodu nedopustil, založil prakticky na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování. Nejvyšší soud se i navzdory tomu správností právního posouzení skutku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vykazuje.
Skutková podstata §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Trestný čin je spáchán úmyslně tehdy, pokud pachatel nejen že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale i tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což bylo ve věci obviněného nepochybně splněno. Obviněný v době, kdy sliboval úhrady zakázek společnosti SANEPRO, s. r. o., půjčoval si další peníze od poškozené V. a inkasoval předem celou cenu zakázky od svědka K., měl již nařízeno mnoho exekucí na svůj majetek, zejména nařízenou exekuci ze dne 24. 1. 2017 na částku 2.400.000 Kč, přičemž dluhy obviněného přesahovaly 4.000.000 Kč. Musel si tak být velice dobře vědom skutečnosti, že pro mnohost svých závazků nebude moci plnit další závazky, které sjednával. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněný uváděl jednotlivé poškozené v omyl tím, že je neinformoval o své skutečné finanční situaci a o tom, že nebude schopen své závazky uhradit. Tímto svým jednáním, uvedeným pod bodem 1), 2), 3) a 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť se obohatil tím, že uvedl své věřitele v omyl ohledně své finanční situace, a způsobil takovým činem značnou škodu. Obviněný ostatně svou vinu před krajským soudem ve svém závěrečném vyjádření doznal, když sám uvedl, že všeho lituje, nepopírá, že se skutky staly, a že se své závazky snaží úspěšně plnit. Námitky obviněného o nedostatku subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je proto třeba považovat za námitky zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci tzv. „extrémního rozporu“, který však blíže nespecifikuje. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Ohledně skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně bylo prokázáno, že sice provedl montáž tepelných čerpadel svědkům O. J. a S. V. v pořádku, ale následně ani v jednom případě neuhradil fakturu za odkup tepelného čerpadla společnosti SANEPRO, s. r. o. Ze spáchání skutku pod bodem 3) rozsudku je usvědčován výpovědí svědkyně V., která popsala okolnosti zapůjčení částek činících v souhrnu 900 000 Kč. Svědkyně dále uvedla, že jí žádnou splátku neuhradil, pouze se vymlouval a nakonec s ní přestal komunikovat. Ze spáchání skutku pod bodem 5) rozsudku je pak usvědčován výpovědí poškozeného M. K., který popsal okolnosti úhrady celé ceny zakázky před jejím vyhotovením a skutečnost, že k realizaci zakázky fakticky vůbec nedošlo. Polemika obviněného s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Obviněný dále poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v posuzované věci nelze vůbec uplatňovat, neboť odvolací soud nerozhodl o zamítnutí či odmítnutí odvolání obviněného, nýbrž ve věci rozhodl rozsudkem, jímž k odvolání obviněného částečně zrušil rozhodnutí ve výroku o náhradě škody.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu