ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1266.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1266/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného Z. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 107/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 24/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jíčíně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 5 T 24/2019, byl obviněný Z. Z. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v době od 1. 5. 2018 nejméně do 17. 5. 2019 ve XY, okres XY, neplnil vyživovací povinnost ke své studující dceři AAAAA (pseudonym), ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z občanského zákoníku, a to přesto, že mu jeho majetkové poměry, kdy jako OSVČ měl měsíční příjem ve výši kolem 10 000 Kč, umožňovaly, aby v uvedeném období platil na výživném částku 2 500 Kč měsíčně, kdy tak u matky dítěte L. V. způsobil na výživném dluh ve výši 15 000 Kč, a po nabytí zletilosti, tj. od měsíce listopadu 2018 u oprávněné AAAAA na výživném dluh ve výši 17 500 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný Z. Z. odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle §81 odst.1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil řádně platil běžné výživné a hradil dlužné výživné.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla L. V., nar. XY, bytem XY a AAAAA, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 5 T 24/2019, podal obviněný Z. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 107/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 107/2020, podal následně obviněný Z. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Naplnění dovolacích důvodů spatřuje v tom, že se v daném případě nejednalo ani o trestný čin zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 tr. zákoníku, ani se o žádny jiný protiprávní či trestněprávní čin jednat nemohlo, a to z důvodu, že je proti dobrým mravům, aby obviněný hradil výživné v situaci, kdy se vůči němu jeho dcera (a i její matka) chová špatně, navíc dle obviněného nebyla ani naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Obviněný v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem vysvětlil, jakým způsobem se k němu chová jeho dcera (a její matka), když toto chování vnímá jako jednoznačně odporující dobrým mravům. Jak ostatně sám v hlavním líčení vypovídal, dcera u něho dělala scény, že jí má dát na internát, pak když od něj odcházela, tak otce obviňovala, že ji dal do dětského domova, což nebyla pravda. Tyto a další lživé informace o otci šířila, aby mu způsobila záměrně újmu. Matka se na takovém nemravném jednání taktéž podílela. V daném případě je obviněný s ohledem na shora uvedené přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu odporuje právním předpisům i ustálené judikatuře, neboť ho nelze postihovat trestněprávně za neplacení výživného v situaci, kdy placení výživného odporuje dobrým mravům. Opakuje, že neměl nikdy v úmyslu dopustit se trestného činu dle §196 odst. 1 tr. zákoníku, ani jiného protiprávního jednání, neboť byl přesvědčen, že placení výživného odporuje dobrým mravům. Jestliže tedy neměl v úmyslu dopustit se trestného činu a jestliže se trestného činu nedopustil ani z nedbalosti, pak dle něj nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a žádný trestný čin tak spáchán nebyl. S ohledem na to, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, měl jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, uplatnit zásadu in dubio pro reo. S ohledem na to, že zásada in dubio pro reo nebyla aplikována, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. I kdyby měly soudy za to, že subjektivní stránka trestného činu byla dána, tak měly postupovat tak, že měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný má totiž za to, že jeho záležitost má výlučně občanskoprávní rovinu, nikoliv rovinu trestněprávní. V důsledku skutečnosti, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, je zjevné, že usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný má dále za to, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu zakládají nesoulad mezi skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Z výsledku dokazování totiž neplyne závěr o zavinění obviněného. Je přesvědčený o tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy a právními závěry, že postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení důkazů.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s §265i tr. ř. shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 107/2020, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 5 T 24/2019 a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na výše uvedená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého podkladu, a to s odkazem na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a aby Nejvyšší soud
podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že podané dovolání se opírá o související dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. založené na námitce nesprávného právního posouzení skutku, pokud jím byl dovolatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s odkazem na uvedenou námitku dovolatel zdůraznil, že se v daném případě nejednalo ani o trestný čin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku ani o jiné protiprávní jednání, a to z toho důvodu, že je proti dobrým mravům, aby hradil výživné v situaci, kdy se vůči němu jeho dcera a její matka chovají špatně, dále že nebyla na jeho straně naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu a že v jeho případě měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
Z obsahu jím uplatněné dovolací argumentace ve smyslu jejího bližšího odůvodnění však vyplynulo, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku, který neměl být právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, nevychází z toho, jak byl přisouzený skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Dovolatel totiž uvedl, že jeho námitky částečně směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů s konstatováním svého povědomí, že takto zaměřené námitky dovolací soud zásadně nepřezkoumává, protože není „třetí instancí“. Vyjádřil však svoje přesvědčení o tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy a právními závěry, že nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení důkazů. Kromě takto poukazované teoretické roviny výjimečného použití rozšířeného přezkumného záběru dovolacího soudu však žádným konkrétním způsobem, tedy ve vztahu ke kvalitě skutkového stavu věci, rozhodného pro posouzení otázky jeho viny, v daném případě neargumentoval. A to tak, aby transparentně vyložil, v čem spatřuje namítaný zásah do svého práva na spravedlivý proces, v jakém směru je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v čem konkrétně spatřuje zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, popř. zda opatřená skutková zjištění trpí i vadou opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Odkazoval-li v souvislosti s jinou námitkou na to, jakým způsobem se vůči němu chová jeho dcera a její matka, jakož i na svoje výslechy a obsah spisů, pak by ji ani při takovém způsobu výkladu jejího odůvodnění nebylo možno považovat za způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu správnosti skutkového podkladu výroku o jeho vině.
V souladu s účelovým zaměřením uplatněných dovolacích důvodů, jak jsou výše označeny a spojeny s námitkou nesprávného právního posouzení skutku, dovolatel neargumentoval ani tehdy, pokud se postavil na stanovisko o absenci subjektivní stránky přisouzeného trestného činu s tím odůvodněním, že neměl nikdy v úmyslu dopustit se trestného jednání. Stran vytýkaného nedostatku svého zaviněného jednání se totiž omezil na prezentaci svého úsudku o nesplněné podmínce svého zaviněného trestného jednání. Přitom takto postupoval, aniž by v tomto směru argumentoval buď v duchu výše poukazovaného extrémně rozporného zjištění, které se stalo podkladem pro právní závěr obou soudů o jeho úmyslném zavinění, popř. aniž by odůvodnil existenci nesouladu mezi skutkovým stavem a právním posouzení. V té souvislosti, že podle jeho názoru nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť z výsledků dokazování neplyne, pak soudům vytýká, že bylo namístě aplikovat zásadu „in dubio pro reo“ a následně vydat zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. Státní zástupkyně konstatuje, že dovolatel výlučně poukazuje na nedostatek zaviněného jednání na své straně, aniž by ve věci opatřený důkazní stav podrobil ve světle podmínek §2 odst. 6 tr.ř. takové revizi, vedle níž by hodnotící úvahy obou soudů ve vztahu k jejich závěru o úmyslném způsobu neplnění jeho vyživovací povinnosti nemohly z hlediska uvedených pravidel hodnotícího postupu obstát; teprve na tomto podkladě by totiž mohl vytýkat porušení zásady„in dubio pro reo“.
Dovolatel dále poukázal na ustanovení §2 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého nesmí být výklad právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Státní zástupkyně uvádí, že k takto uplatněné hmotněprávní námitce sice opět nepřipojuje takové odůvodnění, které by se mohlo stát kvalifikovaným podnětem přezkumného postupu před dovolacím soudem. Nicméně vzhledem k tomu, že jistá omezená míra věcné argumentace je (oproti předcházejícím námitkovým okruhům jeho dovolání) patrná, lze na tomto místě odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu, který se touto otázkou zabýval pod bodem 16. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že odvolatelova námitka, že se vůči němu poškozená dopouštěla jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, a proto mu zanikla vyživovací povinnost vůči ní, je námitka skutkového charakteru. Jedná se tedy o námitku, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím ani pod související dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Posledně k námitce, že v dovolatelově případě bylo namístě použití zásady subsidiarity trestní represe, jelikož jeho záležitost má výlučně občanskoprávní rovinu, státní zástupkyně uvedla, že ani na tuto dovolací námitku nelze nahlížet ve smyslu účelového naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tř. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Z. Z.
Obviněný ve svém dovolání uvádí, že je přesvědčen o tom, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu odporuje právním předpisům i ustálené judikatuře, neboť ho nelze postihovat trestněprávně za neplacení výživného v situaci, kdy placení výživného odporuje dobrým mravům. Namítá, že je proti dobrým mravům, aby hradil výživné v situaci, kdy se vůči němu jeho dcera (a i její matka) chová špatně. K otázce, zda chování dcery vůči otci nebylo v rozporu s dobrými mravy a nevedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, Nejvyšší soud uvádí, že ke korektivu dobrých mravů se přistupuje za zcela výjimečných okolností (např. pokud se oprávněná osoba dopustí vůči povinné osobě zavrženíhodného jednání nebo pokud by své postavení zneužívala), které však v posuzovaném případě zjištěny nebyly. Jak ostatně uvedl i Okresní soud v Novém Jičíně, v daném případě je vztah obviněného s jeho dcerou hluboce narušený, což se projevuje v psychických problémech obou jmenovaných, avšak v žádném případě nelze vinu spatřovat pouze na straně dcery. Takový závěr nelze dovodit ani z připojených zpráv příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí, nevyplývá ani z obsahu opatrovnického spisu. Intenzita a závažnost jednání dcery vůči svému otci navíc není takového charakteru, aby mohla mít vliv na stanovení výše výživného. Na chování dcery obviněného, vystupující v předmětném trestním řízení v postavení poškozené, tedy rozhodně nelze nahlížet jako na rozporující s dobrými mravy.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nenaplnění subjektivní stránky spáchaného přečinu. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Obviněný sám ve své výpovědi potvrdil skutečnost, že v rozhodném období od 1. 5. 2018 do 17. 5. 2019 neplatil výživné své dcery AAAAA a neplnil svou vyživovací povinnost, o jejíž existenci věděl. Musel si tak být vědom toho, že porušuje svou povinnost zajišťovat výživu své dcery a byl s tím srozuměn. Naplnil tak po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu vytýkaného přečinu. Pokud poukazuje na z jeho hlediska nepřijatelné chování své dcery a její matky (uvedeno výše), ani tato skutečnost, pokud by byla objektivně prokázána, ho nezbavuje své zákonné povinnosti výživné na svou dceru platit. Soudy proto po vyhodnocení provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu a naplnil tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku úmyslnou formou.
Dále k námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Obviněný dále s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku poukázal na okolnost, že jeho záležitost má výlučně občanskoprávní rovinu, nikoliv rovinu trestněprávní. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Lze tedy uzavřít, že v případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, když on sám pouze vyslovuje svůj názor, že jeho záležitost má výlučně občanskoprávní rovinu, neboť se pro nedostatek jeho zavinění nejedná o trestný čin. Skutková zjištění nalézacího soudu byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci tzv. „extrémního rozporu“, který však blíže nespecifikuje. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. Z. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu