ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1540.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1540/2019- 772
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2020 o dovolání obviněného V. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 229/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 228/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 9 T 228/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání jednak pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a jednak pokračujícího přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
I.
„nejméně v období od 23.5.2014 do 1.9.2016 v Praze jako jednatel společnosti W. A., IČ: XY, se sídlem XY, opakovaně a dlouhodobě neoprávněně naléhal na zástupce státního podniku L. P., IČ: XY, se sídlem XY, aby uhradil částku 907.137,- Kč, která měla představovat údajný závazek státního podniku L. P., který měl vzniknout na podkladě Smlouvy o poskytování služeb č. 201301 ze dne 17.1.2013, která byla uzavřena státním podnikem L. P. na straně objednatele a společností D., IČ: XY, se sídlem XY, na straně poskytovatele, a to jako odměna za služby spočívající v poskytování a údržbě softwaru DIAMAK za období od dubna 2013 do prosince 2013, které měly být vyúčtovány fakturami společnosti D., konkrétně:
fakturou č. 2130024 ze dne 30.4.2013, fakturou č. 2130031 ze dne 31.5.2013, fakturou č. 2130037 ze dne 1.7.2013, fakturou č. 2130043 ze dne 31.7.2013, fakturou č. 2130049 ze dne 31.8.2013, fakturou č. 2130055 ze dne 30.9.2013, fakturou č. 2130061 ze dne 31.10.2013, fakturou č. 2130066 ze dne 30.11.2013 a fakturou č. 2130071 ze dne 31.12.2013, celkově se jednalo o částku 907.137,- Kč, jež měla být postoupena společností D. na společnost W. A. dne 20.5.2014, přičemž již dne 26.5.2014 zaslal V. K. jako jednatel a ředitel společnosti W. A. státnímu podniku L. P. dopis ze dne 23.5.2014, který byl určen k rukám R. P., ředitele státního podniku L. P., a ve kterém uvedl, že společnost W. A. je na základě smlouvy o postoupení pohledávek majitelem uvedených závazků a žádal uhrazení částky 907.137,- Kč do tří pracovních dnů s tím, že v případě jejího včasného neuhrazení bude kromě účtování příslušenství využito všech možností k vymožení této pohledávky, následně dne 22.7.2014 zaslal V. K. jménem společnosti W. A. zaměstnancům státního podniku L. P. panu M. G. a P. B. e-mail, ve kterém odkazoval na předchozí žádost o zaplacení dlužných částek, žádal o jejich okamžité zaplacení nejpozději do 23.7.2014, jinak že bude nucen přistoupit „k razantnímu řešení celé záležitosti“, dne 5.10.2015 zaslal V. K. jako jednatel společnosti W. A. e-mail M. K., ředitelce odboru řízení organizací Ministerstva obrany ČR, tedy zakladateli státního podniku L. P., ohledně nezaplacených pohledávek s cílem eskalovat tlak a docílit rychlé úhrady fakturovaných částek, poté dne 18.12.2015 prostřednictvím emailové korespondence zaslal státnímu podniku L. P. výzvu k uznání závazku a uzavření dohody o splacení dluhu představující částku 907.137,- Kč s tím, že pokud státní podnik L. P. neučiní téhož dne nabídku vyrovnání, obrátí se k příslušnému soudu,
přičemž následně svoji výhružku splnil dne 22.12.2015, kdy podal jako jednatel společnosti W. A. k Městskému soudu v Praze insolvenční návrh na L. P., zahájení insolvenčního řízení proti státnímu podniku bylo oznámeno vyhláškou ze dne 23.12.2015, pod č.j. MSPH 99 INS 32043/2015-A-2, v insolvenčním návrhu uvedl, že se státní podnik L. P. potýká s platebními problémy, má další četné závazky po splatnosti a vůči společnosti W. A. má neuhrazený dluh ve výši 907.137,- Kč, to vše činil, ačkoliv věděl, že jím tvrzená pohledávka ve výši 907.137,- Kč je zcela smyšlená a neopodstatněná, neboť jako bývalý ředitel společnosti D. věděl, že společnost D. jednak v období, za něž požadovala úhradu odměny ve výši 907.137,- Kč, neposkytovala státnímu podniku L. P. účtované služby, tudíž jí nárok na odměnu nevznikl, a jednak na společnost W. A. měla být tato smyšlená pohledávka postoupena dne 20.5.2014, přestože se společnost D. nacházela v úpadku a byl na její majetek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.3. 2014 č.j. KSHK 41 INS 11692/2013 - A - 34 prohlášen konkurs, když účinky tohoto usnesení nastaly téhož dne, kdy jedním z účinků je přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka a také s pohledávkami společnosti D. na insolvenčního správce, přičemž V. K. přesto zneužil insolvenční návrh k tomu, aby vyvinul další tlak na státní podnik L. P., aby byla uvedená částka uhrazena na účet společnosti W. A., byl si vědom, že zveřejnění insolvenčního návrhu na státní podnik L. P. bude doprovázeno i zveřejněním této skutečnosti v celostátním tisku, kdy tato skutečnost byla zveřejněna nejméně dne 31.12.2015 internetovým portálem Idnes.cz, a také, že zveřejnění ve veřejně přístupné databázi insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku může poškodit dobré jméno a pověst státního podniku a vyvolat nedůvěru a obavy ze strany zaměstnanců, obchodních partnerů, bank a zakladatele Ministerstva obrany ČR o tom, že není schopen plnit své závazky, tímto došlo k poškození podnikatelských aktivit a podnikatelských vztahů státního podniku L. P., podnikající v oblasti modernizace, opravy a údržby vojenských i civilních vrtulníků a letadel, neboť tento se díky údaji o insolvenčním návrhu zveřejněném v insolvenčním rejstříku a obchodním rejstříku nemohl účastnit některých mezinárodních tendrů na opravu letecké techniky
a někteří obchodní partneři odmítly se státním podnikem uzavřít další smlouvy o dodávce komodit, současně V. K. vyvolal omyl o majetkových poměrech a platební způsobilosti L. P. u uživatelů insolvenčního a obchodního rejstříku, ve svém nátlaku navíc pokračoval i poté, co byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12.04.2016 pod č.j. 1 VSPH 68/2016-AI4 pravomocně odmítnut insolvenční návrh společnosti W. A., kdy V. K. bez uvedení zastávané funkce jako fyzická osoba zaslal dne 1.9.2016 státnímu podniku L. P. z emailové adresy XY e-mail, který byl adresován k rukám statutárního zástupce státního podniku L. P. R. P., a v němž se opět dožadoval okamžitého zaplacení dluhu, jež uplatňoval v insolvenčním řízení jako jednatel W. A. s tím, že jinak učiní další právní kroky a obrátí se na orgány činné v trestním řízení,
II
nejméně v období od 23.5.2014 do 13.1.2016 v Praze jako jednatel společnosti W. A., IČ: XY, se sídlem XY, opakovaně nutil zástupce společnosti S. IČ: XY, se sídlem XY, k úhradě částky 1.183.338,- Kč, která měla představovat údajný závazek společnosti S. IČ: XY, který jí měl vzniknout na podkladě Smlouvy o službách podpory informačních technologií č. 201194/1 ze dne 13.10.2011, kterou uzavřela společnost S. jako objednatel a společnost D., IČ: XY, se sídlem XY, na straně poskytovatele, a to jako odměna za služby spočívající v poskytování a údržbě softwaru DIAMAK za období od dubna 2013 do prosince 2013, které měly být vyúčtovány fakturami společnosti D. fakturou č. 2130023 ze dne 30.4.2013, fakturou č. 2130030 ze dne 31.5.2013, fakturou č. 2130036 ze dne 1.7.2013, fakturou č. 2130042 ze dne 30.7.2013, fakturou č. 2130048 ze dne 31.8.2013, fakturou č. 2130054 ze dne 30.9.2013, fakturou č. 2130060 ze dne 31.10.2013, fakturou č. 2130065 ze dne 30.11.2013 a fakturou č. 2130070 ze dne 31.12.2013, celkově se jednalo o částku 1.183.338,-- Kč, jež měla být postoupena společností D. na společnost W. A. dne 20.5.2014, přičemž již dopisem ze dne 23.5.2014, který byl adresován k rukám jednatele společnosti S. B. M., sdělil společnosti S., že předmětné závazky byly postoupeny na společnost W. A. a jejím jménem žádal uhrazení částky 1.183.338,- Kč do tří dnů s tím, že v případě jejího včasného neuhrazení bude kromě účtování příslušenství využito všech možností k vymožení této pohledávky, poté dne 18.12.2015 prostřednictvím emailové korespondence zaslal společnosti S. výzvu k uznání závazku a uzavření dohody o splacení dluhu představující částku 1.183.338,-- Kč s tím, že pokud S. neučiní do 21.12.2015 nabídku vyrovnání, obrátí se k příslušnému soudu,
přičemž následně svoji výhružku splnil dne 23.12.2015, kdy podal jako jednatel společnosti W. A. ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích insolvenční návrh na společnost S., zahájení insolvenčního řízení proti společnosti bylo zveřejněno vyhláškou dne 23.12.2015 pod č.j. KSCB 27 INS 32174/2015-A-3, v insolvenčním návrhu uvedl, že se
společnost S. již delší dobu potýká s platebními problémy, má další četné závazky po splatnosti a vůči společnosti W. A. má neuhrazený dluh ve výši 1.183.338,- Kč, to vše činil, ačkoliv věděl, že jím tvrzená pohledávka ve výši 1.183.338,- Kč je zcela smyšlená a neopodstatněná, neboť jako bývalý ředitel společnosti D. věděl, že společnost D. jednak v období, za něž požadovala úhradu odměny ve výši 1.183.338,- Kč, neposkytovala společnosti S. účtované služby, tudíž jí nárok na odměnu nevznikl, a jednak na společnost W. A. měla být tato smyšlená pohledávka postoupena dne 20.5.2014, přestože se společnost D. nacházela v úpadku a byl na její majetek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.3.2014 č.j. KSHK 41 INS 11692/2013 - A - 34 prohlášen konkurs, když účinky tohoto usnesení nastaly téhož dne, kdy jedním z účinků je přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka a také s pohledávkami společnosti D. na insolvenčního správce, přičemž V. K. přesto zneužil insolvenční návrh k tomu, aby vyvinul další tlak na S., aby byla uvedená částka uhrazena na účet společnosti W. A., byl si vědom, že zveřejnění ve veřejně přístupné databázi insolvenčním rejstříku a obchodním rejstříku může poškodit dobré jméno a pověst společnosti S. a vyvolat nedůvěru a obavy ze strany zaměstnanců a obchodních partnerů o tom, že společnost S. není schopna plnit své závazky, tímto došlo k poškození podnikatelských aktivit a podnikatelských vztahů společnosti S., která je předním výrobcem technických kompaundů a polyesterových střiží, neboť této se díky údaji o insolvenčním návrhu zveřejněném v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku nedařilo uzavírat nové obchodní vztahy a získávat nové zaměstnance, současně V. K. vyvolal omyl o majetkových poměrech a platební způsobilosti S. u uživatelů insolvenčního a obchodního rejstříku, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.12.2015 č.j. KSCB 27 INS 32174/2015-A-5 byl odmítnut insolvenční návrh společnosti W. A., V. K. však ještě dne 13.1.2016 zaslal společnosti S. e-mail, v němž se dožadoval zaplacení dlužné částky, kterou požadoval v insolvenčním řízení a uvedl, že jakmile bude dluh uhrazen, tak jejich společnost vezme návrh zpět a „vše tím bude vyřešeno“ s tím, že je si vědom toho, že „je celá situace pro S. nepříjemná“, insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2.8.2016 č.j. 2 VSPH 231/2016-A-13.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. K. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému státnímu podniku L. P., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 9.292 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 9 T 228/2017, podali obviněný V. K. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 229/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za předmětné jednání byl obviněný V. K. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému zároveň uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému vedle toho uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech a v zákazu výkonu živnostenské činnosti všeho druhu na dobu 5 let.
Podle §259 odst. 2 tr. ř. bylo o chybějícím výroku napadeného rozsudku o náhradě škody poškozené společnosti S. rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému V. K. byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti S., se sídlem XY, škodu ve výši 179.171 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost S. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 229/2019, podal následně obviněný V. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný V. K. v dovolání namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily předběžné otázky z oblasti civilního práva, což vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, když za vadný závěr považoval závěr soudů, že rozhodné pohledávky neexistovaly, byly pouze smyšlené. V této souvislosti uvedl, že služby byly po celou dobu poskytovány řádně, jejich systém byl plně funkční v souladu s uzavřenými smlouvami a „vystavené faktury za poskytnuté služby byly zcela oprávněné“. Pohledávky tedy dle názoru obviněného řádně vznikly. Soudy tedy ohledně této otázky pochybily i potud, pokud zamítly jeho návrh na výslech svědkyně K. Kromě vadného posouzení existence pohledávek vytýká obviněný i „nesprávné posouzení přípustnosti vymáhání pohledávek v insolvenčním řízení“. Obviněný se svým postupem v insolvenčním řízení nedopustil žádného protiprávního jednání, neboť „vymáhal platné a existentní závazky, neuplatňoval žádnou formu nátlaku“, snažil se celý spor řešit smírnou cestou, vyzýval dotčené společnosti k úhradě závazků, avšak přes jeho snahu společnosti své dluhy neuhradily. Insolvenční návrh podal až poté, co se ukázalo být smírné řešení nemožným, a poté, co zjistil, že „obě společnosti jsou ve značné ztrátě, mají četné závazky po lhůtě splatnosti ... oprávněně ... se domníval, že obě společnosti se nacházejí v úpadku, a proto ... na ně podal insolvenční návrh“. Nikoho tedy neuváděl v omyl s cílem ho poškodit ani nikoho nevydíral, pouze vymáhal svá práva způsobem, který zákon připouští. Obviněný s ohledem na výše nastíněné výtky uzavřel, že soudy „nesprávně hmotněprávně posoudily předběžnou otázku existence pohledávek podle občanského práva a dále možnost vymáhat tyto pohledávky v insolvenčním řízení podle obchodního práva, resp. insolvenčního zákona, a dospěly tak k chybnému závěru o jeho vině, neboť skutek není trestným činem“. Rovněž uvedl, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání bylo podáno s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v jeho rámci v zásadě jen obecně deklaruje existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí a konstatuje, že „skutek, jehož spácháním ... byl uznán vinným nevykazuje znaky trestné činnosti, které se měl dle názoru ve věci činných soudů dopustit“. K těmto obecným výhradám uvádí, že je nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, a to vzhledem k jejich abstraktnosti. Dále obviněný namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily předběžné otázky z oblasti civilního práva, což vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Obviněný s ohledem na výše nastíněné výtky uzavřel, že soudy „nesprávně hmotněprávně posoudily předběžnou otázku existence pohledávek podle občanského práva a dále možnost vymáhat tyto pohledávky v insolvenčním řízení podle obchodního práva. Ani tuto dovolací argumentaci nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Pokud jde o naznačenou vadu opomenutých důkazů, tu sice lze za určitých podmínek přiřadit pod užitý dovolací důvod, avšak nikoliv v tomto případě, protože ve věci činné soudy se s uplatněnými důkazními návrhy, včetně návrhu na výslech obviněným označené svědkyně K., vypořádaly, přičemž návrhy byly zamítnuty.
Z hlediska dovolacího řízení jsou bezpředmětné i výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje, tedy že služby byly dotčeným společnostem řádně poskytovány, avšak ty za to bezdůvodně nezaplatily, přičemž pohledávky takto vzniklé byly legitimně v mezích zákona vymáhány prostřednictvím podaných insolvenčních návrhů, neboť se dotčené společnosti nacházely v úpadku. Tato verze skutkového děje, prosazovaná obviněným již v předchozích stadiích trestního řízení, byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, viz např. str. 8-12 rozsudku městského soudu, kde se městský soud touto problematikou v návaznosti na rozhodnutí obvodního soudu podrobně zabývá a obhajobu obviněného důsledně a přesvědčivě vyvrací. Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovodit jen na podkladě toho, že obviněný primárně předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové závěry, a teprve v návaznosti na to, tedy až sekundárně, namítá odlišné závěry právní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný V. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí blíže nekonkretizovaných svědků, listinných důkazů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení výslechu zaměstnankyně společnosti D. H. K.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové a procesní povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
Takováto situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka (spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním) úspěšná, musela by především být nejen (formálně) uplatněna, ale následně také obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta skutkového stavu věci. V této trestní věci však obviněný pouze uplatňuje jemu příznivější variantu skutkového děje (tedy že služby byly dotčeným společnostem řádně poskytovány, avšak tyto za předmětné služby bezdůvodně nezaplatily, přičemž pohledávky takto vzniklé byly legitimně v mezích zákona vymáhány prostřednictvím podaných insolvenčních návrhů, neboť se dotčené společnosti nacházely v úpadku), a to polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Obviněný zároveň z pohledu své uplatňované skutkové verze nenabízí komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že v rámci svých dovolacích námitek skutečně jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým (co do skutkové roviny v projednávané věci) dospěl soud prvního stupně a se kterými se vypořádal s ohledem na jejich opětovné uplatnění v podaném odvolání také odvolací soud. Nebylo přehlédnuto, že obviněný si byl od počátku vědom všech důsledků a pro činnost a působení poškozených společností až zničujících dopadů, které by mohly nastat v souvislosti s podáním návrhu na insolvenční řízení a svou hrozbou se domáhal zaplacení své sporné pohledávky. S tímto vědomím tedy od počátku jednal, když poškozené vydíral právě podáním návrhu k insolvenčnímu soudu, neboť se domníval, že poškozené společnosti z obavy z těchto dopadů raději přistoupí na jeho podmínky a požadované finanční částky zaplatí.
Ve vztahu k namítané existenci tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rámci odůvodnění rozsudku nezdůvodnil, proč neprovedl důkaz navržený obhajobou, když pouze z protokolu o hlavním líčení je patrno, že provedení navrhovaných důkazů zamítl. Naznačené pochybení však soud druhého stupně napravil v písemném odůvodnění rozhodnutí (viz str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Rovněž Nejvyšší soud má za to, že tato svědecká výpověď by neposkytla žádné nové objektivní informace o skutkovém ději nad rámec toho, co bylo zjištěno z ostatních důkazů a nemohla by ovlivnit úvahy a závěry o vině obviněného.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědeckých výpovědích svědků J. Š., M. R., M. G., R. K., R. H., R. K., A. S., I. S., M. Š., Z. Š., E. R. a P. P., dále v e-mailové komunikaci a listinných důkazech (doklady poskytnuté společnostmi L. P., S., AXIS a. s., Kostelecké uzeniny a. s., RD Rýmařov s. r. o. a Insolvency v. o. s., dokumentace insolvenčního a obchodního rejstříku, uzavřené smlouvy, vystavené faktury, výpisy z příslušných bankovních účtů atd.). Soudy učinily skutková zjištění logicky navazující na obsah řádně provedených důkazů, bez jakékoli jejich dezinterpretace (viz str. 9-24 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 9 T 228/2017, resp. str. 7-14 rozsudku Městského soudu v Praze). Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby do skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině jakkoli zasahoval. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu